Reklama


Křížová výprava do Jeruzaléma: Kdo byl první křižácký panovník v Levantě?

05.12.2017 - Jindřich Kačer | David Bimka | Jan Halm

Jeruzalém je svatým místem hned tří světových náboženství. Už jeho pouhý název věřící rozechvívá a přivádí k myšlenkám na spásu a naplnění. Jako by bylo městu předurčeno, aby inspirovalo mysl a současně se opakovaně topilo v krvi. K vyhrocení zápasu o jeho svaté zdi došlo v 11. století a tento konflikt trvá dodnes

Těžce obrněná křižácká jízda ze západní Evropy byla pro turecké vojsko smrtící.
Těžce obrněná křižácká jízda ze západní Evropy byla pro turecké vojsko smrtící.

Klíčovou událostí, jež ovlivnila vztahy evropského a arabského světa na dalších devět století, se stal koncil, který v roce 1095 svolal do francouzského Clermontu papež Urban II. Šlo o významné náboženské a politické setkání, ale jen těžko mohl někdo předvídat, jak radikálně promění mapu světa. Desetidenní zasedání mělo za cíl řešit – kromě náboženských otázek – i žádost byzantského císaře Alexia I. Kommena o vojenskou pomoc

A bylo jí třeba: Kdysi mocná Byzantská říše ustupovala náporu muslimů. Na počátku 7. století ztratila během pouhých třiceti let své nejbohatší provincie – Egypt a Sýrii – při útoku arabských kmenů sjednocených pod novým náboženstvím. O dalších pár dekád později se zhroutila obrana byzantské provincie Palestina a s ní i kontrola křesťanů na svatým Kristovým hrobem. Rána, kterou křesťanský svět po tři staletí vnímal jako nenapravitelnou křivdu, se opět otevřela: Seldžučtí Turkové ukusovali ze zmenšujícího se křesťanského impéria v Anatolii (dnešním Turecku) jedno území za druhým. 

Svěží závan příležitosti

Doby největšího muslimského tlaku dávno pominuly, ale Evropa nyní cítila, že může s upadající křesťanskou mocí na východě něco udělat. Na kontinentu po pěti staletích „temného věku“, který přišel s pádem Římské říše, nastala obroda kultury a populační exploze. Rozvíjel se obchod, farmáři klučili lesy a proměňovali je v polnosti, hluboké hvozdy křižoval nespočet obchodních stezek. Evropa, která za tehdejším muslimským světem plným lékařů, astrologů, stavitelů, objevitelů a obratných obchodníků civilizačně hluboce zaostávala, pocítila svěží závan příležitosti. A co víc: Papeži konečně vystoupili ze stínu římských císařů a začali razit vlastní zahraniční politiku. 

Urban II. vyzval k akci tři stovky vybraných šlechticů, kteří se koncilu účastnili. Snad doufal, že svou pomocí zahojí schizma, jež se událo o čtyřicet let dřív a rozštěpilo církev na západní katolickou a východní ortodoxní. Možná jej skutečně hnala touha osvobodit Boží hrob. Tak či onak, jeho řeč byla inspirativní, plamenná a promlouvala do duše. Svatý otec vyzval k cestě do byzantské Anatolie a jedním dechem zmínil Palestinu a Jeruzalém. Šlo o dobře připravená slova: Papež totiž celý podnik dopředu v soukromí probral s nejmocnějšími muži Francie a ti souhlasili. Nyní bylo třeba vzbudit všeobecné nadšení. 

Svatá země čeká

Urban vylíčil zvěrstva, jichž se na poutnících do Svaté země dopouštějí muslimové, a útisk, kterému čelí tamní křesťané. Jeho přesná slova neznáme – zachovalo se pět různých verzí promluvy. Nejblíž pravdě však bude věta, jež se papeži připisuje: „Bůh to chce!“ 

Poselství o výpravě proti Turkům a následně do Svaté země se zásluhou poučených kazatelů bleskově rozšířilo po Francii i za její hranice. Kázání o čekajícím území, které je třeba vyrvat z rukou pohanů, vyvolávalo nadšení všude, kam dorazilo. K papežovu překvapení se příprav okamžitě ujaly chudé masy, ačkoliv poselství na koncilu směřovalo především k uším mocných šlechticů. Svatý otec sice výslovně zakázal, aby se výpravy účastnily ženy, nemocní nebo mniši, nicméně ve všeobecném výbuchu náboženské extáze se nařízení nikomu nepodařilo prosadit. 

K nejfanatičtějším kazatelům patřil Petr Poustevník, mnoho let nemytý, zato nesmírně charismatický muž, jehož slova uváděla posluchače do vytržení. V severní Francii se mu dokonce podařilo shromáždit až třicetitisícové vojsko chudých, které nakonec skutečně vyrazilo na cestu. 

Na počátku byly konflikty

V obrovské a neorganizované mase však od počátku propukaly konflikty, především kvůli nedostatku zásob. Tisíce hladových krků se vrhaly do plenění ještě v křesťanských oblastech a na území dnešního Maďarska a Balkánu došlo k mnoha krveprolitím, zejména k pogromům na židy. Problémy neskončily ani s příchodem do Konstantinopole. Císař Alexios proto raději dav urychleně vybavil zásobami a obratem ho nechal převést přes Bosporskou úžinu na seldžucké území. Jenže pustošící horda nepředstavovala pro zkušené turecké vojáky žádnou hrozbu: Během několika týdnů celou výpravu zmasakrovali. 

Vedle chudiny se na cestu vydali i šlechtici se svými družinami. Poháněla je vidina slávy a majetku – především mladé aristokraty, kteří přišli na svět jako druzí či třetí bratři v pořadí. Podle práva prvorozeného totiž velká panství tradičně dědili nejstarší synové, zatímco na ostatní sourozence zbývaly jen málo výnosné statky a často odcházeli z rodného domu zcela s prázdnou. Mladí muži tak najednou dostali šanci vydobýt si vlastní životní prostor v oblasti Levanty, jež zahrnovala dnešní Sýrii, Libanon, Izrael a Palestinu. 

Největší motivací se však bezesporu opět stala víra – konkrétně papežův slib, že cestou do Svaté země budou rytířům odpuštěny všechny hříchy předchozího života, jakkoliv by byly těžké. „Přímá jízdenka do nebe“ lákala každého. 

Střet profesionálů

Rytířské vojsko v počtu asi 35 tisíc mužů se chovalo značně disciplinovaněji – už proto, že se byzantský císař tentokrát dopředu postaral, aby mužům nic nechybělo. Jakmile bojovníci dorazili do hlavního města Byzance, nervózní Alexios je nechal opět urychleně převést k Turkům, protože nudící se vojáci znamenají větší problém než hladoví vesničané. Profesionálním válečníkům se v porovnání s lidovou výpravou dařilo proti nepříteli podstatně lépe. V několika bitvách odrazili první turecké pokusy je zastavit a tvrdě postupovali do hloubi seldžuckého území k Antiochii

V říjnu 1097 se od hlavního křižáckého voje oddělil Balduin z Boulogne, mladší bratr jednoho z předních vůdců výpravy Godefroye. Ukázal se jako mimořádně ctižádostivý chlapík, jemuž řadové velení v početné armádě nestačilo. Proto sebral oddíl svých věrných a vyrazil na východ, prý aby křižákům kryl bok. Ve skutečnosti měl od počátku v úmyslu získat pro sebe nějaké území, jemuž by mohl nerušeně vládnout.

První křižácký panovník

V Levantě tehdy vedle muslimů sídlila i početná populace arménských křesťanů: Neuznávali sice nadřazenost papeže, ale s křižáky leckdy ochotně spolupracovali. Jenže příchozí rytíři z Evropy na ně často pohlíželi jako na méněcenné. Jeden z arménských panovníků, Thoros, ovládal v té době Edessu (dnešní tureckou Şanlıurfu) a pochopitelně se cítil pod silným tlakem muslimských Turků. Coby již starší muž bez potomků vyhlašoval, že hledá schopného ochránce, kterého učiní i svým následníkem. 


Pokračování: Křížová výprava do Jeruzaléma: K dobytí Antiochie přispělo svaté kopí a zrada (vychází v pátek 8. prosince)


Když se tato zvěst donesla k Balduinovi, okamžitě se rozjel do Edessy, kde ho pak Thoros s manželkou přijali za svého. Jak popsal kronikář Foulcher z Chartres: „Stařec jej nechá vklouznout zcela nahého pod lněný oděv, jejž má na sobě a kterému my říkáme košile, sevře jej v náruči a stvrdí onen závazek polibkem; jeho žena učiní po něm totéž.“ Když potom Thorose smetlo povstání ve městě, stal se z Balduina první křižácký panovník v Levantě.

  • Zdroj textu: 100+1 zahraniční zajímavost
  • Zdroj fotografií: Wikipedie, Shutterstock

Reklama



Reklama

Aktuální články

Zajímavosti

Paříž je pojmenovaná podle keltského kmene známého jako Parisii. Nejstarší osídlení se datuje do roku 4200 př. n. l.

Cestování

Konopí stále častěji nachází uplatnění v medicíně

Věda

Odvedl krysař děti na Moravu?

Historie

Nejnovější test motoru pro nosnou raketu systému SLS

Vesmír
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907