Zuávové ve válkách 19. a 20. století (2): Na západní frontě

Roku 1861 se ve Spojených státech amerických rozhořela občanská válka. Hned od jejího počátku se zuávské jednotky objevovaly v řadách Unie (přes 70 pluků) i Konfederace (asi 25 pluků). Vždy šlo o jednotky lehké pěchoty sestavené z dobrovolníků, které se od začátku profilovaly spíše jako zvláštní síly než jako regulérní armáda. Tomu odpovídal i volnější styl boje.

Zuávové jako inspirace

Jejich uniformy se rovněž inspirovaly u francouzských zuávů, ale od roku 1863 však nejrůznější exotické uniformy nahrazoval armádní stejnokroj. Zřejmě nejslavnějším z amerických pluků byli tzv. „Duryeeho zuávové“, oficiálně 5. newyorská dobrovolnická pěchota. Obecně pocházelo nejvíce unijních zuávských jednotek ze států New York a Pensylvánie. V konfederační armádě byli zuávové méně početní, mnohdy netvořili úplné pluky, ale jen větší oddíly. Nejvíce prosluly záuvské jednotky z Louisiany.

Přechozí část: Zuávové ve válkách 19. a 20. století (1): Elitní lehká pěchota

Zuávské síly se zformovaly také v Evropě. Slavnými se stali polští „Zuávové smrti“, které roku 1863, během polského únorového povstání proti ruské nadvládě, zformoval François Rochebrune, bývalý příslušník francouzských zuávů a veterán krymské války. Jméno jednotky bylo odvozeno z přísahy, kterou členové skládali, totiž že buď zvítězí, nebo zemřou. Polští zuávové se zúčastnili několika bitev s Rusy a i přes dílčí úspěchy byli nakonec poraženi, stejně jako celé povstání.

Zuávové se objevili také ve Španělsku. Během třetí karlistické války (1872–1876) postavil Don Carlos, uchazeč o španělský trůn, vlastní zuávskou gardu. Její bojové zkušenosti i divokost útoku působily na nepřátele zdrcujícím účinkem. I díky jejich pomoci byl Don Carlos faktickým vládcem většiny Španělska, ačkoliv králem se nikdy nestal. Základ španělských zuávů tvořily dvě roty zuávů, kteří v Itálii sloužili papeži Piovi IX., v jehož službách sám Carlos dosáhl hodnosti zuávského poručíka.

Sláva zuávů ovlivnila i země mimo Evropu. Turecký sultán měl mezi lety 1880 a 1908 k dispozici dva zuávské pluky, jež byly součástí jeho osobní gardy. Jejich oděv byl inspirován šatem francouzských zuávů, jen turbany byly zelené. Zuávy poznalo i Brazilské císařství, kde byly z černošských dobrovolníků ze státu Bahia utvořeny zuávské sbory, které pak bojovaly v paraguayské válce mezi lety 1864–1870.

Soumrak zuávů

Francouzští zuávové byli nasazováni ve všech velkých i méně významných konfliktech, v nichž se Francie angažovala. Těžkou zkouškou pro ně byla válka s Prusy roku 1870, kdy zuávské pluky utrpěly značné ztráty, avšak přežily. Poté se vrátily do Afriky, odkud byly vysílány do nejrůznějších vojenských akcí v koloniích. Tak se ocitli roku 1881 v Tunisku, v letech 1884–1885 v severním Vietnamu, kde se účastnili tonkinské války, v letech 1900 a 1901 v Číně během povstání boxerů a od roku 1908 v Maroku. Zde bojovali pod francouzskou vlajkou až do roku 1914, kdy vypukla Velká válka.

Zuávské prapory byly nasazeny na západní frontě a nechyběly v žádné z velkých bitev, bily se na řekách Marně a Yseře, u Verdunu i na Sommě. Zuávové opakovaně prokazovali svou odvahu i vojenské zkušenosti, za což získali mnohá vyznamenání. Do roku 1915 ještě ve svém tradičním barevném oděvu, avšak poté již v khaki uniformě, která z nich činila méně snadné cíle moderních zbraní.

V období mezi světovými válkami se zuávové podíleli na konečném podmanění Maroka a v roce 1940 bránili Francii při německé invazi. Ke slovu se dostali znovu od roku 1944, kdy přispěli k osvobození Francie a porážce nacistického Německa. Posledním velkým konfliktem, ve kterém zuávové bojovali, byla alžírská válka v 50. a 60. letech. Konec francouzského koloniálního panství v této zemi znamenal po 130 letech slavné vojenské historie i konec zuávů. Všechny zuávské jednotky byly definitivně rozpuštěny roku 1962.