Filmový trhák Das Boot: Fikce, nebo věrný popis reality?

V roce 1981 natočil Wolfgang Petersen úspěšný válečný film Das Boot (Ponorka), vyprávějící o mladých mužích, kteří byli svedeni nacistickou propagandou a zlákáni zázrakem techniky. Jak film obstojí ve světle faktů? Jde o spíše filmovou fikci, nebo věrný popis reality?




V roce 1973 napsal válečný reportér Lothar-Günther Buchheim knihu na základě bojové plavby ponorky U-96, které se sám zúčastnil. Mise trvala 41 dní od 27. října do 6. prosince 1941. Buchheimovi bylo v průběhu mise 23 let a až dosud kreslil olejomalby a uhlové náčrty zachycující vracející se ponorky. Nyní měl vše zažít na vlastní kůži a zachytit na fotoaparát.

Reportérovi se podařilo vytvořit velmi kvalitní fotografie a později své zážitky shrnul také do několika románů. Ohledně některých Buchheimových knih se později rozvířila živá diskuse, přičemž k nejhlasitějším odpůrcům patřili bývalí ponorkoví kapitáni Karl-Friedrich Merten a Kurt Baberg. Das Boot se však kritika netýkala, takže román mohl v roce 1981 posloužit jako předloha ke stejnojmennému celovečernímu filmu. Na natáčení se přijel podívat dokonce i bývalý velitel U-96 Heinrich Lehmann-Willenbrock, který prý byl s výslednou podobou snímku spokojen.

Přípravy v Chicagu

Realisticky vypadající interiéry napovídají, že se film natáčel na skutečné ponorce. To by ale bylo z praktického hlediska téměř nereálné. Ve skutečnosti se jedná o kulisy vyrobené na základě důkladné prohlídky člunu U-505 v chicagském Muzeu vědy a průmyslu. Filmaři odvedli natolik dobrou práci, že okopírovali i nakřivo zašroubované šrouby. Tím se však částečně rozešli s realitou, protože U-505 patřila k ponorkám třídy IXC, opravdová U-96 byla menšího typu VIIC.

Pravda, mohli jako vzor použít U-995, která od roku 1972 funguje jako muzeum u Kielu, ale ta do roku 1965 sloužila v norském námořnictvu a kvůli úpravám neodpovídala záměru filmařů tolik jak chicagská U-505. Co se týče použitého modelu ponorky v reálné velikosti (v podstatě lodi s kapotou ponorky), je zajímavé, že si ho ještě téhož roku vypůjčil Steven Spielberg pro natáčení Indiana Jonese a dobyvatelů ztracené archy.

Plně reálné naopak byly ponorkové bunkry. Filmovalo se na bývalé základně Kriegsmarine La Pallice u La Rochelle. Při natáčení scény vyplutí ponorky na moře štáb s údivem zjistil, že do komparsu ztvárňujícího mávající dav na břehu se přihlásili i lidé, kteří za války vyplouvajícím ponorkám skutečně mávali. Skutečnosti pak odpovídá i stísněné prostředí na ponorce včetně klobás visících z potrubí, nebo plísně na chlebu. Život na U-Bootech nebyl žádný med.

Vousy a šílenství

Při sledování filmu Das Boot s českým dabingem unikne jeden zajímavý detail. Na ponorkách totiž sloužili námořníci z různých končin Německa a s různým přízvukem. Filmaři tento problém vyřešili náborem studentů na různých univerzitách v Německu a Rakousku. Plně realistické jsou naopak vousy námořníků, které nejsou jen nalepené. Petersen totiž netočil scény na přeskáčku, ale chronologicky. Hercům proto vousy rostly v reálném čase.

Jedinou výjimku tvoří úvodní scéna filmu, která se odehrává v baru a která vznikla jako poslední. Zajímavostí je, že Otto Sanders, který zde hraje kapitánporučíka Thomsena oslavujícího udělení Rytířského kříže, prý byl skutečně v silně podnapilém stavu. Za zmínku stojí i scéna, kdy strojník Johann utrpí nervový kolaps a kapitán ho chce zastřelit. Fakt je, že ponorkový stres občas některý člen posádky nevydržel a dočasně zešílel. Pokud ohrožoval okolí, kamarádi ho fyzicky zpacifikovali, přivázali ho k posteli a po návratu z hlídky takový námořník z ponorky odešel. Nikdo mu nic nevyčítal, stát se to ostatně mohlo každému.

Záznamy z britských nebo amerických ponorek několik takových případů znají, na německých U-Bootech se však nic podobného oficiálně nestalo. Zato se dá najít několik případů záhadných sebevražd pistolí, což je zvláštní, protože námořníci běžně k pistolím přístup neměli. Například na U-134 se „z neznámých příčin“ zastřelil námořník Gerhard Rataj a na U-505 (té, jejíž interiér filmaři detailně zkoumali) se zastřelil dokonce sám kapitán Peter Zschech. Každopádně režisér Petersen tvrdil, že scénu s šíleným Johannem mu ponorkoví veteráni schválili, byť jiní se proti ní po zhlédnutí filmu silně ohradili.

Stoupenci nacismu

Rozdělení veteránů na dvě skupiny měl ostatně na svědomí film jako celek, a ne jen jedna scéna. Zvláštní je, že nejvíc snímek odmítali zarputilí příznivci nacismu, kterým Buchheim zbořil dlouhá léta pracně budované mýty o odvážných mužích, kteří málem vyhráli válku. Za průkopníka v oblasti boření mýtů však můžeme považovat bývalého velitele U-415 a U-953 Herberta Wernera, který koncem 50. letech 20. století sepsal své paměti pod titulem Železné rakve, nebo Wolfganga Otta, jehož kniha Žraloci a malé ryby byla zfilmována již v roce 1957. Žádný z předchůdců však kvalit a autenticity Das Boot ani zdaleka nedosahoval.

TIP: TOP 10 válečných filmů na Netflixu: Vybrali jsme pro vás ty nejlepší bijáky

Potenciálně reálná je i postava hloupého důstojníka, který neustále cituje nesmysly z příručky. Text, kterým se ohání, se jmenuje Problematika ponorkového velení. Sepsal jej zasloužilý kapitán Wolfgang Lüth a Karl Dönitz nařídil, aby byl jeden výtisk na každém člunu. Stalo se tak až roku 1944, ovšem z hlediska filmu to není podstatné. Jediná věc, kterým se Das Boot od reality výrazněji liší, je, že posádka je ve filmu de facto antifašistická. V praxi je to ale jen zbožné přání autorů, zbytek je dobře zachycená prakticky realita, byť občas trochu umělecky přibarvená nebo zveličená.


Další články v sekci