Reklama

Reklama

Ve znamení Rohatého boha: Historie a současnost moderního čarodějnictví

18.7.2017 - Tereza Janišová
Čarodějnictví, kouzla, magie… Slova zahalená do hávu tajemství, evokující dávnou minulost, která v lidech probouzejí nejrůznější pocity a emoce. Strach, pohrdání, zvědavost, ale i obrovské nadšení a obdiv
Sluníčkoví pohané
Sluníčkoví pohané

Rovná práva, feminismus, ekologie, harmonie, péče o Zemi… to všechno (a mnohem více) je součástí pohanství – starého, a přece velmi současného náboženství.

Mohlo by se zdát, že s magickými silami mohou pracovat jen a pouze vyvolení jedinci, obdaření nadpřirozenými schopnostmi. Pokud si ale pod pojmem magie představíme možnost ovládat realitu a svět kolem, pak může být mágem každý z nás. Podle těch, kteří se magií zabývají, v sobě člověk skrývá obrovské síly, o nichž však buď nemá tušení, nebo neví, jakým způsobem by je mohl ovládat. 

Pohanství a z něj vycházející čarodějnictví neznamená krok zpět nebo ústup do doby pověr. Právě naopak, je mnohem lépe svázáno s dobou než většina velkých tradičních náboženství. Pro pohana není Bůh nedostupnou entitou sídlící ve vzdáleném nebi. Pohan vnímá božskou přítomnost v rostlinách, zvířatech, ve čtyřech živlech, v lidech i uvnitř sebe. Rovná práva, feminismus, ekologie, harmonie, péče o Zemi… to všechno (a mnohem více) je součástí pohanství – starého, a přece velmi současného náboženství. Čaroděj, to je pohan, který síly přírody dokáže využívat v praxi. 

Příroda – kolébka čarodějnictví 

Celé to začalo před nějakými dvaceti, možná pětadvaceti tisíci lety. Lidé pocházeli z přírody a byli její součástí. Uctívali mnoho božstev, která představovala nejrůznější aspekty lidského života a okolního světa. Hlavními a nejdůležitějšími božstvy pro tehdejší obyvatele střední a západní Evropy byl ženský element bohyně Matky a mužský element Rohatého boha. Lidé se tehdy nesnažili přírodu vytěžovat. Žili s ní v symbióze, a byli proto odměněni možností ovládat síly z přírody pramenící, které jsou i dnes nad naše chápání.

Po Evropě se pak začalo šířit nové náboženství s nepříliš dlouhou tradicí. Hlavní ikonou byl v očích tehdejších evropských pohanů ukřižovaný tesař s trnovou korunou na hlavě. Během několika set let pak bylo pohanství postupně vytlačováno. Nejdříve nenápadně, později v něm však křesťanství začalo vidět konkurenci a díky papeži Řehořovi Velikému byl v šestém století našeho letopočtu spuštěn masový přechod na křesťanskou víru. Rohatý bůh byl označen za ďábla, pohané za ďáblovy vyznavače, původní pohanské svátky zakázány, nebo si je církev přivlastnila a upravila podle svého. Vše nakonec vyústilo v kruté období čarodějnických procesů a pohanství bylo v Evropě téměř zlikvidováno.

Věda, pára a rozum

Dalším extrémem se stala doba rozvoje vědy a techniky. Průmyslová revoluce jen kvetla, rozum a racionalita se staly náboženstvími, která všechna ostatní přejela jako parní válec. Křesťanství a víra obecně se sice stále těšily velké úctě, už však neměly na evropskou populaci ani zdaleka takový vliv, jako tomu bylo dříve. 

Ocitli jsme se v současnosti, ve světě moderním a silně přetechnizovaném, kde by si většina z nás nedokázala svůj život bez počítače, mobilu nebo iPodu vůbec představit. I přes to, anebo možná právě proto zažívá pohanství rozkvět a od poloviny 20. století (kdy byl v Ang­lii zrušen poslední protičarodějnický zákon) se rozšiřuje, sílí a dostává se do povědomí společnosti stále víc a víc. K jeho revitalizaci během posledních šedesáti let došlo zřejmě hned z několika důvodů.

Svět se stal natolik technicky vyspělým, že přestal vnímat čarodějnictví a pohanství jako konkurenci. Zároveň ale začala tato vyspělost lézt některým lidem na nervy a rozhodli se hledat protipól, pravý opak racionální a moderní doby, od které se potřebovali alespoň částečně nebo zcela odpoutat. Novopohanská společenství, rituály, keltská hudba, fantasy literatura a filmy… to jsou jen některé z aspektů současného stylu života těch, kteří se rozhodli vrátit nebo se alespoň ohlédnout zpět ke starým kořenům.

Kult Wicca

Mezi nejznámější neopohanská náboženství patří Wicca. Kult, který na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století založil Gerald Brusseau Gardner, byl silně inspirován pohanstvím, kultem plodnosti, lidovým čarodějnictvím i klasickým okultismem a navazuje na venkovské čarodějnictví praktikované v oblasti New Forest v Anglii. Později se z tohoto magického oboru vyvinuly další tradice, jako například Wicca Saská nebo Dianická. Do svého náboženství Gardner začlenil celou řadu prvků západního okultismu. Často se jako základní pravidlo wiccanů uvádějí slova: „Čiň, co chceš, pokud nikomu neškodíš.“

Gardner byl roku 1939 zasvěcen do covenu (něco jako uzavřený spolek čarodějů a čarodějnic) v New Forest (anglické hrabství Hampshire). Roku 1953 založil coven s názvem Wicca a jeho první kniha, která se novopohanstvím zabývala, nesla název „Witchcraft Today“ (Čarodějnictví dnes).

Wicca neuznává žádný text jako dogmaticky pravdivý (jakým je například Bible pro křesťany nebo Korán pro muslimy), má ale svůj ústřední posvátný spis nazývaný Knihou stínů (Book of Shadows). Tato Kniha se předává z učitele na žáka v prakticky nezměněné podobě po mnoho generací. Většinou obsahuje instrukce k nejrůznějším rituálům a čarodějným praktikám nebo mytické básně.

Hlavní wiccanská božstva, Rohatý bůh a Velká bohyně, mají tajná jména, která jsou (podobně jako Kniha stínů) předávána z učitele na žáka v rámci zasvěcovacího rituálu. Bůh a Bohyně představují svoje vzájemné protiklady, dvě misky vah, na kterých jsou různorodé předměty, obojí ale váží stejně, čímž je udržována rovnováha pohlaví, světa a celého vesmíru.

Panna, Matka a Stařena – to jsou tři aspekty Velké bohyně, které odpovídají fázím, jimiž prochází měsíc. Bohyně je pak považována za zosobnění samotné Země. Bůh je Bohyni synem, milencem i manželem a jeho nebeským tělesem je Slunce. O zimním slunovratu se Bohyni narodí jako syn, který plně dospěje s příchodem jara a stává se jejím milencem. Na podzim je už starý a blíží se jeho smrt. Na začátku zimy se pak odebírá do podsvětí, aby se o zimním slunovratu mohl znovu narodit.

Konec pohanů v Čechách?

Novopohanství se v naší zemi začalo objevovat teprve na konci osmdesátých let 20. století. Ani dnes však u nás nezažívá takový rozkvět jako například v Británii nebo v USA. K Wicce a dalším pohanským směrům se v České republice hlásí jen hrstka lidí a nezdá se, že by se tato komunita nějak zvlášť rozrůstala. Samozřejmě i v našich končinách existují organizace jako například Bratrstvo Keltů, které lidem přináší alespoň nějakou tu ochutnávku prastaré pohanské kultury, jedna vlaštovka však ještě hejno nedělá.

Šedesátá léta, která měla na západ od našich hranic na rozmach alternativních náboženských směrů zásadní vliv, jsou dávno pryč a česká pohanská scéna má za světem padesátileté zpoždění. Většina neopohanů nemá potřebu získávat další ovečky pro svou víru. Představa wiccana, stojícího u vstupu do metra s pohanskými časopisy v rukou nebo zpívajícího písně obracející lidstvo k Bohyni, je tak poněkud úsměvná. 

Reklama