Sportování, ochotničení i karty: Jak se bavili ve volných chvílích čs. legionáři?

Československé legie v Rusku mimo jiné prosluly i širokou škálou aktivit, které se provozovaly v době mezi bojovými střetnutími. Sportovní utkání nebo divadelní představení dokreslují osobitý obraz legionářské každodennosti




Kromě toho, že legie disponovaly profesionálním divadelním souborem, fungovaly v nich desítky originálních uměleckých souborů. Některé vydržely třeba jen jedno jediné vystoupení, ale mnohé přežily celé roky války. V mnoha jednotkách se našli talentovaní všeumělci, kteří se zabývali varietními kouzelnickými triky, parodováním důstojníků nebo světových mocnářů, pokoušeli se o pantomimu či vyráběli (tedy spíše improvizovali) loutková divadla. Loutkáři Kolátor a Bradna prosluli mezi spolubojovníky zábavností představení a nepotřebovali přitom mnoho – na jakékoliv vlakové zastávce mohli rozložit drobná divadélka, upravit princezniny šatičky či narovnat čepici rakušáckému zupákovi. Dále se fantazii již meze nekladly. 

Divadlo legionářské i domorodé

Kabaretní vystoupení se provozovala nejen na Ukrajině, ale také v zajateckých táborech a později na Sibiři. Tradice kabaretních a zábavných vystoupení nebyla přerušena ani ve Vladivostoku při čekání na lodi do vlasti, a dokonce ani během zámořské plavby. Tu a tam legionáři navštívili i ruská (popř. čínská) představení, ale většinou nebyli příliš spokojeni. U čínského divadla byli navíc šokováni úplnou odlišností toho, co se dělo na jevišti i v hledišti. Zajímavá pro ně byla pouliční vystoupení čínských artistů nebo kouzelníků, i když mnohdy tato představení v denících a pamětech spojují s drobnou kriminalitou (zejména řáděním kapsářů).

Není sice pravdou to, co se objevuje v některých tendenčních dobových textech – tedy, že legie stály větší měrou nejen na sokolských ideálech, ale i na sokolských cvičencích a cvičitelích, ale je nutno přiznat, že sokolská idea byla v čs. legiích na Rusi více než patrná.

Pod křídly Sokola

Matěj Němec s Josefem Švecem, oba sokolští cvičitelé, si sice stěžovali po vstupu do České družiny, že ne všichni sokolové, o nichž v Rusku tito dva věděli, se též dobrovolně přihlásili do války proti Německu a Rakousku-Uhersku, přesto se záhy setkali s mnohými zapálenými sokoly. Například s Antonínem Čílou, jehož láska k tělesnému cvičení byla pověstná. Po jistou dobu mnoho mužů (včetně bývalých aktivních c. a k. důstojníků) kritizovalo úroveň výcviku v záložním oddílu Družiny v Kyjevě – ten mimochodem vedl právě Číla. Předmětem kritiky se stal fakt, že k „postupu“ do roty, určené k odchodu na frontu, bylo nutné absolutně bezchybně zvládnout sestavu prostných z posledního sokolského sletu, ačkoli někteří vojáci prý v té době neuměli ani pořádně rozebrat pušku.

S rozšiřováním České družiny nejdříve na střelecký pluk a posléze na střeleckou brigádu se zvyšoval počet mužů ochotných zapojit se i do veřejných produkcí. Jakési miniaturní sokolské slety se stávaly skutečnými taháky různých československých slavností na Ukrajině a později i v Rusku, na Sibiři a na Dálném východě či cestou do vlasti. Tyto slavnosti sloužily nejen k „povyražení si“ dobrovolců, ale též k propagaci ideálů hnutí před ostatním obecenstvem, nejčastěji tedy Rusy a Ruskami.

Dobrovolci (ať už jen fanoušci nebo i předváleční hráči) si rádi zahráli i fotbal. Kopalo se téměř kdekoli a nejčastěji s obyčejným hadrákem, tu a tam však některá rota disponovala i za společně vybrané peníze zakoupenou koženou „merunou“. Kromě zápasů narychlo improvizovaných mužstev nebo lítých bitev mezi rotami (prapory, pluky atp.) došlo i k řadě střetnutí mezinárodního charakteru. Možná pro někoho překvapivě nesehráli legionáři téměř žádné zápasy s ruskými mužstvy, ale jeden z prvních mezinárodních „mačů“ proběhl před bitvou u Zborova s Belgičany z roty obrněných vozidel. Další fotbalové zápasy probíhaly ve Vladivostoku (např. proti posádkám britských křižníků) a poté v Singapuru, Hongkongu nebo Colombu proti místním, případně koloniálním týmům. 

Co Čech, to muzikant a karbaník

Muzicírovalo se neustále a skoro by se chtělo napsat, že kde se sešli dva a více legionářů, už se začal organizovat pěvecký sbor. Vojáci s láskou vzpomínali na to, že když pochodovali Kyjevem na výcvik či z výcviku a zpívali, místní ženské obecenstvo jim z oken házelo květiny. Při muzicírování instrumentálního charakteru byly potíže vlastně se vším – s nástroji i s partiturami. Každé housle nebo trubka byly opatrovány jako skutečný poklad, muzikanti někdy podnikli cesty dlouhé stovky kilometrů pro zakoupení kvalitních hudebních nástrojů. Stejné to bylo s notami – někteří legionáři však byli schopni vytvořit notový zápis z hlavy, případně se i partitury daly zakoupit. Vrcholem hudebního umu legionářů byl jejich symfonický orchestr, ale každý pluk disponoval vlastní kapelou a drobných hudebních těles bylo ve vojsku tolik, že se to nedalo ani spočítat.

TIP: Vojsko neexistujícího státu: Proč vstupovali Čechoslováci do legií?

Hrály se karty: mariáš, bulka, durak. V mnoha případech vojáci nechali graficky zdatné bratry vyrobit nový paklík s originálními ilustracemi. Podobné to bylo i s šachovými soupravami – v případě nedostatku vhodného materiálu se šachovnice nechala namalovat na podlahu těplušky a figury se vyrobily z chlebových kůrek.

Mezi zvláštní způsoby trávení času patřilo vypravování. Oblíbené příběhy pocházely z mnohdy dobrodružných předválečných životů, objevovaly se zážitky ze zajateckých táborů, ale také pohádky – prý čím strašidelnější, tím lepší, nebo se převypravovaly před válkou přečtené knihy a shlédnuté filmy. Dobrovolci navštívili nemálo kin, často improvizovaných v přírodě, kde se promítaly filmy americké produkce.


Další články v sekci