Stateční a hašteřiví šakali čabrakoví si troufnou i na nosorožce
Podle fosilních záznamů je zřejmé, že šakali jsou nejstaršími žijícími příslušníky čeledi psovitých šelem. Šakal čabrakový se od ostatních šakalů oddělil zřejmě před 2,3–4,5 miliony let, čemuž napovídají četné kosterní pozůstatky staré dva miliony let
Kostení pozůstatky, které byly nalezeny na území dnešní Keni, Tanzanie a Jihoafrické republiky. Naproti tomu nebyly objeveny žádné důkazy o pobytu tohoto druhu na území Etiopie, což naznačuje, že šakal čabrakový se nikdy nedostal mimo oblast subsaharské Afriky.
TIP: Šelma v klatbě aneb Vlci obdivovaní i pronásledovaní
Obdobně jako jejich ostatní příbuzní, jsou i šakali čabrakoví všežravci. Živí se brouky, škorpiony, plazy i malými savci, ale dokáží ulovit i mnohem větší zvířata než jsou oni sami. Poměrně běžně dokáží zabít antilopu dikdika nebo Thompsonovu gazelu a jeden párek šakalů byl dokonce pozorován, když se snažil usmrtit zraněného nosorožce. Ačkoli jsou tito šakali ze všech šakalích druhů nejmenší, předčí ostatní svou agresivitou. Té zřejmě vděčí i za své odhodlání k útoku na velká zvířata, ale zároveň je tento jejich povahový rys zodpovědný za četné šarvátky v rámci vlastního druhu.
Samička šakala vrhne v létě tři až šest štěňat, na něž bez přestávky dohlíží po dobu prvních tří týdnů. V této době má shánění potravy na starost otec mláďat a většinou i jejich starší sourozenci. Po uplynutí tří týdnů opouštějí doupě a zcela se osamostatňují ve věku šesti až osmi měsíců.
