Rok 1953 pohledem Dikobrazu: O čem psal a naopak nepsal satirický časopis?

Když skončila druhá světová válka, rozhodla vláda osvobozené Československé republiky, že v novém státě nesmějí dál vycházet noviny a časopisy, které takzvaně sloužily okupantům, jinými slovy ty, jež byly vydávány v podmínkách Protektorátu Čechy a Morava. Z toho vyplýval závěr, že většina stávajících periodik musela buď svoji existenci ukončit, nebo změnit název a vyměnit redakci. Nové podmínky také stanovily, že veřejnost mohly oslovovat pouze tiskoviny vydávané celonárodními organizacemi, například politickými stranami, odbory či kulturními druženími.

Nástroj politiky

V důsledku toho mimo jiné došlo i k likvidaci všech dosud existujících humoristických časopisů, neboť také ony se provinily tím, že vycházely v době německé okupace. Místo, které se tím na trhu uvolnilo, vyplnilo nakladatelství Práce. Jeho zřizovatelem byla Ústřední rada odborů, kde hlavní slovo měli komunisté a jejímž předsedou byl Antonín Zápotocký. Ti rozhodli, že začnou vydávat nový „satirický“ časopis, který dostal název Dikobraz. První číslo vyšlo 25. července 1945 a od samého začátku šlo o politické periodikum.

Smrt vůdců 

Když se rozpadla protihitlerovská koalice, bývalí spojenci se změnili v úhlavní nepřátele. Sovětský svaz vedený Stalinem se začal připravovat na válečné tažení proti západní Evropě. Chystal se „zažehnout plamen socialistické revoluce“ také na Západě. Stalin byl přesvědčen, že sovětská armáda je silnější než všechna evropská vojska dohromady a věřil, že Spojené státy do konfliktu nezasáhnou. Podle představ sovětských stratégů mělo průmyslové Československo plnit úlohu zbrojní dílny a jednotkám komunistických států dodávat zbraně, tanky a letadla. Československá ekonomika se musela přeorientovat z výroby spotřebního zboží na budování zbrojovek a hutí. Tím však úkoly Československa nekončily: také ono muselo vybudovat silnou armádu a připravovat se na válku. Militarizace společnosti dosáhla takového stupně, že se začal projevovat nedostatek mužů ve výrobě a do práce byly ve stále větší míře povolávány ženy.

To vše samozřejmě znamenalo pro hospodářství malého státu silný otřes, s nímž se nedokázalo bez následků vypořádat. Komunistické Československo se počátkem padesátých let dostalo do hluboké krize ekonomické, sociální a nakonec i politické, z níž neumělo najít východisko. Životní úroveň pracujících se zhoršovala a dokonce mnozí z těch, kteří komunistickou politiku od roku 1945 podporovali a v roce 1948 pomohli KSČ k moci, teď začali pochybovat, zda se rozhodli správně. K dovršení všeho zemřel 5. března 1953 Josif Vissarionovič Stalin. Jeho smrt hluboce zasáhla všechny pravověrné komunisty na celém světě. A o necelé dva týdny později, 14. března 1953, zemřel Klement Gottwald, předseda KSČ a prezident Československé republiky. Dikobraz, jakkoli byl humoristickým, respektive satirickým časopisem, musel na obě události reagovat. 

Vlna odporu

Skoro okamžitě se začaly množit akty odporu vůči komunistickému režimu, k nejvážnějším patřil bombový atentát proti městskému výboru KSČ v městečku Hostinné, k němuž došlo 7. března 1953. Přibývalo také protikomunistických letáků, hanlivých nápisů a hesel. Za těchto okolností pokládalo vedení KSČ za nezbytné co nejrychleji situaci stabilizovat a nejvyšší stranické a státní funkce, uvolněné Gottwaldovým úmrtím, obsadit.

Již 21. března 1953 byl novým prezidentem Československa zvolen Antonín Zápotocký, zatímco řízením stranického aparátu byl ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ pověřen Antonín Novotný. Nové vedení strany a státu muselo řešit řadu závažných problémů hospodářských i politických, od dosud užívaných represivních metod ovšem ustoupit nehodlalo. Snad největší komplikace československé ekonomice působila rozbujelá fluktuace a absentérství. Představitelé KSČ neviděli jiné východisko, než zavedení drastických trestů pro všechny, kdo nepřišli bez omluvy do práce, případně se rozhodli z podniku odejít bez souhlasu jeho vedení. Přesvědčit dělníky o tom, že jde o správnou věc, měl pomoci také Dikobraz.

Druhým zásadním opatřením, k němuž nové vedení KSČ přistoupilo, byla peněžní reforma. Došlo k ní ve dnech 30. května a 1. června 1953. V průběhu reformy nahradily dosud užívaná platidla nové peníze, vytištěné v SSSR. Občané si je mohli vyměnit v různém kursu, stanoveném podle výše jejich hotovosti a úspor. Většina lidí měla právo vyměnit si nejvýše 300 Kčs v poměru 5:1, což znamenalo, že za svých 300 korun dostali pouhých 60 nových. Většina československých obyvatel tak přišla o všechny své úspory. Současně bylo zrušeno přídělové hospodářství a byl zaveden volný trh pro všechno zboží. Reforma vyvolala mezi lidmi opět velké pobouření a na řadě míst došlo ke stávkám a masovým demonstracím. Jedním z nástrojů, který měl přispět k uklidnění situace, byl opět Dikobraz a jeho „humor“. 

Krize režimu

Že nakonec nebylo použito tak drastických trestů vůči stávkujícím a demonstrantům, jakými hrozil především Zápotocký, mohli občané poděkovat Moskvě. Také tam po Stalinově smrti nastoupilo „kolektivní“ vedení, které nemělo zájem na vyostřování konfliktů v satelitních zemích, jejich představitele si zvalo do Kremlu a rozdávalo pokyny k dalšímu postupu.

TIP: Poválečný přídělový systém v ČSR: Stalin bránil pomoci ze Západu

Ani českoslovenští soudruzi tomu neunikli a v Moskvě se dozvěděli, co všechno musí změnit: postihy stávkujících a demonstrantů omezit na minimum, zrušit vyhlášku o boji proti absentérství a fluktuaci, snížit početní stav armády a omezit výdaje na zbrojení, zastavit připravené represivní akce proti římskokatolické církvi nebo učinit rozhodné kroky ke zvýšení životní úrovně pracujících. K tomu všemu a ještě k dalším opatřením do konce roku 1953 skutečně došlo. Komunistický režim tak podnikl první kroky k překonání hluboké krize, v níž se již několik let potácel. O tom se však ve sdělovacích prostředcích a tedy ani v Dikobrazu nepsalo.