Od žoldnéřů ke kontraktorům: Vznik, organizace a vývoj soukromých armád (1)

Fenomén, který se dnes nazývá privatizace ozbrojených konfliktů, korporativizace či outsourcing vojenských služeb, není rozhodně novým jevem. Osoby ochotné
bojovat za finanční či materiální odměnu v zájmu někoho jiného existovaly již od počátků prvních civilizací

01.09.2022 - Tomáš Šmíd



Skutečnost, že za regulérního aktéra ozbrojeného konfliktu se považuje pouze řádná armáda či jiná ozbrojená složka mezinárodně uznávaného státu, není v lidských dějinách rozhodně tradiční. Symbióza států, národů a armád je naopak poměrně moderní záležitostí, jež se začíná výrazněji prosazovat až po uzavření vestfálského míru (1648), a především po Velké francouzské revoluci za napoleonské éry (1789–1815).

Brannou povinnost zavedla většina vyspělých států právě v té době a doprovodila ji zaručením určitých občanských a politických práv. Vzhledem k faktu, že po skončení studené války opět zaznamenáváme výrazné zesílení privatizace ozbrojených konfliktů, můžeme konstatovat, že éra, kdy válečnictví zůstávalo doménou států a jejich občanů, byla vlastně velmi krátká. A ani tehdy soukromé válečnictví zcela nezmizelo.

Ve starověku

Během dějin byli soukromí válečníci nazýváni různě a rozdílně se na ně také nahlíželo. Nejčastější termín, který se k označení takových válečníků užívá, je žoldnéř, potažmo hanlivě žoldák. Postupem času získal výrazně negativní nádech, nicméně tito muži a ženy tvořili po tisíciletí běžnou součást většiny válek a ozbrojených konfliktů. Již ve starověkém Egyptě, jedné z prvních skutečně vyspělých civilizací lidských dějin, využívali místní faraoni vojenské umění takzvaných mořských národů, jež pocházely patrně z jižní Itálie, Peloponéského poloostrova a západní Anatolie.

Do egyptských služeb se nechaly najímat především v dobách, kdy jejich země stíhaly neúrody a hladomor. Ostatně bitvu u Kadeše (1290 př. n. l.), první detailně zdokumentovanou v dějinách, vedli jak za Egypťany, tak za Chetity do velké míry právě příslušníci mořských národů. Obrovskou roli ve starověkém válečnictví hráli řečtí žoldnéři, bez nichž se neobešla žádná významnější válka.

Žoldnéři jako základ

Panovníci je vyhledávali pro jejich organizovanost a vybavenost, přičemž již kolem roku 400 př. n. l. získali takovou dominanci, že při vyslovení slova žoldnéř byl automaticky myšlen Řek. Příslušníci tohoto etnika se k námezdnému vojenství uchylovali z podobných důvodů jako mořské národy – v dobách neúrod a nedostatku potravin se pro ně námezdní válečnictví stávalo způsobem obživy. Na žoldnéřích stála celá vojenská síla Kartaginců, jelikož se jednalo o početně slabé etnikum.

Disponovalo sice nadanými vojevůdci a velkým ekonomickým bohatstvím, ale bojovou sílu si muselo najímat. Právě to se ale nakonec stalo i Achillovou patou severoafrického národa, když jej oslabily velké reparace po porážce v první punské válce (264–241 př. n. l.).

Také Římané, byť měli podstatně promyšlenější válečnictví a vojenskou sílu postavenou na vlastních občanech, se postupem času stávali čím dál závislejší na žoldnéřích. Ochota bojovat za svoji říši klesala a zvyšoval se tudíž podíl cizích žoldnéřů. Římané si najímali lehkou jízdu z řad asijských kočovných národů, těžkou pěchotu pak z evropského vnitrozemí od germánských Gótů či Vandalů. Na konci 3. století již bylo v římské armádě více germánských žoldnéřů než Římanů.

Pokračování: Od žoldnéřů ke kontraktorům: Vznik, organizace a vývoj soukromých armád (2)


Další články v sekci