Reklama


Silbervogel: Německý raketoplán, který zůstal na papíře

06.05.2017 - Tomáš Přibyl

Silbervogel – tak zněl název prvního projektu suborbitálního raketoplánu, který se zrodil na evropské půdě. Ani přes nespornou promyšlenost však k jeho realizaci nikdy nedošlo

Silbervogel - Takto měl vypadat Silbervogel – nacistický „bombardér pro Ameriku“ 
Silbervogel - Takto měl vypadat Silbervogel – nacistický „bombardér pro Ameriku“ 

S nápadem na zkonstruování letounu Silbervogel (Stříbrný pták) přišel poprvé v roce 1935 rakouský raketový odborník dr. Eugen Sänger. Považoval jej za natolik perspektivní, že se s ním obrátil na říšské ministerstvo letectví. Také tam shledali projekt potenciálně zajímavým, a přidělili proto Sängerovi odpovídající finanční zdroje – načež mu je úřad soustavně poskytoval až do roku 1945!

Stříbrný pták se měl rozjíždět na raketových saních, které by se pohybovaly po 3km kolejích. Stroj by je opustil rychlostí 800 km/h, načež by se zažehl raketový motor a postupně by letounu udělil rychlost přes 5 000 km/h. Raketoplán by dosáhl maximální výšky 145 km a po suborbitální dráze by se vracel zpět do atmosféry. Díky vhodnému tvaru trupu by ovšem působením vztlaku začal opět stoupat. Takto mohl v několika vlnách (podobně jako třeba „žabka“ hozená na hladinu rybníka) překonat vzdálenost 19 000–24 000 km.

Prázdný stroj měl mít hmotnost 10 t, přičemž by nesl 3,6t bombu určenou ke svržení na některé z amerických velkoměst. Jelikož by nemohl manévrovat (alespoň ne ve smyslu „otočit se a vrátit se na základnu“), pokračoval by dál v letu a přistál by v Tichém oceánu na jednom z ostrovů kontrolovaných Japonci.

Sänger vymyslel pro letoun několik revolučních technologií, které se používají dodnes, například regenerativní chlazení raketových motorů vlastním palivem. Bylo tak možné dosáhnout vyšší výtokové rychlosti spalin – až 3 000 m/s (pro srovnání: u nacistické rakety V-2 se jednalo jen o 2 000 m/s). Nicméně se ukázalo, že Němci podcenili tepelné namáhání stroje při průletu atmosférou a že by při první zkušební misi shořel. Na druhou stranu výpočty, modely a všechny provedené experimenty využili následně při vývoji svého raketoplánu Američané.

Kosmický transportér

Po válce pracoval Sänger pro firmu Junkers, ale snů o vesmírném letu se nevzdal. V roce 1960 usoudil, že nastala příhodná doba, a představil studii „kosmického transportéru“ RT-8-01 (Raumtransporter). Stroj nápadně připomínal koncept Silbervogel: Raketové saně pro rozjezd nahradil parní katapult o délce 3,2 km, který měl dvoustupňový letoun o hmotnosti 187 t urychlit na 900 km/h. Alternativně se uvažovalo o shozu z upraveného bombardéru.

Oba stupně využívaly kapalný kyslík a vodík: první měl 150 s po startu dosáhnout výšky 60 km a poté uvolnit druhý, který by na dráhu ve výšce 300 km dopravil až 2,75 t nákladu. Oběma stupňům měly při návratu na základnu pomoct běžné proudové motory (stejnou koncepci studovali pro své raketoplány rovněž Američané a Rusové) a oba měly být pilotované. Práce na projektu však počátkem roku 1964 zastavila smrt doktora Sängera.

Přichází Bumerang

Díky Sängerově práci se Spolková republika Německo stala velmocí na poli raketoplánů. Ministerstvo pro vzdělání a vědu dokonce nabídlo Spojeným státům spolupráci při vývoji zmíněných kosmických letounů a vztlakových těles. Amerika však neměla zájem, a tak se německá vláda rozhodla pokračovat na vlastní pěst. V roce 1962 udělila firmě ERNO Raumfahrttechnik kontrakt na vývoj vícenásobně použitelného systému.

Při hledání optimálního tvaru se v aerodynamickém tunelu testovalo 21 různých modelů, a to až do rychlosti mach 5. Vzniklo tak bezpilotní vztlakové těleso Bumerang (o délce 3,1 m, šířce 1,9 m a výšce 0,9 m), které pak 12. srpna 1971 uskutečnilo samostatný let. Na upravené paletě jej vynesl letoun C-160 Transall: 2,5 s poté, co Bumerang opustil letadlo na padáku, se od palety oddělil a pokračoval ve volném neřízeném letu, načež úspěšně přistál.

Následovala výroba větší verze Bumerang II, jež byla navíc řiditelná. Všechny čtyři uskutečněné lety dopadly dobře. Zajímavé je, že v roce 1971 si společnost McDonnell Douglas, která v té době usilovala o zakázku na vývoj amerického raketoplánu, pozvala do Saint Louis ke konzultacím dvacet německých inženýrů z firmy ERNO. 

Zamýšlený vývoj dvoustupňového kosmického letounu s kapacitou 3 000 kg nákladu se však neuskutečnil. V roce 1974 se německá vláda rozhodla podporu programu zastavit a dala přednost mezinárodním projektům pod křídly vznikající Evropské kosmické agentury.

  • Zdroj textu: Tajemství vesmíru 11/2014
  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama



Reklama

Aktuální články

Vzducholoď Italia, jež se v roce 1928 měla vznést k severnímu pólu, nakonec svého cíle dosáhla, poté však tragicky ztroskotala.

Zajímavosti

Sériová výroba návratových modulů lodí Sojuz

Vesmír

Zámek ční nad obcí Hohenschwangau

Historie

Hlavním receptem na léčbu takzvaného bombového (též šrapnelového) šoku byl klid a odpočinek

Válka

Dron Fury s novým motorem může provádět průzkum 15 hodin

Věda
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907