Pod vodou s největšími predátory: Z očí do očí vorvaňům

Vorvaň plave asi 80 metrů od lodi směrem na jih. Sedím na boku nafukovacího člunu, masku, šnorchl a ploutve už na sobě a v levé ruce držím vodotěsné pouzdro s fotoaparátem. Čekám jen na povel mého kamaráda a průvodce Michaela Costy. Říká mi: „Plav tímhle směrem a až ti dám povel, zastav a čekej. Ok? Go!“

Na dvacátý pokus?

Co nejtišeji vklouznu přes bok člunu do vody a už plavu směrem, který mi Michael ukazuje. Snažím se kopat nohama co nejvíc pod hladinou, abych vorvaně zbytečným šploucháním nevyplašil a upírám oči do modrého nekonečna. Dnes už se pokouším dostat k tomuhle obrovskému zvířeti asi podvacáté. Jsem nervózní a srdce mi bije jako zvon. Kéž by to vyšlo!

TIP: Tajemný vládce hlubin aneb Setkání s vorvaněm obrovským

Každých pět sekund se otáčím na Michaela a kontroluju signály, které mi dává z lodě. Už jsem od ní nejmíň 50 metrů, když mi Michael naznačuje, že mám zastavit a čekat. Stojím přesně ve směru, kterým obr plave. Vystrkuji hlavu z vody a rozhlížím se jestli už není nablízku, ale vzdouvající se vlny mi zakrývají rozhled. Znovu se tedy nořím pod hladinu a koukám do nekonečné modře. Pode mnou je skoro dvaapůlkilometrová hloubka a já kromě slunečních paprsků kmitajících pod hladinou nevidím vůbec nic.

Z očí do očí

„Viset“ takhle v nekonečnu není nic příjemného a já na okamžik zapochybuji o smysluplnosti svého počínání. Jakékoli pochyby ale okamžitě zaplaší velký černý stín velikosti malé ponorky, který se zjevuje z modře vodního světa a plave přímo na mě. Teď už začínám rozeznávat i nezaměnitelné obrysy vorvaně obrovského. Blíží se ke mně největší existující predátor a srdce mi bije jak o život. Když nás dělí jen nějakých pět metrů, konečně si mně všímá, trochu mění směr a míří těsně vedle mne. Přikládám fotoaparát k masce a pořizuji sérii snímků proplouvajícího kolosu. Když už je ode mne na tři metry, nakloní se trochu na bok a zvědavě se na mě dívá. Dávám fotoaparát stranou a kochám se tímto neuvěřitelným okamžikem. Dívám se z očí do očí „Moby dickovi“, mystickému zvířeti, které vládne hlubinám a o jehož životě víme tak málo. Tohle oko, které denně vídá krakatice obrovské a jiná tajemství hlubin, se teď z třímetrové dálky dívá právě na mě a já zažívám jeden z nekrásnějších okamžiků svého života. Gigant pomalu odplouvá a mizí v modři oceánu a já se raduji z překrásného setkání. Lehám si zádama na hladinu a řvu do nebe. Takový obrovský nával emocí se dá jen velmi těžko popsat. Asi za minutu nato přijíždí Michael a už z dálky se na mě směje. Moc dobře ví, jak neobyčejný okamžik jsem prožil a jak blízko jsem se dostal. Od té doby jsem zažil ještě několik krásných setkáních s vorvani, ale na tohle první se nezapomíná.

Jak se fotí vládce hlubin

S vorvani je o něco snazší práce než třeba s plejtvákovci, jako je třeba plejtvák myšok nebo plejtvák obrovský. Tyto velryby se totiž pohybují velkou rychlostí a nejpříhodnější chvíle k jejich zachycení jsou v okamžicích, kdy se krmí. Oproti nim jsou vorvani na hladině relativně klidní, využívají chvíle na vzduchu k odpočinku, společenským setkáním, kojení mláďat, páření a hrám. Velmi dobře odpozorované chování vorvaňů na hladině využívali už staří velrybáři a dnes z jejich znalostí těží kapitáni lodí, mořští biologové a filmové štáby.

Udělat kvalitní snímek vorvaně znamená přiblížit se k němu alespoň na čtyři metry a někdy je zapotřebí týden nebo dva usilovné práce, než se taková fotka podaří.

V zásadě jsou dva způsoby, jak se k vorvaňům dostat. Při prvním se využívá chvil, kdy se rodinný klan shlukuje dohromady. Je to jakoby se jednotliví členové mazlili a povídali si spolu. Jde o velice intimní chvíle, při nichž jsou vorvani natolik zaneprázdněni, že si ani nepovšimnou, když se k nim přiblíží malý tvor s fotoaparátem. Druhý způsob je o něco rafinovanější. Vorvaň má sice nejvýkonnější sonar v celé živočišné říši, ale ten využívá hlavně v hlubinách. Na hladině jej „zapíná“ jen na několik procent. Propátrává prostor přibližně v devadesátistupňovém úhlu, ale předměty nacházející se v ose přímo před ním, mu trochu unikají z obrazu. Toho fotografové využívají.

Za poslední dva roky jsem strávil při fotografování vorvaňů pod hladinou desítky hodin a vím, že pokud zvíře není v dobrém rozpoložení, fotografovat se prostě nedá.