Smrtící monstra: Nejhorší zbraně, které porodila studená válka (1)
Ne každá zbraň se zapíše do dějin jako moderní a účinný nástroj vedení boje. Některé vypovídají spíše o dobové atmosféře, v níž vznikaly, a naivitě konstruktérů i výzbrojních důstojníků. Nejinak tomu bylo i v pochmurných časech studené války
Spojené státy a SSSR se snažily získat nad potenciálním protivníkem převahu nejen kvantitativní, ale i kvalitativní. Do karet konstruktérům hrál bouřlivý rozvoj technologií po druhé světové válce – v čele s raketovou technikou, proudovými motory, lasery či jadernými zbraněmi. Mnohdy se ovšem inženýři nechali zdánlivě všemocnými vynálezy svést na scestí, takže se zrodily desítky bizarních návrhů.
A generálové v atmosféře strachu z proměny studené války v horkou některé z nich důvěřivě přijali do výzbroje. S odstupem času se řada takových zbraní zdá mírně řečeno podivných, a je jen dobře, že nikdy nevystřelily – nezřídka ohrožovaly i vlastní vojáky nebo civilisty. Pojďme se podívat na některé z kuriozit, které už naštěstí patří do muzeí.
Jak zastavit ocelovou lavinu?
V 50. letech tankové síly Varšavské smlouvy svými počty výrazně převyšovaly ty americké a v Pentagonu horečně přemýšleli, čím valící se masy obrněnců zastavit. Jedním z nejhorších nápadů, kupodivu dovedených do praxe, se stal nukleární zbraňový systém Davy Crockett (pojmenovaný dle národního hrdiny padlého v roce 1836 při obraně pevnosti Alamo proti Mexičanům).
Jednalo se o bezzákluzový kanon, z něhož se odpaloval projektil M-388 s jadernou hlavicí, poháněný raketovým motorem. Hlavice dostala označení W54 a při hmotnosti 23 kg představovala nejslabší atomovou zbraň, jakou US Army kdy vlastnila – její účinnost šla nastavit na 10 nebo 20 tun TNT.
Sebevražedné nukleární dělo
Postupně vznikly dvě varianty lišící se ráží a dostřelem. Davy Crockett M28 měl kalibr 120 mm, disponoval zástřelnou zbraní ráže 20 mm a dokázal vypálit projektil do vzdálenosti asi 2 km. Výkonnější verze M29 se mohla pochlubit kalibrem 155 mm a dvojnásobným dostřelem. Obsluhu obou modelů zajišťovala pětice vojáků. Roku 1961 Američané oficiálně zařadili komplety do výzbroje, přičemž v červenci 1962 provedli na nevadské střelnici ostrý test M29.
Dělo vypálilo střelu na 2,72 km a následná exploze představovala ekvivalent 18 tun TNT. Zdálo se, že pěchota získala účinnou zbraň, s níž mohla na taktické úrovni čelit masám sovětských „téček“. Ve skutečnosti šlo o těžko použitelný nástroj nebezpečný spíš vlastní obsluze. Pokud by dělostřelci nastavili tritolový ekvivalent 20 tun TNT, pravděpodobně by výbuch u cíle zasáhl i je následným ozářením. Ne náhodou se nepovedené zbraně začaly od jednotek již v roce 1971 stahovat.
Zaměř loď, odpal… a zemři
Okouzlení jadernými zbraněmi se nevyhnulo ani námořnictvu, a tak se zrodila myšlenka nukleárních torpéd spolehlivě ničících sebeodolnější plavidla. Roku 1958 v USA dotáhli vývoj takové zbraně do konce a US Navy přijala do výzbroje ponorkové Mk 45 ASTOR (Anti-Submarine Torpedo) ráže 480 mm. Přestože navenek „úhoř“ připomínal konvenční torpéda, ve skutečnosti disponoval jadernou hlavicí W34 odpovídající 11 kilotunám TNT. Primární cíl představovaly hbité sovětské ponorky, které měly mít díky značnému akčnímu rádiu torpéda minimální šanci uniknout zkáze.
Málokdo si ovšem při projektování uvědomil, že nekonvenční zbraň obdobnému riziku vystaví též podmořský člun, jenž Mk 45 vypálí. Pokud totiž posádka americké ponorky měla uspět, musela se po celou dobu držet poblíž oběti – torpédo nedisponovalo samostatným naváděcím systémem a jeho dráhu ovládal operátor pomocí kabelů propojených s mateřským člunem. Tentýž princip konstruktéři zvolili i pro dálkové odpálení jaderné hlavice, přičemž torpédo se dalo přes kabely navádět maximálně na 13 km.
Pokračování: Smrtící monstra: Nejhorší zbraně, které porodila studená válka (2)
V praxi šlo navíc spíše o pouhých 8 km, takže pravděpodobnost zničení útočící ponorky vlastním torpédem se nebezpečně blížila jistotě. Americkým námořníkům nezbývalo než s příslovečným černým humorem prohlašovat, že při užití Mk 45 dosahuje šance na zničení cíle 200 %... Námořnictvo od roku 1959 postupně převzalo asi 600 kusů a ponechalo si je do poloviny 70. let, kdy do výzbroje vstoupil praktičtější model Mk 48. Vyřazená torpéda neputovala do šrotu, ale přestavěla se na konvenční a prodala zahraničním zákazníkům.
