Reklama


Zlodějka z jižních Čech: Četné krádeže málem stály Johanu Peřkovou život

20.11.2017 - Jaroslav Čechura

Kdo byla Johana Peřková a v které době žila? Čím je natolik pozoruhodná, že byl dokonce nedávno sepsán její životopis?

Příběh Johany Peřkové - Johana své souložníky intelektuálně převyšovala a dokázala toho využít
Příběh Johany Peřkové - Johana své souložníky intelektuálně převyšovala a dokázala toho využít

Johana Peřková byla na první pohled prostá žena chudých rodičů Ludmily a Václava Peřkových. Narodila se v Suchdole nad Lužnicí v květnu roku 1703. Více než čtyři dekády, po které můžeme sledovat její příběh, však prozrazují, že její životní osudy nebyly nějak výrazně svázány dobovými konvencemi. Přesněji řečeno - její osud je do značné míry v rozporu s rozšířenými představami historiků o tom, jak vypadal život prostého člověka v první polovině 18. století.

Ukradené šaty

Johana strávila mládí v rodném Suchdole, kde našla živobytí u tamních sedláků jako děvečka. Psal se rok 1726 a jakoby mávnutím kouzelného proutku se život mladé ženy docela změnil. U sedláka, kde sloužila, totiž vzala nemalé množství šatstva a spěšně opustila obec. Po cestě se stalo něco neočekávaného. Místo toho, aby byla tato mladá žena s nápadným rancem chycena a odvedena k nebližšímu ramenu spravedlnosti, venkované od ní rádi koupili za velmi levný peníz šatstvo, které nesla. Ze strany Johany se přitom nejednalo o žádný podomní obchod. Záhy se ještě do rodné vsi vrátila pro další textil.

Tak se odehrál přerod prosté venkovské ženy ve zlodějku. Johanu však zakrátko přece jen chytili strážci zákona na třeboňském panství a odvedli ji do rodné vsi. Tato její první „kauza“ zůstala nepotrestána – také proto, že ukradené věci se vrátily k původním majitelům. Největší strach měla Johana z reakce své matky. Krátce po tomto extempore opustila mladá žena rodné třeboňské panství, aby se tam již nikdy nevrátila.

Období klidu

Další dekáda jejího života plynula v běžném rytmu každodennosti. Do Johanina života ovšem vstoupili muži. Ač jich bylo několik, na počátku třicátých let porodila své jediné dítě, syna Matěje. S ostatními souložníky (tak zněla dobová docela přiléhavá terminologie pro Johaniny více méně dočasné partnery) žila tu kratší, tu delší dobu ve volném vztahu. S malým Matějem pak putovala po Táborsku ode vsi ke vsi, Johana tu nacházela příležitostnou práci nejrůznějšího druhu, zatímco synek zůstával zpravidla u nějakých známých. Mladá žena nebyla vrácena na Třeboňsko, ani pro ni z tohoto panství nevyslali eskortu.

Každodennost na venkově první poloviny 18. století se vyznačovala řadou nepsaných principů a zvyků. Ne všechny jsou pro dnešního racionálního člověka pochopitelné. Johana se tu projevila jako bystrá inteligentní žena, která většinu svých dočasných partnerů přehrávala. Tehdy se také zrodila legenda o tom, že je vlastně docela bohatá dědička podílu na jednom jihočeském mlýně. Aby zmátla potencionální pronásledovatele, změnila si své jméno a začala si říkat Kateřina. Tak uplynulo celé desetiletí od jejích prvních kriminálních deliktů.

Vzali si, co potřebovali

Psal se rok 1736, když se Johana seznámila s o deset let mladším Matějem Čeňkem a tato dvojice se začala při svých putováních jižními Čechami živit krádežemi všeho druhu. Když dostali chuť na vepřové, neváhali ukrást odrostlejší sele a odnést ho dvě desítky kilometrů kamsi do lesů, kde si jej upekli. Prošli přitom desítkami vesnic, urazili stovky kilometrů, a přesto je nikdo nezastavil, ač se nejednou obohatili o ranec šatstva či jiné ukradené věci, například jablka. Vozili je na jakémsi dvojkoláku. Tato anabáze nakonec přece jen skončila dopadením. Dvojice byla chycena krátce po jednom z jejích kriminálních kousků. Čeněk byl nuceně odveden do armády a Johana odsouzena na půlroku nucených prací – odkud však po několika dnech uprchla.

A opět nastala jakási „temnota“ v Johanině životě, kdy se ztrácí z našeho pohledu. Ovšem ještě po létech si dokázala docela vybavit, ve kterých vesnicích a městečkách žila, u koho a čím se živila a kde se v tu dobu nacházel její malý syn. O něho se v rámci svých možností dobře starala, ač většinou pobýval u cizích lidí.

Do docela všedního běhu dnů prosté ženy poté vstoupil Josef Kaňka, její osudový partner. Stalo se to v roce 1742. Johana měla tehdy bezmála čtyřicet let a nový „souložník“ byl opět o dekádu mladší. Kaňka, který se projevoval jako poněkud prostší muž, se do Johany zamiloval a po létech dokonce tvrdil, že ho Peřková očarovala a dala mu napít nápoj lásky. Ve skutečnosti se patrně jednalo o kombinaci jeho představ a fyzické závislosti na Johaně.

Vykradené kostely

Dvojice, budící pozornost takřka na první pohled, působila opět zejména na Táborsku. Zde také došlo k zásadní změně vztahu Johany k drobným kriminálním deliktům. Protože s Kaňkou potřebovali stále prostředky pro vlastní živobytí a také pro Johanina syna, obrátili svou pozornost k venkovským svatyním, které se staly cílem několika jejich nájezdů. V tomto bodě však končila pomyslná hranice drobných krádeží.

Dvojice se ocitla na půdě těžkých zločinů, za které jí hrozil už trest smrti. Snad si to i Johana tak trochu uvědomovala, neboť docela záměrně nekradli cennější věci, aby na sebe příliš neupozornili. Ale také proto, že Johana nevěděla, jak by s těmito předměty naložila a kde by našla kupce.

A tak kradli zejména chrámová roucha a jiné textilie, které při svých návštěvách kostelů v nočních hodinách nalezli. Pro tyto specifické kusy textilu odbyt našli. A kupujícím nevadilo, že jsou našpiněné, pokapané od vosku a podobně. Ale nejen to - z jednoho mešního roucha dokonce ušila Peřková Kaňkovi jakousi košili. A on ji běžně nosil, aniž se obával, že někdo pozná, že jde o ukradený kus výrazně barevné látky, kterou si museli pamatovat návštěvníci příslušného kostela.

Milost od císařovny

Tyto aktivity trvaly bezmála rok, než byli opět při jedné krádeži dopadeni. A tehdy nastala poněkud zvláštní situace. Městské ani panské (vrchnostenské) soudy na jihu Čech nechtěly dvojici soudit a přehazovaly si ji doslova jako horký brambor. Dokonce ani vrchnostenská kancelář třeboňského panství, kde byla Johana pořád evidována jako místní poddaná, neprojevila žádnou aktivitu k tomu, aby si vyžádala Johanu k potrestání.

Nakonec dvojice skončila v městské šatlavě v Soběslavi a čekala docela dlouho na soud. Ten vynesl přísný rozsudek. Oběma navrhoval trest smrti s tím, že mohou požádat panovnici Marii Terezii (vládla 1740–1780) o milost. I stalo se.

Opět s docela dlouhým časovým odstupem milost přišla. Johaně Peřkové byl změněn hrdelní trest na dvouletý trest nucených prací v pražské káznici. Její partner, který nebyl pro své zdravotní handicapy schopen vojenské služby, dostal trest nižší. Z jara roku 1745 byla Johana odvezena do hlavního města, a její stopy zde končí. Kdoví, jaké prožila tato žena další osudy. Utekla z káznice? Polepšila se? To už nezjistíme.

  • Zdroj textu: Tajemství české minulosti
  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama



Reklama

Aktuální články

Zajímavosti

Paříž je pojmenovaná podle keltského kmene známého jako Parisii. Nejstarší osídlení se datuje do roku 4200 př. n. l.

Cestování

Konopí stále častěji nachází uplatnění v medicíně

Věda

Odvedl krysař děti na Moravu?

Historie

Nejnovější test motoru pro nosnou raketu systému SLS

Vesmír
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907