Reklama


Centrální Pyreneje: Ztracený kaňon de Ańisclo

17.09.2013 - Martin Lipina

Putování Pyrenejemi občas připomíná pobyt v krajině slovenských Roháčů, jindy zase polopouště v Chile či americký Grand Canyon. Poměrně snadno dostupné hory na hranici Francie a Španělska skýtají mnohé příležitosti pro dobrodružné výpravy

Escuaín je město duchů. Najdete ho v národním parku Ordesa y Monte Perrdido ve španělských centrálních Pyrenejích. Kamenné domky jsou téměř všechny napůl zbořené. Jen na malé zahrádce jednoho zachovalého domu okopává  shrbený stařík záhonek. Je to jediný obyvatel vesnice. Nebýt malého parkoviště s několika auty turistů, kteří se přijeli podívat na vyhlídku do dech beroucí soutěsky Rio Yagy, byl by Escuaín zapomenutou vesnicí z počátku minulého století.

Rokle na dno soutěsky je strmá a hluboká a kolmé vápencové stěny po obou jejích stranách vypadají dost hrozivě. Vrcholky štítů na východě jsou ozářeny zapadajícím sluncem. Celý ten výjev vyvolává v příchozích představy, jak tady mohl vypadat život před více než půl stoletím. Tehdy byl onen starý muž, jediný zbylý obyvatel Escuaínu, ještě malý chlapec.  Vypadá to, jako by na městečko padla kletba a všichni ostatní obyvatelé se proměnili v hnědé krávy, které si ze zápraží kamenných stavení nedůvěřivě prohlížejí příchozí. Někdejší smích hrajících si dětí vystřídalo všudypřítomné cinkání zvonců.    

Sestrales Alto   

Na druhý den z Escuaínu zamíříme na západ přes hřeben. Stezka jde zprvu lesem přímo nahoru, bez sebemenších serpentin, poté strmými loukami, sežehnutými nemilosrdně pálícím sluncem. Sedlo porostlé nažloutlým trávníkem připomíná krajinu slovenských Roháčů. Za jeho hřbetem se otevírá strhující výhled do srdce národního parku, na divoce zvrásněné vápencové masivy, jimž vévodí ledovci pokrytá hora Monte Perdido.  Jejíž vrcholek se vypíná do výše 3355 metrů nad mořem. Na druhé straně údolí se z malebně travnatých kopečků prořezávají drsné terasy Sestrales Alto a Sestrales Bajo.

Cesta do sedla Collado de la Plana Canal trvá další hodinu.  Tamní útulna je dosud prázdná, tato část národního parku totiž není na rozdíl od kaňonu Ordesy příliš častým cílem turistů.

Útulna má ideální polohu. Místo obklopují nedozírné zelené pláně a kopečky s pasoucími se stády krav a polodivokými koňmi. Kousek na západ se otvírá hrůzostrašný chřtán kaňonu de Ańisclo, který jako by tenhle pohádkový kus země násilím rozerval.  

Na okraji zemské průrvy

Vytrvale stoupáme planinami, suchými svahy a mořem zelených bochánků pichlavých keřů, jež na lýtkách dělají krvavé šrámy. Okolní neposkvrněná krajina je úchvatná. Mám dojem, že jsme překročili časoprostor a nějakým záhadným způsobem se ocitli v jedné z odlehlých částí Mexika, pár set kilometrů daleko od nejbližší civilizace. Každou chvíli čekám, že musíme narazit na chřestýše, dvoumetrový kaktus, mexickou divotvornou šalvěj nebo indiánskou. Opravdu nemůžu uvěřit, že bychom se pořád ještě nacházeli na starém kontinentě. I naše vyprahlá hrdla  tomu nasvědčují. I když fouká slabý vánek, je spalující vedro a nikde žádná voda. Zmije aspisová vyhřívající se na slunci nám kvapně vyklízí cestu. 

Při putování Pyrenejemi jsou setkání s hady častá, žije zde několik druhů neškodných užovek (girondská, maurská, hladká, stromová, obojková) a štíhlovek (žlutozelená, podkovní), ale i tři jedovaté druhy – krom zmije západní ještě zmije Latesteova a šírohlavec ještěrčí.

Z okraje plošiny Sestrales Alto se naskýtají nezapomenutelné rozhledy na drsně vyhlížející pohoří Monte Perdida, na zvlněnou zem travnatých prérií náhle se rozlamující do obří, ničivé průrvy odhalující útroby naší planety, na skalní věže a sousoší opracované větrem za miliony let k dokonalosti. Pohled z okraje útesu do kaňonu, jenž je tak hluboký a úzký, že není vidět na jeho dno, je opravdu velkolepý – jakoby se zem právě rozevřela následky apokalyptického zemětřesení a chtěla nás spolknout. Supi krouží nad svým rajónem a hledají něco k snědku.

Rozmanitost pyrenejské přírody je nesmírná. Hlavní příčinou jsou dva rozdílné typy podloží, které se v některých regionech vyskytují současně. V západních Pyrenejích převažuje barvitější vápencové podloží, východní část je naopak tvořena granitem. Obrovské výškové rozdíly mezi hlubokými a úzkými údolími, jejichž dna se nacházejí v nadmořské výšce pod tisíc metrů, vytvářejí s okolními štíty, dosahujícími výšek přes tři tisíce metrů, jedinečný ekosystém alpínské vegetace. Široký rozptyl teplot během roku i dne v různých nadmořských výškách dává specifický ráz místní flóře a fauně a vytváří tak druhově bohatou rostlinnou a živočišnou říši.

Sestup do kaňonu

Kaňon de Ańisclo se začíná čím dál víc rozevírat naším pohledům. Pohled dolů do kaňonu bere dech, přestože jsou tady stěny o dost nižší než v jeho dolní části u Sestrales.

Obavy z horolezení a závratí se ovšem nenaplňují. Stezka je protkána hustými serpentinami, po nichž se jde poměrně bezpečně. Bujná vegetací nás tu a tam úplně pohltí stinnými komnatami hustě spletených zimostrázů. Na okamžik si pro změnu připadáme jako v exotickém pralese.

Nedaleko na strmém svahu před námi si všímáme dvou kamzíků. Když nás zaregistrují, opatrně se dají na ústup za skalní římsu. Tady na stěně si nepočínají vůbec tak jistě, jak u nich bývá zvykem. Když jednomu z nich sjede kopýtko po skále a tak tak se zachytí, uvědomíme si, že tu asi smrtelné pády těchto zdánlivě dokonalých horolezců nejsou žádnou vzácností. Dravci kroužící v kaňonu pod námi jakoby takovou událost už dychtivě očekávali.

Dole už se leskne hladina říčky Rio Bellós. Těsnost kaňonu na jeho dně působí téměř klaustrofobicky. Strmé skalní stěny vypínající se až k nebi jsou velmi blízko sebe. Rio Bellós se v kaskádkách přelévá z jedné tůňky do druhé a mizí v ohybu kaňonu. Vytváří nesčetné tůňky a kaskády vodopádů, v nichž si otužilci mohou osvěžit. Sotva šlápnu do vody, rozeznávám nehybnou siluetu půl metru ode mě. Prohlížím si deset centimetrů dlouhé, šedavé mločí tělo s charakteristickou žlutou čárou uprostřed odpočívající pod hladinou na kameni. Málem bych ho přehlédl, jak je maskovaný.

Užíváme si putování liduprázdným kaňonem, jehož masivní vápencové stěny se od sebe pomalu rozestupují. Najednou si všimneme impozantního orlosupa plachtícího nad námi. Mohutné pařáty a načechrané rezavé peří na břiše se nedají splést. Majestátnost největšího dravce Evropy můžeme obdivovat především zde v národním parku Ordesa y Monte Perdido, kde v současnosti hnízdí přes dvacet  párů z celkové hnízdící populace Pyrenejí, která je odhadována na šedesát párů.   

Začínáme velmi prudce stoupat. Smrky a borovice řídnou a my lezeme po vápencových skalních terasách rozpálených doběla. Odpolední slunce opět začíná žhnout v plné síle. Dlouhé náročné stoupání je zpestřeno lehkým závěrečným lezením a my se ocitáme v široké pánvi nad evropským Grand Canyonem – impozantním kaňonem Ordesy. O tom však zase někdy příště. Krásy Pyrenejí jsou totiž téměř nekonečné.

  • Zdroj textu:
  • Zdroj fotografií: Martin Lipina

Reklama



Reklama

Aktuální články

V Perugii můžete projít etruskou bránou starou více než dva tisíce let.

Zajímavosti

Mamograf je speciální rentgen pro diagnostiku rakoviny prsu

Věda

Ukrajinský voják pózuje s útočnou puškou AK-74 kdesi na východní Ukrajině

Válka
Zajímavosti

Neutrinový „snímek“ Slunce pořízený detektorem Super-Kamiokande vznikl v noci, tedy „skrz Zemi“. Zachycuje v podstatě pouze horké sluneční jádro

Vesmír

Rychlostní rekord v hodnotě téměř 126 km/h padl na stěně smrti loni

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907