Návrat do vln u Mosambiku: Zázrak modrých vod Jangama

Když se člověk vrací do míst, která jej kdysi nadchla, druhý dojem bývá neradostný. Romantický ráz krajiny je pryč a kouzlo posledního ráje na zemi s ním. O to příjemnější je, když je opak pravdou

31.03.2017 - Richard Jaroněk



Tři roky jsem se v mosambických vodách nepotápěl a když jsem první ráno ještě se zalepenýma očima stanul na bílém pobřeží, málem se mi zalily slzami. Přece jen jsem tady v minulosti strávil několik let a na dnes již legendární pláž Praia de Jangamo mám hromadu vzpomínek. Desítky setkání s mantami, mohutnými „letci oceánů“, hodiny laškování se zubatými murénami a dnes již naprosto neodhadnutelné množství více než deset metrů dlouhých velrybích žraloků, které jsem měl možnost obdivovat. Dokonce jsem viděl zrod a zabíjení těchto mých miláčků domorodci. Skoro ani nemůžu uvěřit, že za pár minut opět poletím na rychlém motorovém člunu na mou nejoblíbenější lokalitu Manta Reef.

Modrý zázrak

Potápěč-fotograf může zažít množství nejrůznějších nepříjemných překvapení – od špinavé zelené vody až po rozbouřenou a neklidnou hladinu. Silné a pro člověka nezvladatelné dravé proudy nebo doslova „prázdnou“ vodu bez ryb a mořských živočichů. Když jsem se tentokrát po překulení do vody rozhlédl kolem, nemohl jsem věřit vlastním očím. Mám na této lokalitě možná víc než sto ponorů a pokaždé mne přivítala jinak. Vždy ale bylo jedno společné – špinavá voda. Sice plná života, ale téměř znemožňující pořízení čistého záběru. Každý, kdo zná nekompromisní a drsné vody Mosambiku, mi dá za pravdu. Modrá voda je zázrak.

„Hou, Vossie,“ křičím na urostlého Jihoafričana řídícího člun. „To je neuvěřitelné. Vidím až na dno, tak do dvaceti pěti metrů!“ hulákám, jako bych objevil mořskou pannu. „To není možné! Kecáš!“ nevěří Vossie.

Nasazuje si první masku, kterou na člunu objevil a mohutné tělo naklání přes gumový válec člunu. Při pohledu do modré hloubky se neubrání radostnému zaklení: „Kruci! To jsem ještě za posledních pět let nezažil," a rozhlíží se po člunu, zda si nevzal jednu vzduchovou láhev navíc, aby mohl do vody se mnou.

„To se nedivím,“ odpovídám a Vossieho odpověď mizí v klokotu bublin, které letí z regulátoru. Padám ke dnu a již z hladiny pod sebou vidím kroužit dvě manty. Nejsou nijak obrovské, jedna má něco do čtyř metrů a rozpětí „křídel“ druhé dosahuje sotva dva a půl. Žádní obři, ale v takhle modré vodě si nemám nač stěžovat.

V hlavě si přehrávám svůj archív záběrů těchto rejnoků a marně v něm pátrám po purpurově modré barvě. Taková příležitost se mi jen tak znovu nenaskytne, a tak se snažím přestat rozplývat a soustředit se na focení. Odpolední změna proudu určitě přinese zelenou oponu planktonu.

Čistička na dně oceánu

Uléhám pod prvního rejnoka s výrazně, až atypicky bílým zabarvením hřbetu a kontroluji nastavení fotoaparátu. Čtyřmetrový letec připlouvá do své „čistící stanice“ a jeho „přistání“ připomíná mohutný bombardér Stealth, který zrovna doroloval na dráhu. Spustí křídla a začne prudce brzdit. Rohovité výrůstky podél hlavy, které byly doposud svinuty do kornoutu, se rozvinou a napomohou rychlejšímu zastavení.

Pak se manta téměř napřímí a doširoka roztáhne žábry, což je povel pro desítky barevných čističů. Do dýchacích otvorů se vrhají drobní modročerní pyskouni s takovou rychlostí, jako by rejnoka chtěli obrat až na kost. Ve skutečnosti ale jen vplouvají do tlamy a vytahují z koutů zbytky potravy. Pruhované legrační rybky s vážným anglickým jménem „Sergeant Major“ se nikdy neodváží do útrob. Jejich prací je zbavit kůži odumřelých tkání či odstranit z ranky nežádoucí parazity.

Jakmile začnou být malí odborníci z čistící stanice dotěrní a pustí se do práce s příliš velkou vervou, dá jim to obr jasně najevo. Když někteří mantu už víceméně koušou do živého, trhne sebou a zprudka mávne křídly. Vznese se nad nafialovělé měkké korály a odplave do otevřených vod Indického oceánu. Manta nás naštěstí opustila jen na chvíli. Jakmile opíše velký kruh, vrací se zpět k dokončení ranní očisty.

Omlazovací proces je pro mne skvělou příležitostí k focení. Manta je v klidu a většinou se nenechá rušit. Snažím se ani nedýchat, abych ji neplašil vypouštěnými bublinami. Jakmile ale začnu modrat a vydechnu, rejnok sebou trhne. Pak už záleží jen na něm, zda bude mou přítomnost s klidem ignorovat, nebo raději zmizí do bezpečí.

Rytíři obou pohlaví

Kaňon a věžičky jsou dvě místa, ve kterých vždy musím zmizet. Průrvy, skalky, prolákliny a jeskyňky jsou skvělými prolézačkami a především úkryty pro všechny obyvatele útesu. Výhodou korálového potápění je, že většina ryb se zdržuje kolem svých děr, úkrytů a zákoutí. I dnes jsou všichni na svém místě.

Žahavou sasanku obývá neohrožený sameček klauna. Či samička? Kdo to má poznat a hlavně jak, když se v tomto případě jedná o podivnou hříčku rybí říše? Jakmile totiž zahyne hlavní samice, která doposud pečlivě střežila svá mláďata, největší sameček z rodiny zaujme její pozici. Tím ale proces nekončí. Nejstarší sameček totiž po pár týdnech dokonale dokončí změnu své role a změní i pohlaví. Do dvou až tří týdnů je z něj samice.

Klauni se pečlivě otírají o žahavý sliz sasanky, aby byl imunní vůči paralyzujícímu popálení, které je pro jiné tvory smrtelné. Klauni ale mohou bezstarostně využívat úkrytu mezi žahavými rameny a sasanka je nebere jako potenciální kořist. Na oplátku se jí dostává obrany těchto drobných oranžových rybek, které se s velkou kuráží vrhají na kohokoliv, kdo se jen přiblíží. Výjimkou nejsou velké ryby, želvy, a nemají strach ani z potápěče. Jakmile se neopatrný či příliš zapálený potápěč přiblíží k sasance, která ukrývá jikry klaunů, bojovník se s prudkostí středověkého nájezdníka vrhá na prsty svírající fotoaparát a jako o život do nich kouše.

Polibek od kanice

Na svém místě je i obrovský kanic. Prý jsou tady celkem čtyři, ale jeden z nich se už delší dobu neukázal. S velkou pravděpodobností skončil na dřevěném talíři místních černých obyvatel. Víc jak metr dvacet velký strakatý „bramborák“ získal své jméno podle výrazných černých fleků na jinak světle šedé kůži. Vykukuje pod převisem a nechává se pohupovat mírným proudem. Užívá si bezstarostného omývání žáber bez sebemenší námahy. Nevzruší ho ani má přítomnost, což zřejmě pramení ze sebevědomí této statečné ryby. Zažil jsem mnohokrát, jak se kanic s odhodláním vrhnul i na čtyřmetrového tygřího žraloka a zahnal jej na ústup.

Využívám proudu a stavím se před tlamu kanice posetou stovkami jehliček. Je to vyzkoušená hříčka, která má pokaždé stejný průběh. Já se můžu podržet některého z výčnělků skály a proud na mě bude krátký. Kanic se však nemá kde zachytit a bude muset téměř narazit do mé masky. Vždy ho tak trochu dráždím. Jakmile se přiblíží na dotek, začne otvírat tlamu a zastrašovat. Následuje brzdění ploutvemi a jakmile pochopí, že z cesty neustoupím, ozve se z jeho útrob hluboké: „Puf, puf!“ Tluče na znamení, že si moc dovoluji. Natáhnu před něj ruku a nechám ho očichat a dotknout. Kdyby nás někdo pozoroval, bude si myslet, že jsme staří známí. A vlastně i jsme, protože se známe víc jak deset let. Nevím, jestli si na mě vůbec pamatuje, ale dotekům se nebrání a jeho našpulené pysky se co chvíli dotknou mé masky, regulátoru či holých rtů. To když na chvíli odhodím, jak říkají děti, „dýchátko“.

Nekonečná modř

Perutýní jeskyně je plná těchto ryb, které připomínajících hrdé samurajské válečníky s rozvinutými úzkými zástavami v podobě prsních ploutví. Nejsou tady ale sami. Pozornější pohled odhalí, že dva přerostlé hnědé válce připomínající spíše uvíznuté kmeny stromů, je pár murén jávských. Poblíž je většinou k vidění i kareta mořská, ale dnes je tato houbami a svijonožci obrostlá stará želva asi na výletě. Nebo se jen musela nadechnout.

Přes početné hejno žlutých parem opět vidím jednu ze dvou mant, která zrovna pózuje kolegovi s kamerou. Já jsem stále ve dvaceti pěti metrech a on se vznáší sotva tři metry pod hladinou. Manta Reef opět nezklamal. Ba naopak! Šokoval svou modrou vodou. Svým způsobem mám zelenou vodu rád. Někdy je tak mystická, až z ní jde strach, ale dnes jsem blahořečil všem mořským bohům v popředí s Neptunem za jejich laskavost.

TIP: Obr z písečného oblaku: Dugong indický na podmořské pastvě

„To, co jste dnes zažili, se už opakovat nebude,“ vysvětluji své skupince potápěčů, kterou jsem celou dobu na ponory provázel. „Tohle nebylo obyčejné štěstí, ale opravdový zázrak!“ machruji znalostmi místních vod. Neptun mě ale tak trochu vyšplouchl. Voda se stále nekazila a den co den nás znovu vítala průzračná modrá. Měli jsme kliku všech klik a já jen těžko po týdnu potápění vysvětloval, že tohle fakt není normální. Bylo třeba děkovat, protože Ten sedící si někde nahoře či dole, nebo ukrytý v tom zeleném listu nebo kapce životadárné vody, nás musí mít opravdu rád.

  • Zdroj textu
  • Zdroj fotografií

    Richard Jaroněk


Další články v sekci