Reklama

Reklama

Malajsijská Malakka: Město, které vyrostlo okolo angreštu

19.8.2016 - Tomáš Kubuš
V malajsijské Malakce se střetává dávná historie s moderním světem. Ve městě, které si kvůli jeho strategické poloze předávaly z ruky do ruky koloniální velmoci, nyní vedle sebe přežívá řada odlišných náboženství i kulturních památek
Rudé náměstí
Sultánský palácmagnet na turistyKostel sv. Pavla

Malajsijská Malakka leží na břehu Malackého průlivu, strategicky mezi Kuala Lumpurem a Singapurem. Do 14. století stála v místě jen hrstka rybářských chatrčí, současná metropole má ovšem přes 500 tisíc obyvatel. Dodnes není zcela jisté, co zapříčinilo rozvoj vesničky; pokud bychom se však spolehli na pravdivost mýtů, mohl za její rozmach král Paramešvara (viz Jméno podle stromu)

Z ruky do ruky

Symbolem Malakky se stala pevnost A Famosa, kterou zbudovali Portugalci krátce poté, co v roce 1511 porazili malackého sultána Mahmúda Šáha. Z pevnosti se dochovalo jen malé, i když stále okázalé kamenné torzo v podobě brány Porta de Santiago. Avšak nebýt zakladatele moderního Singapuru sira Stamforda Rafflese, pravděpodobně už by nestála ani zmíněná brána. Když totiž pevnost v 18. století skončila pod britskou nadvládou, nechali ji noví vlastníci chátrat, a v roce 1806 dokonce nařídili její demolici. Poslední zbytky objektu zachránil právě sir Raffles, který v něm objevil jedinečnou historickou památku – jednu z nejstarších evropských staveb v celé jihovýchodní Asii. 

Bránu dodnes střeží dva kanony namířené na průplav. Čas z ní navíc ještě neobrousil všechny reliéfy, takže ji zdobí postavy stojící u krásných lodí, různé zbraně a nápisy. 

Malajsijský ráj

Bujná zahrada takřka v historickém centru města hraje mnoha barvami a vůněmi. Na první pohled zaujmou štíhlé palmy a další exotické dřeviny s listy nepopsatelných tvarů. Skutečný poklad však představují orchideje, které tam rostou jako plevel a jimž jen málokdo z místních věnuje pozornost. Středoevropan si ovšem díky nim bude připadat jako v maličkém kousku ráje. 

Svým způsobem zahrada rajská skutečně byla – stojí v ní totiž sultánský palác z 15. století a do jejích prostor neměl dřív přístup nikdo kromě královské rodiny a služebnictva. Původní sídlo vládce se však nedochovalo, a proto dnes návštěvníky vítá velmi působivá rekonstrukce, jež zachovává jedinečnost původní stavby: Je kompletně dřevěná a při jejím budování nebyl použit ani jeden hřebík. 

Bývalé sídlo sultána slouží už téměř dvě desetiletí jako muzeum malajsijských tradic a historie. Malby na jeho stěnách znázorňují příběhy rybářů, prvních obyvatel Malakky, ale i obchodní lodě, které na místo zavál vítr z Číny, Arábie a později z Evropy. Nádherný dřevěný interiér navíc doplňuje výstava tradičního oblečení, krojů a dobových zbraní či nástrojů.

Náboženské soužití

Podobně jako v mnoha dalších asijských městech, i v Malakce vedle sebe existují různá náboženství. Bez výrazných problémů spolu v metropoli žijí muslimové, křesťané, hinduisté i buddhisté. Přestože je Malajsie převážně muslimskou zemí, nevelkému pahorku zvedajícímu se nad starobylou částí Malakky vévodí ruiny křesťanského kostela sv. Pavla

Svatostánek, z něhož zbyly jen trosky, postavili Portugalci v roce 1521 a proslavil jej apoštol Dálného východu sv. František Xaverský, který se jako první pokoušel šířit křesťanství mezi obyvateli jižní a jihovýchodní Asie. Misionář se v Malakce usadil a pomohl u kostela vybudovat školu. Město si oblíbil také kvůli jeho strategické poloze – vyrážel odtam na cesty do Číny a Japonska. Jeho ostatky dokonce nejprve pohřbili přímo na pahorku, a teprve později byly přeneseny do indické Góy. 

Rudé náměstí

V srdci starého města se ukrývá náměstí, za jehož sytě červené odstíny by se nemusel stydět ani moskevský Kreml. Tamní dominantu tvoří nevelká hodinová věž, jaké za sebou zanechávali kolonisté po celé Asii. Přímo za ní stojí Stadthuys, tedy městská radnice, jejíž název odkazuje k 17. století, kdy v budově úřadovali Nizozemci. Nejfotogeničtější stavbou náměstí je však pronikavě červený kostel Christ Church z roku 1753, jenž se ovšem do červených odstínů zahalil až počátkem 20. století

Mezi rudými budovami se sbíhají rikšové, kteří své „povozy“ barví divokými odstíny a zdobí kýčovitými postavičkami či plyšáky. Evidentně však moc dobře vědí, co dělají, protože netradiční vzhled láká turisty. Kdekdo podlehne, nechá se před bizarní rikšou vyfotit a pravděpodobně jejímu majiteli rovnou zaplatí za projížďku městem. 

Tepna Malakky

Přilehlé nábřeží řeky Malakky obsadily malé domky s oprýskanými fasádami, které místní během posledních let přetvořili na útulné kavárny, čajovny, restaurace či malé rodinné podniky s tradičním jídlem. 

Můžete si tam v klidu vychutnat malajsijskou zmrzlinu, čaj s mlékem, hustou polévku loksa s příchutí kyselého tamarindu, krevetové kari, domácí rýžové koule či speciality peranakanské kuchyně, v níž se mísí malajsijské a indonéské vlivy. Za řekou pak pulzuje čínská čtvrť plná nádherných upravených domů, jejíž hemžení budí dojem, že se tam soustředí veškeré dění města. 

Chrám tří náboženství

Rozkvět zažilo centrum Malakky začátkem 20. století, kdy se tam přestěhovaly mnohé čínské rodiny pocházející z oblasti Singapuru. Některé místní domy pamatují i koloniální časy, přičemž každý je jedinečný. Fasády zdobí čínské znaky, kaligrafie, draci, červené lucerny a občas se mezi budovami ukrývá i maličká svatyně s vonnými tyčinkami

Hlavní tepnu čínské čtvrti lemuje tolik obchůdků, že připomíná tržiště. Avšak ani v místech, kde ještě přežívají vzpomínky na dávné spojení s Čínou, nekomplikuje lidem život náboženská rozdílnost. Na konci ulice stojí mešita Kampung Kling, kterou roku 1748 postavili muslimští obchodníci. Původní dřevěná stavba se nedochovala – na jejím místě proto vznikla cihlová rekonstrukce někdejšího svatostánku. 

Nedaleko zas narazíte na čínský chrám Cheng Hoon Teng ze 17. století zasvěcený bohyni milosrdenství Kuan-jin. Jedná se přitom o nejstarší dosud sloužící svatostánek svého druhu v celé Malajsii.

Jméno podle stromu

Podle legendy pronikl kdysi král Paramešvara se svými bojovníky až do malajsijského vnitrozemí. Když pak jednou usedl k odpočinku pod strom zvaný melaka (indický angrešt), zahlédl, jak se lovecký pes z jeho družiny pustil do křížku s nádherným kančilem. Útočník nakonec skončil v řece, což Paramešvaru pobavilo natolik, že se rozhodl založit na místě osadu. A pojmenoval ji prý podle stromu, pod nímž odpočíval.

Reklama