Reklama


Pamír: Ticho na Střeše světa

09.12.2014 - Peter Hupka

Pamír leží mezi Himálají, Karákóramem, Ťan-šanem, Kchun-lun-šanem a Hindúkušem. Zřejmě proto se tomuto pohoří přezdívá Střecha světa. Oblast Pamíru je dnes místem klidu uprostřed takřka neporušené přírody

Vydat se do hor, jimž dominuje 7 495 metrů vysoký Pik Ismaila Somoni (dříve Pik Komunisma), mohou i ti, jimž postačí kochat se krásou pamírských údolí. Z tádžické metropole Dušanbe do této oblasti vede populární cesta M-41, známější jako „Pamírská dálnice“. Ta nejprve prochází pahorkatinou východně od hlavního města a překonává třítisícový průsmyk Chaburabad. Posléze pokračuje podél řeky Pjandž na hranici s Afghánistánem a dále rozsáhlými horskými masivy přes města Chorog a Murgab až do kyrgyzského Ošu.

Dva břehy, mnoho národů

Velká část důležité spojnice vede po tádžickém břehu řeky Pjandž. Tato řeka je významným přítokem Amudarji a na svém horním toku tvoří hluboko zaříznutou dolinu, jejíž dno leží o více než dva kilometry níže než hřebeny okolních hor. Divoké vody lze sice překročit jen na několika místech, ale život na afghánské straně Pjandž je i z druhého břehu vidět jako na dlani. Zemědělci se tu starají o svá malá políčka a děti směřují do školy. Venkované často putují dlouhé kilometry pěšky, protože výstavba silnic na afghánském břehu Pjandž probíhá přes složitý terén a kvůli nedostatku prostředků jen velmi pomalu. Na mnoha místech spojuje vesnice jen úzký chodník určený pro pěší, koně a osly.

Západní část silnice M-41 prochází hluboko pod úrovní okolního terénu, její východní část vede vysokohorskou pustinou. Rozdíl není jen v reliéfu okolní krajiny, ale také v národnostním složení okolních obyvatel. Níže položené části západního Pamíru obývají pamírské národy, které téměř v každém údolí používají jiný z místních jazyků. Nehostinné planiny východního Pamíru jsou naproti tomu většinou domovem kyrgyzské menšiny.

Se zkráceným dechem

Zatímco v níže položeném městečku Chorog, hlavním městě tádžického Badachšánu, je začátek podzimu ještě teplý, na severovýchodnějších náhorních plošinách padá drobný studený déšť. Cesta vedoucí k nejvýše položenému tádžickému městu Murgab zeje během rána prázdnotou. Po okrajích rozpukané asfaltky kráčejí z okolních vesnic do města jen zachumlaný domácí a několik oslíků. Na blízkost městského centra poukáže až houstnoucí síť dřevěných elektrických sloupů, typicky sovětské šedé a ošuntělé domy a bíle namalovaný, ruku zvedající Vladimír Iljič Lenin.

„Vždycky, když přijdu do Murgabu po delší době, vůbec nestačím s dechem. První týden i dva. Tíží mě plíce, rychle se unavím a často mě bolí i všechny zuby,“ říká asi padesátiletý obchodník z murgabského trhu, který pochází z níže položených oblastí Šugnanu. Bez dobré aklimatizace je cizinec v Murgabu opravdu ztracený a adaptace organismu zabere několik následujících dní i nám.

Za průsmykem bílého koně

Murgabský trh je složený z volně pohozených kontejnerů a najít tady auto, které směřuje dál na sever, je někdy umění. Cestující musí vozidlo naplnit do posledního místa, což může trvat i několik dní. Kompletní posádka se nakonec v sovětském vojenském džípu UAZ vydává protáhlými dolinami lemujícími neutrální území před čínskou hranicí až k 4 655 metrů vysokému průsmyku Ak-Bajtal. Jeho název pochází z kyrgyzštiny a lze jej volně přeložit jako „Dobrý bílý kůň“.

Za sedlem cesta pozvolna klesá, aby se po několika desítkách kilometrů na dně kotliny ukázaly vody obrovského jezera. Díky němu jsou barvy této pustiny doplněny jasně modrou třpytící se hladinou. Přitom barva spojená s jeho jménem je černá. Jde totiž o „Černé jezero“ Karakul.

Mizející teresken

Ráno je vzhledem ke vzdálenosti od civilizovaného světa nesmírně klidné. Jezero Karakul leží v téměř čtyřtisícové nadmořské výšce a jeho kulisu tvoří horské hřebeny, jimž kralují bílá záda 7 134 metrů vysokého Piku Lenina na hranici s Kyrgyzstánem. Spousta klidu je i za zdmi domů, jež lemují břeh jezera. Hospodyně jednoho z nich, třicátnice Tildachan, připravuje v tmavé kuchyňce „borsok“ – na oleji smažené koblihy z mouky, soli, droždí a vody. Na pánvi jednotlivé kousky borsoku nabobtnají a ještě než vychladnou, členové široce rozvětvené rodiny je s nadšením ochutnávají.

Děti zatím ze „skladu“ za domem přinášejí a do malé pícky neustále přikládají teresken – nízký keřík rostliny Krascheninnikovia ceratoides (synonymem je název Ceratoides papposa), který je v suchém prostředí severozápadního Tádžikistánu často jediným palivem a v češtině nese jméno bělostník růžkatý. Osud rostliny, pojmenované podle ruského geografa a přírodovědce Stěpana Petroviče Krašennikova, trápí nejen ekology, ale i některé místní. Ti však často nemají jinou možnost, jak si zajistit materiál na topení.

„Je pravda, že tahle malá rostlinka roste velmi pomalu a shoří za pár minut, ale my nemáme jiné palivo!“ vysvětluje Tildachan a dodává: „Je těžké nevšimnout si, že je tereskenu stále méně a sběrači musí pro rostlinky chodit pořád dál od Karakulu. Situace ale ještě není akutní a teresken mnozí chápeme jen jako zboží. Lze ho koupit, nebo objednat u sběračů.“ 

Podle našich informací se za plně naloženou korbu nákladního auta ZIL v přepočtu platí okolo pěti set korun. V materiálech organizací věnujících se ekologickým problémům Pamíru se o rostlině lze dočíst více. Roste ve výškách 3 500 až 4 200 metrů a kvůli tvrdým klimatickým podmínkám produkuje přibližně jen 150 kilogramů biomasy na hektar. Má proto nízký regenerační potenciál a její drancování vede k postupné desertifikaci vysokohorských stepí, na nichž je dominující rostlinou.

Idyla Bulunkulu

Následující rána jsou už dost mrazivá. Zubaté slunce na konci září neposkytuje kromě světla téměř nic a horské potůčky až do poledne pokrývá zatím tenká vrstva ledu. V dobách největší zimy, kdy teplota klesá pod čtyřicet stupňů mrazu, bude všechno jinak.

Ve vesničce Aličur skládají z korby svůj náklad sekáči sena. Pracují rychle, jakoby se zima blížila s každou minutou. Vzápětí se vracejí do své vesnice k asi třicet kilometrů vzdálenému stejnojmennému jezeru Bulunkul. To je, spolu s větším „Zeleným jezerem“ Jašilkul, jedním z nejkrásnějších míst v blízkosti Pamírské dálnice. O Bulunkulu se vesničané vyjadřují v superlativech: „Tady by bylo možné založit opravdové město – lepší místo široko daleko není! Nefouká tady, v okolí roste dobrá tráva a hory nás chrání před řádícím počasím. Ne jako v Aličuru!“ 

Bílá, modrá, šedá

Vzhůru údolím Pjandž, směrem ke kišlaku Ljangar, spěchá vojenský zásobovací konvoj. Zima je přede dveřmi a do údolí říčky Pamírky a na hraniční post Charguší směřují věčně optimisticky naladění chlapi na Kamazech. Zásobují tamní posádky dřevem, uhlím a ostatním materiálem, dokud méně využívané cesty nepokryje sníh.

Ljangar je posledním větším sídlem na tádžické straně, dále jsou na sto kilometrech jen dvě obydlená místa – letovisko Matz a post pohraničníků Charguší. Příroda je zde ale čarokrásná. Vše je dokonale sladěno do odstínů bílé, modré a šedé a dožluta zbarvené listy ojedinělých stromů příjemně kontrastují s tyrkysovou barvou říčních vod a s odstíny sněhu, hor a oblohy, které jsou zde tak vysoko, až je třeba zaklonit hlavu.

Na afghánské straně třpytící se říční hladiny se pasou jaci a typicky oděný muž kráčí k malému letnímu příbytku. V nohách má možná několik stovek kilometrů, ale nevypadá unaveně – afghánští Badachšanci chodí pěšky téměř všude, často dlouhé dny. O odloučení a pusté kráse však vědí víc než kterýkoliv z našich horalů.

Čáry, hory a cesty

Rozdělení historického území Váchánu má na svědomí soupeření kdysi nejvýznamnějších hráčů o vliv v regionu: Spojeného království a carského Ruska. V období známé „Velké hry“, strategického konfliktu mezi oběma mocnostmi o dominanci ve střední Asii, se Britové a Rusové koncem devatenáctého století dohodli na vytvoření pásu afghánského území, který by od sebe odděloval teritoria jejich zájmů. Neutrální Afghánistán se díky jeho vzniku stal sousedem podobně neutrální Číny. Přibližně dvě stě dvacet kilometrů dlouhý koridor začíná u města Iškašim, pokračuje levým břehem řeky Pjandž, dolinou říčky Váchán a končí v blízkosti horského průsmyku Vachdžír na hranici s čínským autonomním regionem Sin-ťiang. Dnes však už dávno neodděluje Britskou Indii od ruských imperiálních teritorií, či později od SSSR. Váchánsky koridor v současnosti tvoří jakýsi prst vsunutý mezi území Tádžikistánu a Pákistánu. A začíná se stále víc otevírat.

Nedávno zpřístupněným průsmykem Kulma se otevřela cesta z Tádžikistánu do Číny, pořád častěji se mluví i o možnostech výstavby další spojnice směřující přes Váchán do Pákistánu. Plánovaná cesta přes horské sedlo Baroghil by výrazně zkrátila pozemní pouť z Dušanbe do Karáčí a Tádžikům tak výrazně zjednodušila přístup k jednomu z nejvýznamnějších přístavů v Arabském moři.

Projít se dnes Váchánským údolím znamená ponořit se do světa divokých hor, malých vesniček a skromných polí. Dá se tu vykoupat v termálních pramenech, jejichž hosty jsou téměř výhradně domácí, nebo utrhnout si přímo u silnice pár plodů rakytníku řešetlákového, který obsahuje množství vitamínů a má antibakteriální účinky. Tatáž dolina plná nákladních aut by vypadala mnohem méně přitažlivě. Zbývá jen doufat, že nákladnost projektu ochrání zdejší přírodu před takovou změnou co nejdéle.

  • Zdroj textu: 100+1 zahraniční zajímavost
  • Zdroj fotografií: Peter Hupka

Reklama



Reklama

Aktuální články

Zajímavosti

Paříž je pojmenovaná podle keltského kmene známého jako Parisii. Nejstarší osídlení se datuje do roku 4200 př. n. l.

Cestování

Konopí stále častěji nachází uplatnění v medicíně

Věda

Odvedl krysař děti na Moravu?

Historie

Nejnovější test motoru pro nosnou raketu systému SLS

Vesmír
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907