Reklama


Na lovu v ruské tajze: Když máš peníze, střílej, po čem chceš

27.07.2016 - Zdeněk Tunka

Střelba na divokou zvěř je pro lovecké agentury v ruské tajze dobrým obchodem. Příroda ovšem dostává při této kratochvíli pěkně zabrat a základní pravidlo zní: „Když máš peníze, střílej, po čem chceš.“

Začátkem roku jsem dostal nabídku zúčastnit se jako fotograf výpravy s několika lidmi, kteří pojedou na lov tetřevů a tetřívků do Ruska. Cesta se měla uskutečnit osobními vozidly, a to průjezdem přes Polsko a Bělorusko. Po zvážení všech pro a proti jsem nabídku přijal, a aniž bych to dopředu tušil, odstartovala se tím pro mne nekonečná řada dojmů a zážitků, které jsem při cestách po jiných evropských zemích nezažil.

Po schodech na „daču“

Přejetí bělorusko-ruských hranic po vyřízení nezbytných dokumentů a zaplacení nevyhnutelných poplatků byla poslední z překážek, které stály v naší cestě kamsi k pramenům Dněpru ve Smolenské oblasti. Pak už jen přivítání vedoucím lovecké agentury a loveckým průvodcem v jedné osobě a tajga byla konečně na dosah. 

Přejezd na základnu, neboli „daču“ (loveckou chatu) na břehu jezera, ze které budeme v následujících dnech vyjíždět do okolní tajgy, byl první ochutnávkou místního terénu. Zpočátku mi bylo divné, že jen asi pětikilometrová cesta má trvat hodinu, ale brzy mi začínalo být jasné, že se řidič v časovém odhadu nemýlil. Silnice byla vybudována především pro svážení dřeva z lesů a protože půda v těchto místech je téměř všude bažinatá, nejdřív bylo nutno pokácet stromy, seřadit kmeny do řady jeden vedle druhého, zasypat je hlínou a takto vytvořit několik vrstev, až oproti podmáčenému okolí vznikl navýšený val silničního tělesa, po kterém obrovská nákladní vozidla svážela dřevo z nejblíže dostupných borových lesů na místní pilu. Jízda tady by se dala přirovnat k drncání po velkých schodechs tím rozdílem, že my jsme ani nevystupovali ani nesestupovali. Jen jsme donekonečna poskakovali nahoru a dolů.

Útěk před lovci

Brzy ale naše vozidlo stejně uvízlo v bahně a ruský řidič s naprostým klidem vystoupil z auta, vytáhl ocelové lano a čekal. Asi za pět minut se ozvalo dunivé hučení a z lesa se přiřítilo upravené vojenské pásové „bévépéčko“ (bojové vozidlo pěchoty), kterému jsme hned od začátku začali říkat tank a které, jak jsme se právě dozvěděli, také patřilo naší lovecké agentuře. Jak se později ukázalo, bylo to v některých místech jediné vozidlo, schopné pohybovat se v těžkém terénu ruské tajgy. Po hodině jsme před sebou spatřili naši „daču“, ze které jsme měli několik následujících dnů vyrážet dvakrát denně do okolních lesů na lov tetřevů, tetřívků a sluk.

Ubytování v lovecké chatě nebyl žádný luxus, ale jako zázemí pro unavené lovce, kde se dalo dobře vyspat, odpočinout a usušit vlhké oblečení a obuv, tato budova naprosto dostačovala. Jen jsme nesměli všichni naráz vstávat z paland, protože jsme se do malé místnůstky nemohli vejít a neustále jsme jeden druhému překáželi.

V noci bylo slyšet občasné štěkání ve vzdálenějším okolí chaty, to potulní psi ohlašovali přítomnost nějakého většího zvířete, losa, vlka nebo medvěda, jejichž stopy jsme často nacházeli nedaleko od chaty. Bohužel spatřit tato velká zvířata ve dne nebylo vůbec snadné, protože oblast kolem chaty byla lovecky tak často využívána, že všichni živočichové větší než špaček se při objevení člověka okamžitě klidili do bezpečné vzdálenosti, tedy co nejrychleji mimo dostřel pušek.

Přískoky nad močálem

S pozdním příchodem jara se mírně opozdil i ptačí jarní tah, takže jsme měli možnost vidět stohlavá hejna konipasů, pěnkav, budníčků a strnadů. Neustále přeletující hejna pěvců, a chvílemi jimi doslova obsypané keře a stromy – to byl velice silný zážitek zvláště pro mne, coby ornitologa. Lovci moje nadšení nesdíleli, i když připustili, že něco podobného ještě nikdy neviděli.

Lovy samotné nebyly, alespoň z mého pohledu, nijak zvlášť zajímavé. Lovecký revír byl obrovský, na nejlukrativnějších místech výskytu zvěře jsme na stromech viděli přibité tabule s označením lovecké agentury, která v této oblasti hospodařila, s upozorněním, že zde nesmí lovit nikdo bez příslušného povolení. Cestou od Běloruských hranic jsme viděli takovýchto označení různých loveckých agentur několik. Na lov se vyjíždí až do těch nejodlehlejších míst tajgy. Tam, na jejím okraji, končí veškeré vymoženosti civilizace, včetně dopravy, a pokračuje se pěšky nádhernou nedotčenou tajgou, jakou jsem si vždy představoval.

Po překonání okrajových březových lesů se dostáváme do jakéhosi mezipásma tvořeného močály, v nichž rostou především olše prostřídané občas břízami. Skáčeme od jednoho stromu ke druhému, abychom na kořenových balech obalenými mechy a lišejníky překonali okolní močály, kde hloubka vody dosahuje zhruba do výšky jednoho metru. Kdo není příliš obratný při skákání z jednoho kořene na druhý, má brzy mokré gumáky i kalhoty nad nimi. Tato močálová zóna je široká jen několik set metrů, náhle však končí a před námi se rozprostírá nekonečný porost borových lesů, které vyrůstají z podmáčené půdy, mechů, plavuní a dalších bahenních rostlin. Při každém kroku se nám boří nohy nejméně 30 centimetrů hluboko do mechového koberce a je slyšet jen čvachtavé zvuky našich kroků.

Dravci na odstřel

Ačkoli i v Rusku existují jasná pravidla lovu a ochrany jednotlivých druhů zvěře, ve skutečnosti se dá za peníze lovit v podstatě cokoliv kdykoliv. Během našeho krátkého pobytu nešlo nevšimnou si skutečnosti, že většina lovců i jejich lovečtí průvodci se vůbec neorientují v rozpoznávání jednotlivých druhů ptáků, kteří se u jezera objevovali. Dokonale znali jen ty druhy, které nejvíce lovili, tzn. tetřevy, tetřívky a sluky. Ostatní různé druhy kachen a čírek, bahňáci a další ptačí druhy pro ně byli jen „nějací ptáci, kteří si nezaslouží nic jiného, než aby po nich bylo stříleno, když už tady létají“. Stejně nedokázali rozeznat ani nejrůznější dravce, kteří kolem jezera protahovali. Podle jména sice znali jestřába, krahujce, sokola a orla, při setkání s nimi tyto jednotlivé druhy vůbec nedokázali od sebe rozlišit.

Jeden příklad za všechny: Z jedné cesty přivezl ruský řidič tanku zastřelenou káni lesní, pyšně ji položil na stůl s nadšenými slovy, že cestou se mu povedlo ulovit sokola. Zřejmě očekával, že o jeho úlovek dozajista projeví zájem některý ze zahraničních lovců (třeba na preparaci), když ale zjistil, že po takovéto lovecké trofeji nikdo netouží, tedy, že si ji od něj nikdo neodkoupí, nechal dravce bez dalšího zájmu ležet pohozeného opodál.

Myslivost bez přemýšlení

I spousta dalších ulovených druhů ptáků zůstává neurčena i po ulovení – většinu protahujících ptáků dovedl celkem správně určit jen šéf lovecké agentury, jeho pomocníkům to bylo tak nějak jedno, i když na rukávech vojenských maskovacích kabátů měli přišitou nášivku s nápisem STRÁŽ (tedy myslivecká nebo lovecká stráž). Na mou otázku, zda musí lovecká stráž vykonat nějaké předepsané zkoušky, aby tuto činnost mohla vykonávat, se na mne nejdřív všichni nechápavě dívali a nerozuměli, na co se vlastně ptám. Pak debatu zakončil řidič UAZu a průvodce Saša konstatováním: „Na co bych dělal nějaké zkoušky, vždyť jsem byl na vojně.“ Tím bylo řečeno vše. Kdo byl na vojně, má zkoušky na všechno.
Ovšem nebylo by úplné ani spravedlivé, kdybych opomněl zmínit znalosti našich lovců. S určováním letících ptáků na tom byli snad ještě hůř, než Rusové – ti znali alespoň těch několik pro ně nejdůležitějších druhů.

TIP: Dunajská delta aneb Ptačí ráj v jednom z nejvýznamnějších evropských mokřadů

Naši měli problém určit v letu tetřeví slepici (považovanou za jeřábka), sluky rozeznávali jen podle toho, že byly hnědé, ostatní bahňáci jimi byli označováni jako „sluky s bílým břichem“, a největší šok jsem zažil, když jeden z lovců, kteří do Ruska jeli lovit tetřevy a tetřívky přiznal, že až teprve zde zjistil, že existuje nějaký druh ptáka, který se jmenuje tetřívek. Takovéto základní neznalosti bych ani v nejhorším snu nepředpokládal u člověka, který byť před mnoha lety, ale přesto, skládal zkoušku z myslivosti, tudíž se zbraní v ruce rozhodoval o tom, po čem bude nebo nebude střílet.

Snese tajga všechno?

Do Ruska jsem odjížděl se smíšenými pocity, zvláště po mnohých poznámkách od známých typu: „Vy jedete do Ruska? A to se nebojíte, že vás tam zabijí, že už se nevrátíte?“ Zpět jsem se vracel také se smíšenými pocity, ale úplně jiného druhu. Nevím, jestli jsme měli takové štěstí jen my, ale nikde jsme neměli s místními obyvateli nejmenší problémy, nikde nám nehrozilo žádné nebezpečí a (světe div se!) ani jsme se nikde kromě hranic nesetkali s proslulou buzerací ze strany ruských milicionářů a jiných „důležitých“ úředníků, která je úzce spjata se snahou získat od cizinců nějaké smyšlené poplatky za cokoliv.

Rusové jsou příjemní a v rámci možností pohostinní lidé, ke všemu mají ovšem svůj osobitý přístup. Nic je nerozhází, nic jim neuteče. Na všechno je čas, nikam není třeba spěchat, vše se nějak vyřeší, pokud možno samo od sebe. A pokud už nějaký problém vyvstane, nejdřív se přemýšlí, je-li opravdu nutné ho řešit a zpočátku se většinou čeká, zda ho nevyřeší někdo jiný.

Rusko se mi vrylo do paměti jako velká a zajímavá země. Zároveň však také jako země mnoha protikladů – krásného nedotčeného kusu přírody na straně jedné a nešetrného až bezohledného chování se k této překrásné přírodě na straně druhé. Téměř na každém kroku, kam už vkročila lidská noha, bylo možno najít pozůstatky po lidské činnosti v podobě rozryté a zpustošené krajiny, vytěžených lesů, polámaných a vyvrácených stromů a keřů nebo alespoň nejrůznějších odpadků, železných součástí a vraků.

Na této výpravě jsem chtěl spatřit alespoň část panenské ruské přírody, dokud tam nějaká je. To se mi také poštěstilo. Myslím, že tam ještě nějakou dobu vydrží. Vždyť Rusko je přece tak veliké a tajga s tundrou jsou nekonečné… Nebo snad ne?


RADY PRO CESTOVATELE

Jak se tam dostat
K rozvoji turistiky mezi Ruskem a Českou republikou zcela jistě nepřispělo zavedení vízové povinnosti od roku 2000, z níž pro turisty plyne řada nepříjemností. Pro vydání víza je nezbytné pozvání od fyzické osoby nebo voucher od cestovní kanceláře. Pokud už se někdo tuto zemi rozhodne navštívit, většinou volí letecké spojení, protože Ruská federace je obrovská a vzdálenosti nesmírné.

Měna
Ruský rubl. V přepočtu se kurz pohybuje okolo hranice 0,80 Kč. V obchodech nejsou běžně ochotni přijímat eura ani dolary, ruští podnikatelé a soukromníci však kromě rublů bez problémů přijímají obě tyto měny, americkým dolarům však dávají přednost.

Jak tam cestovat
Nejlevnější cestování je vlakem. Jízdné není drahé ani v pouličním taxíku.

Ceny
Ceny jsou přijatelné. Litr benzínu se v Rusku pohybuje okolo 14 Kč. V obchodech se bez obtíží dají nakoupit základní potraviny stejné kvality, jako u nás.

Co byste měli vědět
V Rusku funguje 2 500 hotelů. Některé z nich jsou standardní, zatímco ostatní mají jen základní zařízení. Při návštěvě velkoměst je třeba počítat s tím, že ubytování je velmi drahé. V Rusku seženete i levnější ubytování, například v kempech. Mimo velká města je možné přespat v přírodě nebo u pohostinných obyvatel venkova.

Doporučená doba návštěvy
Červenec a srpen jsou nejteplejší měsíce, a proto nejvíce turistů přijíždí do Ruska právě v této době. Stinným faktem je ovšem to, že v létě v Rusku často prší. Pokud se tedy chcete vyhnout dešti a návalu turistů, měli byste tuto zemi navštívit v květnu a červnu nebo až v září a říjnu. Začátek jara je deštivý, blátivý a nepříliš příjemný.


Co je to tajga

Velký severský les, známý pod ruským názvem „tajga“, je největším lesem na světě. Slovo tajga je burjatského nebo snad mongolského původu a doslova se může přeložit jako horský prales nebo horský tmavý (hustý) les. V Euroasii ho většinou tvoří jedle, smrky, borovice a modříny.

V tajze panují drsné životní podmínky. Teploty hluboko pod bodem mrazu jsou v zimě běžné a většina spodních vrstev půdy nerozmrzne po celý rok. Srážky jsou velmi chudé, pouze asi 50 centimetrů za rok. V důsledku malého odpařování je však země po celé léto prosáklá vodou. Rozklad probíhá v těchto podmínkách velmi pomalu. Pod velmi hustým porostem stromů leží na chudé, promáčené, kyselé půdě pokrývka spadaného jehličí. Navzdory nepříznivým podmínkám se zde jehličnanům daří. V krátkém létě mohou teploty vystoupit až na 30 stupňů.

  • Zdroj textu: Příroda 2009/10
  • Zdroj fotografií: Zdeněk Tunka

Reklama



Reklama

Aktuální články

V meziválečném Československu akcie bank téměř nepřetržitě klesaly a finanční skandály a špatné investice byly takřka na denním pořádku

Historie

Současný 25m teleskop na Astronomické observatoři Sin-ťiang

Vesmír

Zástupy hinduistů čekají ve vlažné vodě, až na ně přijde řada pod posvátným pramenem.

Cestování
Revue

Krajta tmavá nekontrolovaně požírá zvířecí populace NP Everglades

Příroda

Nemocní chřipkou ohrožují okolí, i když nekašlají

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907