Novozélandský tučňák žlutooký: Nejohroženější ze všech tučňáků světa

Tučňáci žlutoocí jsou bezesporu nejohroženějšími zástupci své čeledi. Nechová je žádná zoo na světě a v místech přirozeného výskytu se o jejich bezpečnost stará stráž jako v Buckinghamském paláci




Tučňák žlutooký (Megadyptes antipodes) obývá jihovýchodní pobřeží jižního ostrova Nového Zélandu a ostrovy Campbell a Stewart. Populace tohoto ptačího druhu, jemuž Maurové přezdívají Hoiho, je odhadována na 1 200–1 600 jedinců. O tom, jak jsou vzácní, svědčí to, jak nesnadno se v přírodě hledají a rovněž skutečnost, že většina z nich má křídelní identifikační značky.

Čekání na tučňáky

Hnízdiště tučňáků žlutookých na poloostrově Otago je populární turistické místo. Zájemci zde mohou vzácné ptáky sledovat z vyhlídek, nebo z krytů. Na jaře 2004 vyhynulo na severu poloostrova Otago 60 % populace. Úhyn způsobila bakterie Corynebacterium, ale s největší pravděpodobností šlo o sekundární infekci. Primární patogen zůstává dodnes neznámý.

TIP: Ohromující schopnosti dravých ptáků - Sokolí zrak a síla orlů

Když jsem tučňáky žlutooké hledal, nebyl jsem naštěstí časově limitován. Najezdil jsem mnoho kilometrů a hodně toho nachodil. Nejvíc času jsem ale strávil čekáním, až tučňáci vylezou z vody. Ve vodě se totiž krmí ve dne a na pevninu se vracejí mezi patnáctou až dvacátou hodinou, nejčastěji okolo páté odpolední, kdy se turistům přístup na pláže uzavírá. Poměrně pozdní opuštění vody ale naštěstí není pravidlem, protože se mi dvakrát poštěstilo zastihnout je brzy odpoledne.

V dosahu i nedohlednu

První setkání s těmito štíhlými zástupci čeledi tučňákovitých bylo opravdu nečekané. Vydal jsem se na krkolomnou cestu po skalnatém pobřeží, protože jsem doufal, že tam zastihnu lachtany Forsterovy. Lachtani se ke mně zrovna nehrnuli, ale ve třetí zátoce jsem dalekohledem zahlédl povědomou siluetu. Když se živočich dal do pohybu, měl jsem o jeho totožnosti vmžiku jasno a srdce se mi rozbušilo. Kradl jsem se stále blíž. Pár tučňáků mou přítomností okamžitě znervózněl, a tak jsem zalezl za mohutný kmen. Jak se hned ukázalo, vybral jsem si posezení v bodláčí, ale tučňáci se po chvíli uklidnili a to bylo hlavní.

Nechtěl jsem je rušit, obešel jsem útes a na zarostlém svahu jsem narazil na další hnízdící pár. Tentokrát to bylo mnohem blíže a vylekaní tučňáci brzy zmizeli v porostu. Posléze jsem čekal hodiny na několika místech, kde se žlutoocí krasavci měli vyskytovat, ale vždy marně. Jen jednou navečer jsem ve velké dálce uviděl tučňáka, jak vychází z vody. Dlouhou cestu měl značně ztíženou polem kamenů a snadně nepůsobil ani jeho výstup nahoru po skále, kde se dlouho čistil. Dlouho jsem jej pozoroval dalekohledem a tím moje kontakty s novozélandskými fešáky na nějakou dobu skončily.

Město tučňáků

Městečko Omaru založilo svůj turistický úspěch právě na tučňácích. Hned po příjezdu vás upoutají směrovky k „Tučňákům“, které zájemce lákají k velké kolonii tučňáků nejmenších. U jejich hnízdiště je návštěvnické centrum, kde za poplatek můžete po setmění z velké tribuny pozorovat více než dvě stě tučňáků vracejících se z moře.

Další směrovky vás navedou do nedaleké zátoky Bushy Beach, kde je asi největší populace tučňáků žlutookých – přibližně třicet jedinců. Vysoko nad pláží je ochoz, ze kterého vidíte hustě zarostlý strmý svah a vzdálenou pláž, po níž tučňáci vycházejí z vody. Každoročně se zde odchová přibližně sedm mláďat, i když hnízdících párů, je mnohem víc. Jedním z důvodů „nečetnosti“ zdejší populace bylo zavlečení nepůvodních králíků. Ti se na ostrovech přemnožili, protože neměli predátora. Proto „moudrý“ člověk po králících dovezl i lasicovité šelmy v domnění, že se tím situace vyřeší. Vyhánění čerta ďáblem ale nezabralo. Králíci se vesele množí dál a podle přírodních zákonů se o to více množí i šelmy. Ty si navíc občas přilepší malým tučňákem nebo jeho vejci.

Představení zamilovaného páru

Byly tři hodiny odpoledne, na tučňáky tedy ještě brzy a tak jsem se zapovídal s dobrovolníkem, který v Omaru dohlíží a půjčuje dalekohledy. Najednou se začalo něco hýbat na protějším svahu. Oba jsme se tam rozběhli a naproti nám se porostem prodíral párek tučňáků. Rychle opakovaně mačkám spoušť a páreček k mému zklamání zalézá pod velký keř úplně k plůtku u cesty. Tady se ovšem fotografovat nedají. Tedy ne dobře, protože například Japonci svoje kompakty hustým laťkovým plotem bez problémů prostrčí.

O dva metry dál je ovšem vyvýšenina, která je pro pózování naprostý ideál a já nemůžu uvěřit svému štěstí, když na ni tučňáci vylézají. Navíc zde setrvávají neuvěřitelně dlouho a celou dobu zůstávají asi metr od ohrazení.

Tučňáci se čistili a předváděli rituál dvoření. Pár měl již za sebou první seznamovací fázi. V druhé fázi se ptáci postaví vedle sebe, natáhnou krky a zobáky směřují vzhůru, potom skloní hlavy k úkloně. Vzájemně si oštipují hlavu jemnými doteky zobáků a probírají peří. Vydržel jsem je pozorovat víc než dvě hodiny a vyfotografoval, co se dalo. Vzhledem k vzácné netečnosti této dvojice vůči turistickému „provozu“ je ovšem možná ještě lépe zachytili turisté svými kompakty a mobilními telefony. I to je jeden z paradoxů dnešní doby.


Rodný list tučňáka žlutookého (Megadyptes antipodes)

Řád: tučňáci (Sphenisciformes)
Čeleď: tučňákovití (Spheniscidae)
Velikost: Je to čtvrtý největší tučňák. Má štíhlou, 60 cm vysokou postavu a váží pět až osm kilogramů.
Prostředí: Vyhledává hustě zarostlé pobřežní svahy.
Hnízdění: Místa ke hnízdění si vybírá od srpna, preferuje kryt kmenů nebo kamenů. Mladí ptáci snášejí jedno vejce, dospělí dvě. Doba inkubace je 39 až 51 dní.
Starost o mláďata: Po dobu šesti týdnů po vylíhnutí rodiče mláďata hlídají. Jeden z nich zůstává na hnízdě, zatímco druhý loví potravu. Mláďata obvykle opouštějí hnízdo v únoru.
Potrava: Je výborný plavec, loví hlavonožce a ryby, preferuje určité druhy. Za potravou se vydává do vzdálenosti 7 až 13 km, vzácně i 50 km a ve vodě může být i tři dny. Průměrně se potápí do hloubky 35 metrů.
Způsob života: Na rozdíl od ostatních tučňáků žije samotářsky. Nikdy nehnízdí v blízkosti jiných ptáků. Má velmi dlouhý rituál námluv. Žije v trvalých párech, ty se mohou rozpadnout při nezdaru hnízdění, nebo úhynem jednoho z partnerů.
Průměrný věk: Dožívá se 23 let. Samci pohlavně dospívají ve 3 až 5 letech, samice ve 2 až 3 letech.
Početnost: 1 200–1 600 jedinců. Na seznamu ohrožených druhů je veden jako ohrožený.

  • Zdroj textu

    Příroda 5/2011

  • Zdroj fotografií

    Vladislav T. Jiroušek


Další články v sekci