Zrození dražby: Kde hledat kořeny Aukra, eBaye a dalších aukčních síní

Novodobá aukce jako zvláštní typ prodeje zboží má kořeny v pozdně středověké Itálii. Původně šlo ovšem o charitativní činnost

16.01.2017 - Tomáš Konečný



Milánští radní potřebovali peněžní podporu pro řemeslníky, kteří tou dobou začali stavět budoucí proslulý milánský dóm. Sbírku pro řemeslníky vyhlásil v roce 1386 výbor řídící stavbu, a za tím účelem rozeslal dokonce pozvánky do okolních obcí. Dárci obvykle nedisponovali hotovostí, a tak se během několika dní nashromáždilo nepřeberné množství látek, předmětů z domácností, šperků, ale i zvířat. Řemeslníci však odmítli přijímat mzdu „v plátnu a kuřatech“ a domáhali se peněz. 

Každou neděli, když se rozestavěný chrám zaplnil lidmi, proto výbor nabízel darované předměty na stolcích rozmístěných kolem vstupu. Z prodeje často nepříliš hodnotných věcí se pak vyvinula forma soupeření bohatých kupců o to, kdo víc pomůže bohulibému záměru – a tak se třeba obyčejný barevný pásek vydražil za sedm lir, ačkoliv jeho reálná hodnota nedosahovala ani jedné liry.

Z chrámu na radnici 

Z prodejů se nakonec stal zvyk. Pro mnoho obchodníků se navíc jednalo o příležitost, jak získat zajímavé suroviny – kupříkladu šperky a kovové předměty vykupovali téměř výlučně zlatníci, kteří je poté upravovali a prodávali dál.

Mechanismus aukce se záhy zalíbil i městským autoritám, jež tak začaly nabízet majetek zabavený neplatičům daní nebo zrádcům. Když v Miláně v letech 1447–1449 krátce fungovala republika, rozprodalo se ve snaze získat rychle hotovost nejen vybavení vévodského paláce: Formou aukce se nabízely i pozemky, licence k provozování určitých činností a právní výsady. 

Úder zvonu a provize 

Bratři de Busti, kteří si koupili právo organizovat aukce, dostali nařízeno konat je na radnici každé pondělí, středu a sobotu s výjimkou významných církevních svátků. Zisk z dražeb však putoval k původnímu vlastníkovi, zatímco bratři měli inkasovat provizi mezi jedním a pěti procenty. Pravidla, jež se z Milána šířila po Itálii, dál stanovila, že vyvolávací cenu určuje dražitel, který musí zboží při neúspěchu vrátit, a že završený prodej se oznamuje úderem zvonu. Kupující byl povinen za předmět neprodleně zaplatit v hotovosti a často existovala lhůta osmi dní, kdy jej musel prodat každému, kdo nabídl vyšší částku.

Už koncem 15. století se aukce běžně odehrávaly na náměstích italských měst, kam obyvatelstvo svolávali trubači. Hlavní předností dražeb se přitom stala rychlost, s jakou umožňovaly vytvářet okamžitou hotovost. 

  • Zdroj textu

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií

    Wikipedie


Další články v sekci