Jak zachránit koaly: Drsná realita požáry zdevastované Austrálie

Ačkoliv australské požáry zničily tisíce domů a zabily desítky lidí, zdaleka nejvíc zasáhly zvířata, jichž uhořelo přes miliardu. A ta, která přežila, teď nemají ve spálené krajině co jíst a umírají hlady

30.03.2020 - Scott Wilson



V ohybu větve eukalyptu se schovával koala – mírně popálený a úplně sám. Strom, jehož se ze všech sil držel, tvořil kdysi součást listnatého království. Žily tam stovky dalších příslušníků jeho druhu, zatímco po zemi poskakovali klokani a občas se kolem mihl vombat. Teď však bylo útočiště malého vačnatce zničené plameny. Ačkoliv se ukrýval zhruba patnáct metrů nad zemí, a nacházel se tedy v relativním bezpečí, stále přebýval v oblasti, odkud zmizela většina zdrojů vody i potravy: Okolí stromu bylo spálené na uhel a pokrývaly ho desítky mrtvol mláďat i dospělých zvířat. Ostatky přitom byly sežehnuté natolik, že o ně nejevili zájem ani mrchožrouti.

Požáry, které od minulého roku běsní v jihovýchodní Austrálii, vypálily do kontinentu jizvu o velikosti Portugalska a způsobily škody, jež nemají v tamní historii obdoby. Plameny tak mimo jiné poukázaly na fakt, že se australské klima – navzdory názorům premiéra Scotta Morrisona odmítajícího myšlenku globálního oteplování – mění a následkem toho krajina vysychá mnohem rychleji, než se dřív předvídalo. 

Zvířata v plamenech

Nejvíc však požáry zasáhly živočichy, kteří si nemají jak a komu stěžovat. Na Klokaním ostrově, třetím největším v Austrálii, nebral oheň na nic ohledy a jeho řádění ovlivňovaly pouze poryvy větru. Programová ředitelka Humane Society International Georgie Dolphinová předpokládá, že na území vzdáleném asi 110 kilometrů od Adelaide lehla popelem zhruba polovina koalích útočišť a s nimi i většina zvířat. Podle odhadů žilo před požáry na ostrově padesát tisíc vačnatců. V současnosti jde nejspíš o polovinu. „Ve skutečnosti jsme ještě kompletně nezdokumentovali škody, takže situace může být mnohem horší,“ dodává Adam Parascandola ze zmíněné organizace (viz Bojovníci dobra)

On, Dolphinová a Patrick Brothers prozkoumávali kus spáleného eukalyptového lesa na vnějším okraji háje Flinders Chase, který zůstával kvůli ohni donedávna zcela nepřístupný. Mezi desítkami mrtvých klokanů, jejichž těla byla rozeseta po lese „očištěném“ plameny, stopovali zřejmě poraněného koalu. Tu a tam přitom naráželi na malé hnědé kopečky, za kterými se ukrývala provizorní jezírka, z nichž kdysi pila divoká zvěř. Koalové je dřív navštěvovali jen velmi zřídka – oheň však ze stromů sežehl listy, a tak se k nim teď vydávají mnohem častěji.  

Setkání s člověkem

„Když narazíte na koalu na zemi, můžete si být jistí, že se nechová přirozeně,“ vysvětluje Dolphinová. „Vypadají smutně a poraženě, nicméně jsme rádi za každého, kterého najdeme a můžeme zachránit.“ Brothers a Parascandola dokázali vytáhnout jednoho vačnatce z díry v zemi: Lapili ho do dvou košů na prádlo, vypolstrovaných ručníky. Klidný a zvědavý sameček měl popálený čenich a zadní stranu chodidel. 

„Tahle divoká zvířata se v životě nesetkala s člověkem, takže jsou velmi vystresovaná a mnohdy také těžko zvladatelná,“ vysvětluje Parascandola. „Pokud bychom je však odtud neodnesli, jednoduše by pošla hlady.“ Lapený samec se přesune do záchranného centra přímo na ostrově a připojí se k ostatním koalům, kteří přežili. 

Nejdřív moc, teď málo

O den dřív skupina narazila na klokana: Ležel na boku a nehýbal se, ale žil. Přivolaný veterinář bohužel konstatoval, že popáleniny na chodidlech zvířete byly příliš vážné a nedokázalo by se z nich zotavit. Nakonec ho proto museli utratit. Ani u eukalyptů není jisté, zda se z požárů vzpamatují – v žádném případě se však již nerozrostou do původního stavu, kdy byly takřka všudypřítomné. 

Ještě obtížnější obroda čeká samotné koaly: V posledních letech se totiž na ostrově přemnožili a vláda koketovala s myšlenkou na regulování jejich populace. Ačkoliv se nápad nesetkal s kladným ohlasem veřejnosti, během posledních dvou let prodělaly stovky ikonických vačnatců sterilizaci. Samičky se dožívají průměrně dvanácti let a porodí pět až šest mláďat, přičemž těhotenství trvá pětatřicet dnů. A podle Dolphinové zmíněný umělý zásah výrazně zpomalí obnovu koalích stavů po požárech.

Odkud není úniku

Mírný vítr se proplétá větvemi a dodává procházce spáleništěm děsivou atmosféru. Do sežehlých pahýlů se zatím nevrátili ani ptáci, takže v lese panuje ticho. Tým pomalu kráčí mezi řadami stromů a dívá se po větvích nad sebou, zda se tam neukrývají pomyslné dobré zprávy v podobě živých koalů. Za poslední týden se jich totiž takto podařilo zachránit na tři desítky. Zatímco vzhůru záchranáři hledí s nadějí, všudypřítomná šeď stáčí jejich pohledy zpět k zemi, doslova poseté mrtvolami zvířat, jež se před plameny nedokázala ukrýt. 

TIP: Ikony přírody, které pomalu mizí: Dvojí úder roztomilým medvídkům

Některá zemřela ve skupinkách, jiná sama, ale vidět jsou úplně všude. Vytvářejí tak hrozivou mozaiku zmaru, o to drásavější, že sestává z malých bezbranných tvorů. U nedalekého stromu leží tělo mladého koaly o velikosti novorozence, jenž se ze všech sil snažil přežít, ale chyběly mu síly: Pokoušel se uniknout ohni na slabých packách, protože zadní končetiny měl již spálené. Nakonec vyčerpáním padl do hlíny a dostihl ho požár. Stejně jako tisíce dalších. 

Bojovníci dobra

Mezinárodní organizace Humane Society International pomáhá po celém světě živočichům v nouzi: Zatímco v Austrálii nyní zachraňuje hladovějící koaly, jinde se snaží zamezit pokusům na němých tvářích, potírá pytláctví, zajišťuje přístřešky pro zvířata, která se ocitnou na ulici, apod. Jedná se o největší organizaci svého druhu a po celé planetě má až dvanáct milionů příznivců, z toho přes čtyřicet tisíc právě v Austrálii. 


Další články v sekci