Generál Zima: Jak mrazy ovlivnily vývoj bitvy o Moskvu

Neznámý německý voják do Vídně 6. prosince 1941 napsal: „Generál Zima nás ledovou rukou zastavil. Pohyb vpřed je velice obtížný. Mráz již dosáhl čtyřiatřiceti stupňů. Každý den nás naplňuje úzkostí. Rusové jsou západně od nás – to je opravdu paradox. Také jsme měli mnoho případů omrzlin druhého a třetího stupně.“ Jeho dopis domů nikdy nedorazil a sám pisatel pravděpodobně padl v průběhu sovětské protiofenzivy, která se v těchto dnech naplno rozjížděla.

Vzhledem k převládajícímu západnímu proudění vzduchu na severní polokouli měli Němci výhodu v oblasti předpovídání počasí. Tlakové výše i níže se nad jimi ovládané území zkrátka dostaly dříve než nad Sovětský svaz, a tak měli dříve údaje potřebné k vytvoření meteorologické předpovědi. I přesto ale patřili na počátku čtyřicátých let Sověti ke špičce na poli předpovídání počasí.

Obě strany využívaly také dlouhodobé statistiky. Ty nedávaly důvod myslet si, že by silné sněžení a extrémní teploty měly přijít už před půlkou prosince. Sovětské záznamy uvádějí pro oblast kolem Moskvy k prosinci 1941 průměrnou teplotu –28,6 °C. Sověti ale věděli mnohem lépe, co ruská zima dokáže, a tak se dokázali náležitě připravit.

Nefungující technika

Německé přístroje většinou přestávaly fungovat při dvacetistupňovém mrazu. Tehdy začala zamrzat mazací kapalina u děl a protitankových zbraní. Jakmile klesla teplota o další dva stupně, začínaly se lámat úderníky. Kvůli zamrzlému mazivu a antikoroznímu oleji a také vysrážené vlhkosti v pohyblivých součástkách přestával fungovat i jindy spolehlivý kulomet MG 34. Mimořádně obtížné se ukázalo nastartování automobilů a letadel. Proto raději Němci nechávali motory stále běžet. To ovšem způsobovalo zvýšenou spotřebu pohonných hmot.

I tank, který se nepohyboval, spálil za dva dny tolik paliva jako obrněnec v plném nasazení za jeden den. Když dopravní prostředky nefungovaly, museli si útočníci pomoci jinak. Po cestách se tak brzy začaly prohánět koňmi tažené saně, které převážely důstojníky nebo tolik potřebný materiál. Je nabíledni, že to ale nemohlo stačit k pokrytí potřeb velké moderní armády.

V půlce listopadu tak například 167. pěší divizi chyběly teplé košile, krém na obuv, vlněné ponožky, vysoké boty a hlavně vlněné kalhoty. Muži 112. pěší divize si zase zajistili ruské kabáty a kožešinové čepice. Od sovětských vojáků tak mohli být rozeznáni jen podle výložek. Na přelomu listopadu a prosince už pěchota v těchto těžkých podmínkách zvládla urazit pouze pět až deset kilometrů denně. Jednotky se prakticky ztrácely před očima a Němci museli denně ošetřit obrovské množství omrzlin.

Na domácí půdě

Sovětské stroje fungovaly i v extrémních podmínkách. Tank T–34 měl spouštěč motoru na stlačený vzduch, který spolehlivě fungoval i v mrazivém počasí. Tento typ tanku navíc disponoval nezvykle širokými pásy, což jeho hmotnost rozložilo na mnohem větší plochu. Díky tomu se tolik nebořil do sněhu a snáze překonával zasypané prohlubně a příkopy.

Také co do výstroje vojáků na tom byla Rudá armáda lépe než její protivník. Na frontu nastupovaly většinou jednotky vybavené kvalitním zimním oblečením. Generál Žukov později vzpomínal, že již v polovině listopadu měli všichni sovětští vojáci teplé oblečení. Obzvláště dobrou výstrojí disponovali muži z divizí přisunutých z Dálného východu.

Kromě nutnosti vybavit dobře vojáky na tuhou sibiřskou zimu zde hrála roli i skutečnost, že tyto formace nemuselo sovětské velení nově tvořit, na rozdíl od jednotek, které Rudá armáda narychlo formovala po obrovských ztrátách v letních a podzimních bojích.

V těžkých podmínkách

Počasí v létě německý postup nijak výrazně nebrzdilo. Již tehdy ale mnozí věděli, že tomu tak nebude navždy. První sníh napadl už v noci z 6. na 7. října. Sice rychle roztál, ale pro Němce to bylo první varování. Velitel 2. obrněné skupiny Guderian zopakoval už dříve podanou žádost o dodání zimního oblečení pro své jednotky. Z velitelství se mu dostalo pouze ujištění, že vše dorazí včas a že má přestat se zbytečnými upomínkami. V roce 1941 ovšem žádné zimní uniformy pro své muže nedostal, a tak si museli vystačit s tím, co ukořistili nepříteli. 

Z vybavení scházely hlavně vysoké boty, košile a ponožky. Dodávky jednotlivým divizím klesly z 900 t zásob denně na pouhých 20 t. Tankům chyběly řetězové nástavce na pásy, takže německé obrněnce nemohly jezdit nahoru po zamrzlých svazích. Dvanáctého listopadu klesla teplota na –15 °C a následujícího dne ještě o sedm stupňů níže. V této souvislosti působí komicky fakt, že toho samého dne vydala konference generálů velících skupině armád Střed „Rozkaz pro podzimní ofenzivu 1941“.

Ani extrémní teploty však neodradily všudypřítomné „přátele“ frontového vojáka – vši. Čtvrtého prosince naměřili meteorologové na úseku německé 2. tankové armády –35 °C. Pro vojáky zvyklé na slunné Bavorsko nebo mírné podnebí na Baltu nastalo pravé peklo. Vítr hnal po pláních sníh, který zarovnal téměř každou terénní nerovnost. Muži si připadali jako na severním pólu. Během noci ze 4. na 5. prosince ztratil jeden německý pluk pouze kvůli omrzlinám více než 300 mužů.

Sovětská výhoda

Velení Rudé armády počítalo s obtížemi nepřítele v ruské zimě. Maršál Timošenko se k tomu vyjádřil: „Velké nebezpečí pro německé velení je, že první velká změna počasí vyřadí všechno jejich motorizované vybavení. Musíme se držet tak dlouho, jak to jen bude možné, ale okamžitě přejít do útoku, jakmile prvních pár dní zimy zlomí páteř německých sil. Tato páteř sestává z tanků a motorizované artilerie, které se stanou nepoužitelné, jakmile teplota klesne na dvacet stupňů pod nulou.“

TIP: Když poručí generál zima: Jaké počasí čekalo na Wehrmacht na východní frontě?

Wehrmacht tedy vpadl do Ruska nepřipraven na tuhou zimu, což dávalo Rudé armádě výhodu, která sice o úspěchu při obraně Moskvy sama o sobě nerozhodla, ale výrazně k němu přispěla.