Reklama

Reklama

Plechoví strážci silnic: Křivolaká evoluce dnešních „espézetek“

13.8.2017 - Michal Hájek, člen Sdružení přátel značek
Bez poznávací značky je vozidlo pouhým modelem ve výkladní skříni autosalonu nebo exponátem v muzeu. Teprve po udělení registrace v podobě plechové tabulky dostává svolení k jízdě po silnicích. Evidence plní od počátku jeden hlavní a důležitý úkol: chránit účastníky jinak anonymního provozu
Křivolaká evoluce „espézetek“
Jaká značka je ta „nej“?  Žádná!Audi německé kancléřky Angely MerkelovéAuto papeže FrantiškaNěmecká inovaceUdělej si sám

Samotná historie „espézetek“ se začala psát paralelně s rozvojem automobilismu. Rostoucí počet vozidel si vyžádal také jejich rychlou a jasnou identifikaci v provozu. První poznávací značky umístěné na automobilech vepředu a vzadu se objevily patrně v roce 1893 v Lucembursku, v roce 1898 potom v Nizozemí a v roce 1899 v sousední Belgii. Na přelomu století je však zaváděla pouze velká města. První celostátní evidence začaly fungovat v roce 1901 ve Francii, v Itálii a Portugalsku. 

Značky se postupně rozšířily na většinu území Evropy a do Rakouska-Uherska doputovaly ke konci roku 1905, přičemž od 7. ledna 1906 se po rakouské části monarchie směla pohybovat pouze vozidla s úředně přidělenou registrací. Letos v lednu jsme si tedy v tichosti připomněli 110. výročí poznávacích značek na českém území.

Dlouhý soumrak monarchie

Na úsvitu automobilismu bylo těžké odhadnout, kolik motorových vozidel a motocyklů se bude po silnicích prohánět v budoucnu. Vydávání prvních poznávacích značek v Rakousku tak předznamenalo problém, který se táhne historií registrací jako červená nit: Jak vytvořit dostatečně kapacitní a zároveň jednoduše zapamatovatelný systém sestávající z kombinace čísel a písmen? Rakouský systém začínal například pro Prahu značkou N-1 a konečná meta stanovená na N-999 se zdála být v té době v nedohlednu. Navíc se počítalo s doplňováním pořadových římských číslic – v naší metropoli tedy následovala po N-999 značka NI-1.

Evropské značky

V polovině 20. let však nastal překotný rozvoj automobilismu. Shluky římských číslic tak vytvářely těžko zapamatovatelné a nepřehledné značky, například PXXIV-485 (písmeno „P“ označovalo oblast Moravy) nebo OLXXVII-356 („O“ patřilo Čechám). Přesto rakouské kódování s antickým přívlastkem vydrželo v bizarní podobě velmi dlouho. Nové značky přišly až několik let po získání samostatnosti, v roce 1932. Změnilo se přitom kódování i vizuální podoba: Na černé tabulce bylo inverzně provedeno bílé číslo, kapacita se navýšila na 99 999, přičemž administrativně se značky dělily stále podle oblastí, s kódy P, Č, M a S – tedy Praha, Čechy, Morava a Slovensko.

Problémy s kapacitou

Kapacita kombinací písmen s čísly (tzv. alfanumerického systému) by se dala donekonečna zvyšovat přidáváním znaků. Značka by tak ovšem ztratila své hlavní poslání – zapamatovatelnost. Za optimální hodnotu se dnes považuje sedm znaků, spíš ale šest. Existují tedy nějaké efektivnější cesty, jak kapacitu navýšit? Se skvělým řešením přišlo Rakousko: Pokud se auto vyřadí z provozu – a tudíž i jeho SPZ z registru –, úřady dané číslo „zrecyklují“, načež je možné značku znovu použít pro jiný vůz. Zdánlivě prosté řešení má však jedno úskalí: Je náročné na perfektní fungování centrální evidence vozidel, jež u nás zatím neběží právě hladce.  

Zajímavý postup použil československý model z roku 1953 – rozdrobil evidenci mezi menší územní celky, čímž zvýšil kapacitu kombinací a zároveň si vystačil s šesti znaky. Uspořádání AA-01-01 bylo navíc velmi dobře zapamatovatelné. O nejdokonalejším rozvržení znaků existují studie: například ta nizozemská, která přišla se stejným zjištěním jako náš příklad z 50. let. Německý model zase upřednostňuje nejdřív shluk písmen a poté číslic.

Špatný obsah ve slušivém kabátě

Současné české registrační značky vynikají dobře čitelným písmem, které funguje bez výraznějších změn víc než šedesát let; v kombinaci s reflexním povrchem pak zajišťuje dobrou čitelnost i ve zhoršených podmínkách. Největší slabinou českého modelu tak zůstává špatná zapamatovatelnost: Příčinou je vyšší počet číslic než písmen, a situaci navíc zhoršuje jejich promíchání v úvodním trojbloku. I po mnoha upozorněních z řad odborníků a policie však Ministerstvo dopravy zastává názor, že značky plní pouze registrační funkci a snadná zapamatovatelnost u nich není podstatná.

Německo je vzorem i v mnoha dalších ohledech. V roce 1936 dalo například Evropě jednotné písmo, které se na espézetkách používá. Také jejich rozměr 510 × 100 mm pochází ze stejné návrhářské dílny. Výjimku z pravidla tvoří například Švýcarsko, jež si drží vlastní formát značek už od roku 1924. Jedinečný je v alpské zemi i fakt, že si majitel ponechává přidělené značky doživotně. Jiným příkladem může být Itálie se svými miniaturními espézetkami na přídi vozidel: Zde tkví příčiny mimo jiné ve specifickém designu italských vozů, který se značkou evropského rozměru prostě nepočítá. 

Regiony: ano, či ne?

Po většinu 20. století patřilo podrobné kódování značek podle regionů k běžné praxi. Lidé se příliš nestěhovali a automobily se kupovaly na delší dobu. S raketovým nárůstem počtu aut i s migrací obyvatel však začala být povinná změna registrace administrativně i ekonomicky neúnosná a postupně se prosadil trend celostátního kódování: nejdřív v méně lidnatých zemích, například ve Švédsku, v Maďarsku, Litvě či Beneluxu, ale postupně i ve Španělsku či v Itálii. 

Regionální systémy přesto dál přežívají. Určitou roli patrně sehrává tradice a lokální patriotismus, nesmíme ovšem zapomínat ani na onu důležitou zapamatovatelnost: Je totiž prokázáno, že si lépe vybavíte německou značku MA DY 358 než českou 7B8 9573. Pokud se navíc v dané lokalitě vyskytují například samé „MA“, lehce rozeznáte, jestli nehodu způsobil místní řidič, nebo ten ze sousedního okresu. Pachatel je pak snáz odlišitelný, a tudíž i dohledatelný. 

Existují však i opačné příklady, kdy je potřeba zajistit řidičům anonymitu. Po občanské válce v Bosně a Hercegovině se například zavedl systém, který znemožňoval poznat, zda majitel vozu pochází z muslimské části země, nebo z křesťanské. Značky tedy nesou celostátní kódování a navíc se jednotlivé série mezi výdejními místy promíchávají tak, aby nedošlo k vydání jedné série ve stejném místě. Podobný systém přidělování se v České republice praktikuje například pro vozidla Ministerstva vnitra, kdy se z náhodných krabic vybírají náhodné registrační značky.

Originalita na silnicích

V Itálii se po zavedení celostátního kódování zvedla proti novému systému taková vlna nevole, že museli zákonodárci opět uvést do života alespoň nějakou formu lokální identifikace. Lidé hrdí na svůj region si tak mohou do pravé části značky nalepit starý regionální kód. 

Slovensko zase přišlo se vstupem do Evropské unie o státní znak v levé části SPZ, po krátké epizodě se však vrátil na jiné místo. Znak státu si na značce vozí také Chorvaté nebo Srbové, městský znak Slovinci, znak spolkové země Rakušané či Němci. Svoji originalitu si zachovaly i britské značky se zvláštním písmem, francouzské plastové značky nebo ty belgické s červeným písmem.

Vedle jedinečnosti na státní úrovni ovšem existuje ještě originalita individuální – řeč je o tzv. značkách na přání. I u nás tak mohou od 1. ledna 2016 vlastníci vozidel prokázat svoji kreativitu a za ne zcela zanedbatelných deset tisíc korun získat espézetku mimo běžný výdej. Objevily se tak „unikátní“ číselné řady jako 012 34567, zatímco velké offroady podnikatelů ozdobily „piškvorkové“ značky X0X 0X0X, X77 7777X nebo XXX XXXX0. Jiní své plechové miláčky pojmenovali FAN T0MAS, 666 DABEL, N01 V0DKA, BAT M0BIL či prostě M0 T0RKA a značka TY BRZD0 pak jasně promlouvá k ostatním řidičům… V Rakousku či v Německu je to věc nevídaná a bohužel dokazuje, že ještě stále stojíme někde na pomezí východní a západní Evropy.

Přísně zakázané kombinace

Na poznávacích značkách se často vynechávají některé zkratky nebo celá slova. Například v komunistickém Československu se přeskočilo strakonické STB, přerovské PRC a PRD, mostecké MOC, pardubické PUC, karvinské KIN či kolínské KOI a KOJ – všechny uvedené kombinace zavrhla jazyková komise. 

Ve většině států se nepřiděluje zkratka SS (také u nás po středočeské značce 1SR 9999 následuje až 1ST 0001). A v Rakousku zakázali rovnou všechny zkratky a cifry odkazující k nacismu, včetně data narození Adolfa Hitlera v podobě čísla 420 (20. dubna) a poněkud absurdně i včetně čísel 18, 88 a 1919, jež označují pořadí písmen AH (Adolf Hitler), HH (Heil Hitler) a SS v abecedě.

Reklama