Reklama


Rozhovor s botanikem Martinem Dančákem: Stále živé srdce Bornea

24.08.2017 - Tomáš Vynikal

O českých a evropských rostlinách, objektivním vědeckém přístupu, ale především o ohrožené přírodě ostrova Borneo a snahách zachránit ji před důsledky ničivé činnosti moderního člověka s botanikem a ochráncem přírody Martinem Dančákem

Mlha deštného pralesa - Mlhou zahalený deštný les je prostředí s obrovskou variabilitou rostlin a živočichů
Mlha deštného pralesa - Mlhou zahalený deštný les je prostředí s obrovskou variabilitou rostlin a živočichů

Už více než patnáct let je váš život spojen s rostlinami. Jak se člověk vlastně stane botanikem?

Rodiče mě k přírodě nijak zvlášť nevedli, takže můj vztah k ní byl asi dán především prostředím, v němž jsem vyrůstal. Pocházím z Valašska, od Vsetína, kde je příroda relativně zachovaná, a už v dětství jsem se ji snažil pozorovat. Nosil jsem třeba domů housenky a pokoušel jsem se z nich vypěstovat motýla.

Rostliny vás tedy zpočátku nijak neoslovovaly?

Ještě v prvních letech studií mě víc bavili živočichové, ale postupně jsem se začal orientovat na rostliny. V současnosti se hodně zajímám o taxonomii a ekologii středoevropské flóry, hlavně o oblast České republiky a Slovenska. Centrem mého zájmu jsou trávy, tedy čeleď Poaceae.

Jaké úspěchy máte v rámci své práce na kontě?

Objevil jsem vědě dosud neznámý poddruh bezkolence, což je rod trávy, který roste ve východní části střední Evropy a na Balkáně. Také se mi povedlo na Vsetínsku objevit nový druh pro území ČR – trávu jménem zblochan žíhaný. Pochází ze Severní Ameriky a u nás nebyla dříve vůbec zjištěná, i když do některých jiných zemí Evropy byla zavlečená už před několika desítkami let. Tento druh bude v budoucí české krajině pravděpodobně dost významný, protože má schopnost se intenzivně šířit. Aktuálně se zabývám i tučnicemi, což jsou nenápadné a velmi vzácné masožravé rostliny. V České republice rostou dva druhy – o něco běžnější, ale přesto vzácná tučnice obecná a tučnice česká, které je považována za českého endemita. Zjistil jsem zajímavou věc – tučnice česká s největší pravděpodobností není českým endemitem a není ani samostatným druhem. Pro české botanické patrioty je to nepříjemné zjištění, ale taková je věda – musí být objektivní.

Vedle evropské přírody se věnujete také tropické botanice ostrova Borneo. Jak tento vztah vznikl?

Borneo mne už v dětství zaujalo v malém kapesním atlasu, který mi dal otec ve druhé třídě základní školy. Pravidelně jsem knihou listoval, četl si zeměpisné názvy a objevoval různé kouty Země. Na Borneo jsem se tedy chtěl podívat už dávno a poprvé se mi to povedlo v roce 2002. Potom jsem měl pár let přestávku, ale od roku 2007 tam jezdím pravidelně každý rok.

Od začátku jste tam jel s botanickým zájmem?

Poprvé jsem cestoval jenom jako turista. Po několika letech se mi v Brunejském sultanátu naskytla příležitost dělat výzkum, který spočíval v inventarizaci trvalých ploch v tamních nížinných deštných lesích. S kolegy Radimem Hédlem z botanického ústavu AV a Martinem Svátkem z Mendlovy univerzity jsme zkoumali změny ve struktuře lesa. Díky Martinu Svátkovi jsme pro tuto inventarizaci použili úplně novou metodu pracující s digitálními přístroji, např. laserem a digitálním kompasem. V tropických deštných lesích byl tento postup použit poprvé.

Jak výzkum pokračuje?

V této chvíli je v Bruneji kolega Radim Hédl a pokračuje ve výzkumu. Sbírá data o půdě a světle. Pro mě, jako taxonoma, je ale nejzajímavější problematika bornejských masožravých rostlin – láčkovek, které jsou řazené do rodu Nepentes. Mezi ostatními masožravými rostlinami vynikají velikostí svých pastí. Jde o duté konvičky, správněji láčky, s tekutinou na dně, kam padá kořist. Rostlina získává živiny rozkladem těchto mrtvých těl. Na Borneu roste láčkovek obrovské množství a pravděpodobně se někde v horách skrývají další dosud nepopsané druhy. Proto jsem rozšířil svůj výzkum dalším směrem – do jednoho izolovaného pohoří ve východní indonéské části Bornea, na takzvaném Východním Kalimantanu. Jedná se o zcela neprobádané území. V příštím roce proběhne naše už třetí expedice a doufám, že se nám podaří dobýt nějaký izolovaný vzdálený vrchol, protože to se nám při minulých výpravách nepovedlo. Dostali jsme se pouze těsně pod vrcholy a přitom nejzajímavější druhy, především ty endemické, rostou na vrcholech.

Čeho jste na těchto expedicích zatím dosáhli?

Myslím, že obrovským úspěchem bylo už to, že jsme se do této extrémně nepřístupné oblasti dostali. Neexistuje tam prakticky žádná infrastruktura. Nikdo nemluví anglicky, takže je potřeba znát místní jazyk, nevedou tam žádné silnice, pouze lovecké stezky domorodců. Několik dnů jdete džunglí, pak dorazíte k nějaké hoře a proti vám se tyčí neschůdná andesitová stěna. Také nejsou k dispozici žádné mapy. Teď aspoň víme, jak to tam vypadá, a na příště se můžeme lépe připravit.

Deštné pralesy jsou obecně ohrozeny kácením. Jaká je podle vašich zkušeností v tomto ohledu situace na Borneu?

Na Borneu byl během posledních dvaceti let dvacátého století vytěžen větší objem dřeva než z celé Jižní Ameriky a Afriky dohromady. Kácení a žďáření lesů pro zemědělskou půdu ale podle mne nemají na svědomí místní obyvatelé, protože jejich populace je velice nepočetná a nepotřebují rozšiřovat plochy svých polí. Těžbu dřeva a pěstování palem olejných na vytěžených územích mají na svědomí velké společnosti. Velkým problémem zdejších pralesů jsou ale vedle těžby i klimatické změny, hlavně změny globální cirkulace. Klimatický jev El Niňo přináší do této oblasti dlouhotrvající sucha provázená požáry. Například v letech 1997 a 1998, kdy bylo El Niňo extrémně silné, na některých místech na Borneu dokonce jedenáct měsíců v kuse nepršelo, což je nepředstavitelné. Extrémní sucho přináší extrémní požáry. Ty postihly například národní park Kutai s populací divokých orangutanů, který byl požáry ze 40 % zničen.

Co světová příroda se zánikem těchto porostů ztrácí?

Roste zde více než sto druhů vážně ohrožených stromů, hlavně z čeledi dvoukřídláčovitých, což jsou obrovské dominantní dřeviny, které jsou tudíž ekonomicky velice cenné. Z ostatních rostlin jsou ohroženy některé druhy láčkovek, tedy právě skupina, která mě zajímá. Například Nepenthes clipeata, jež roste v počtu několika málo posledních exemplářů na jediné hoře na Západním Kalimantanu je považována za nejohroženější láčkovku světa. Tuto rostlinu nejvíce ohrožují sucha a sběr. Velice zajímavou ohroženou skupinou rostlin v oblasti jihovýchodní Asie jsou stromy akvilárie z čeledi vrabečnicovitých. Akvilárie produkují při infekci určitým druhem houby vonnou pryskyřici, která prostupuje dřevem, z nějž se pak extrahují vonné látky. Cena malého kousku akviláriového dřeva – říká se mu gaharu – je v Indonésii a Malajsii nepředstavitelně vysoká a místním obyvatelům se při jeho hledání vyplatí chodit po lesích celé týdny. Když pak strom pokácejí a vysekají z něj cenné dřevo, zajistí jim to výdělek i na celý rok. Domorodci si dokonce často najdou zdravý strom a záměrně mu záseky naruší kmen, aby se tam snadno dostala houba a došlo k infekci, protože ta do zdravého dřeva nepronikne.

Na Borneu jistě působí i protivážné síly usilující o ochranu přírody. Je jejich činnost viditelná?

Vlády Malajsie a Indonésie mají úřady, které se ochranou přírody zabývají. V obou zemích je rovněž poměrně bohatá síť národních parků a úroveň ochrany je v nich vysoká. Ale mimo tyto oblasti ochrana přírody prakticky neexistuje. Obecně je taky dost závislá na vnějším tlaku mezinárodním organizací, hlavně Světového fondu na ochranu přírody. My jsme měli vlastní zkušenost se sběrači gaharu v Bruneji. Na naší trvalé ploše jsme měli také několik stromů akvilárií a právě u nich nás jednou překvapila skupinka sběračů. Případ řešila i policie.

Dostali od policie alespoň nějaké varování?

Ti chlapíci dobře věděli, že provozují nelegální činnost, takže jakmile nás uviděli, ihned vzali do zaječích. Stačili si ale všimnout, že nejsme místní, takže se vrátili pro věci, které v panice nechali na místě. Moc do řeči jim ale nebylo. Prostě si vzali věci a zase utekli. Po nahlášení incidentu na místo dorazila policie, ale až za dva dny. V této oblasti to prostě funguje jinak, než u nás. Myslím, že je ani nechytili.

Má podle vás příroda na Borneu do budoucna naději? Jak budou vypadat oblasti, kde nejsou národní parky, za padesát let?

Tady je potřeba rozlišovat území jednotlivých států – Brunej, malajské státy Sarawak a Sabah a indonéskou část. Pokud jde o Brunej, mám nejmenší obavy, protože jde o velmi bohatý stát, jehož ekonomika je postavena na bohatých zásobách ropy. Nepotřebují na svém území těžit dřevo a domnívám se, že za padesát let budou tamní lesy vypadat stejně jako dnes. V indonéské části je ochrana přírody na poměrně slušné úrovni. Indonéská část má navíc tu výhodu, že je méně přístupná. Pobřežní oblasti jsou zdevastované, ale vnitrozemí s obrovskými plochami národních parků je zachovalé. Nejhorší situace je v malajské části ostrova. Mimo národní parky zde už prakticky žádné přirozené deštné lesy neexistují, dřevařským společnostem se povedlo vše vytěžit až po hranice s Indonésií a nedotčeny zůstaly jen nepřístupné vrcholy hor. Nyní tam roste pouze druhotný les a za pár desítek let, až doroste nová generace stromů, zřejmě nastoupí další kolo kácení. V přístupných oblastech se také pravděpodobně budou rozšiřovat palmové plantáže. Malajská vláda nemá zjevnou snahu tento stav nějak změnit. Ochraně přírody na Borneu by však měla pomoci deklarace, kterou podepsaly všechny tři státy. Jedná se o zřízení obrovského chráněného území o rozloze přes 200 000 km² s názvem Heart of Borneo čili Srdce Bornea. S touto iniciativou přišel Světový fond na ochranu přírody a měla by chránit všechny zbytky přírodních lesů, které na ostrově jsou. Pokud jednotlivé vlády deklaraci skutečně dodrží, nemám o osud lesů na Borneu obavy.

Může ochranářské snahy nějak podpořit člověk z Evropy a třeba pomoci urychlit vytvoření tohoto území?

V tomto směru jsme sami vyvíjeli poměrně rozsáhlé snahy. Byl jsem v kontaktu s malajskou pobočkou Světového fondu na ochranu přírody. Problém ovšem je, že v Malajsii a Indonésii jsou na západní snahy o ochranu jejich přírody velmi citliví. Takové aktivity mohou být v konečném důsledku kontraproduktivní. Spíš je vhodnější trvat na vládní úrovni na dodržení deklarace, ke které se státy zavázaly. V Indonéské části ostrova jsou u hranic s Malajsií dva velké národní parky, mezi nimiž je řídce osídlená oblast pokrytá tropickým deštným lesem. Naše expedice směřují právě sem. Pokud se nám podaří domluvit se s místními obyvateli, chtěli bychom tam založit terénní výzkumnou stanici pro výzkum biodiverzity. Výzkum by se prováděl právě na území ležícím mimo národní parky, a pokud bychom objevili nějaké významné ohrožené organismy, měli bychom pak více argumentů pro spojení národních parků. Naším úkolem bude v lednu a únoru příštího roku přesvědčit místní, že terénní stanice bude pro ně přínosem a mohla by pro ně znamenat trvale udržitelný rozvoj. Stanici musí vybudovat oni sami.

Chování původních obyvatel je pro bornejskou přírodu důležitým faktorem. Jak jejich život změnily vlivy moderní civilizace?

Původní obyvatelstvo Bornea se dá rozlišit na dvě skupiny. Dominantní jsou Dajakové, kteří jsou tradičně zemědělci. Mnohem méně početnou skupinou jsou Penanové, kteří žijí v lesích jako nomádi, lovci a sběrači. Jsou prakticky na úrovni doby kamenné. Nestaví si žádná pevná sídla, putují deštným lesem, vždy se usadí na několik měsíců na jednom místě a spotřebovávají vše, co jim okolní les nabízí. Jakmile dostupné zdroje spotřebují, přesunou se jinam. Nemají ani nejmenší zájem na tom, stát se součástí naší civilizace. Přesto jsou malajskou vládou nuceni, aby žili ve vesnicích, a to mnohdy i násilně. Jak to v takových vesnicích vypadá, to si asi dokážeme snadno představit, protože máme z našeho prostředí příklad kdysi kočovné romské menšiny, která byla rovněž přinucena usadit se. Naopak Dajakové převzali západní způsob života, zejména v období po druhé světové válce, kdy byli kristianizováni. V horských oblastech žijí ale stále velmi prostě. Nejsou tam žádné obchody, nemají zaměstnání, pouze svá řemesla. Obživu získávají obděláváním rýžových polí a lovem. V některých vesnicích žijí stále společně v tradičních dlouhých domech. Obecně ale platí, že jsou se svým životem mimořádně spokojení.

Potkal jste se někdy s kočovnými Penany?

S Penany jsem se setkal několikrát, ale pouze s těmi usazenými, kočovníky jsem dosud nepotkal. Penanové jsou velice zvláštní, měřítkem Evropana působí nezdvořile. Ženy a děti se s vámi většinou nebaví. Příčinou je zřejmě stydlivost, kterou skrývají pod masku nezájmu a netečnosti. Nedají na sobě znát žádné emoce stejně jako většina indonésko-malajských národů. Další problém je, že samozřejmě vůbec nemluví anglicky, indonésky a malajsky jen omezeně, a já penansky neumím – komunikace podle toho vypadá. Penanština je zajímavý jazyk, například má několik výrazů pro zájmeno „my“, což vychází ze složité sociální struktury. „My“ se řekne několika různými způsoby podle toto, kdo tvoří skupinu – jestli je to jenom rodina, nebo jen cizí lidé, nebo jeden cizí člověk v jejich skupině a podobně. Další zvláštností je, že nikdy neděkují. Poděkování se u Penanů rovná údivu, že ten druhý pro něj něco vůbec udělal. U nich je zdvořilejší nepoděkovat.


Kdo je Martin Dančák (1974)

Český botanik a ochránce přírody, který už od dětství tíhl k ostrovu Borneo a první návštěvou v roce 2002 si splnil jeden ze svých snů. V České republice se mimo jiné věnuje výzkumu masožravých rostlin, které už několik let zkoumá i na Borneu. Jeho ochranářské aktivity sahají především na tento ostrov, kde se snaží vybudovat výzkumnou stanici, která pomůže k získání cenných dat pro budoucí zachování deštných lesů v této oblasti.

Věnuje téměř veškerý svůj čas botanice a každý rok cestuje na Borneo i do jiných částí světa. Zná dobře kulturu domorodých obyvatel tohoto ostrova a neúnavně se snaží najít cestu k zachování původních deštných lesů na planetě Zemi.

  • Zdroj textu: Příroda 9/2011
  • Zdroj fotografií: Shutterstock, Martin Dančák

Reklama



Reklama

Aktuální články

Vizualizace zachycuje první známou mezihvězdnou planetku `Oumuamua. Získaná měření naznačují, že `Oumuamua je nejspíš husté, pravděpodobně kamenné nebo dokonce kovové 400 metrů dlouhé těleso, jeho povrch má temně červenou barvu a není pokryt ledem.

Vesmír

Pennsylvania Avenue, Washington (1900 a 2013)

Zajímavosti

Snímek z prosince 1969 zachycuje Mansona během eskorty k předběžnému slyšení u soudu.

Revue

Po elektrických automobilech přicházejí na řadu elektrické náklaďáky

Věda

Obsluha 40mm kanonu Bofors vyhlíží v létě 1944 v Normandii letouny nepřítele

Válka

Vlky, kteří dřív ohrožovali dobytek, lovci v Yellowstonském parku zcela vyhubili – načež došlo k výrazným výkyvům v ekosystému.

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907