Reklama


IS-2: Tank se jménem Stalina

14.08.2014

Na pražském Smíchově stál od roku 1945 do počátku devadesátých let „tank číslo 23“ většinou veřejnosti považovaný za typ T-34. Ve skutečnosti stál na pětimetrovém podstavci jako symbol osvobození Prahy Rudou armádou těžký tank IS-2


Reklama

Tanková technika se od první světové války začala dělit na tři základní hmotnostní kategorie: lehké, střední a těžké tanky. Zatímco první dvě existují v podstatě dodnes (i když střední kategorie se dnes nazývá MBT – Maine Battle Tanks), těžké tanky zažily svůj vrchol v letech druhé světové války, po níž postupně z výzbrojí armád zmizely. Rudá armáda vstupovala do konfliktu s prvními reprezentanty rozšířené řady KV (nazvané podle maršála Klimenta Vorošilova), tu později nahradila nová generace strojů IS (nesoucí iniciály generalissima Josifa Stalina). Jednou z hlavních motivací k jejich výrobě byly zkušenosti s moderními silně pancéřovanými stroji protivníka.

Vznik legendy

Vedoucím projektu byl generál Kotin, šéfkonstruktérem Nikolaj Šašmurin, pomáhal jim také generál Petrov, známý konstruktér děl. Inženýři využili zkušeností z vývoje předchozí řady KV, takže u IS lze najít některé příbuzné prvky. První stroj se nazýval IS-1, trup měl svařený z válcovaných i odlévaných součástí. Dostal zajímavý tvar, čelní deska byla výrazně skloněná a nesla odklopný průzor řidiče. Nad blatníky pak
přední partie plynule přecházela zaoblenou částí do bočnic. Pancéřová ochrana byla mohutná: čelo vany 100 mm, čelo korby dokonce 120 mm. Vnitřní členění trupu bylo navrženo účelně, bezpečnostní ocelová přepážka jej dělila na dvě části. V přední se nacházelo pracoviště řidiče a nad ním byla umístěna otočná věž, jíž řidič do vozidla nastupoval. Tank poháněl čtyřtaktní dvanáctiválcový vidlicový diesel V-21S o maximálním výkonu 520 koňských sil při 2 000 otáčkách za minutu. Řidič seděl v přední části trupu, další tři členové osádky měli místa ve věži: šlo o velitele, střelce a nabíječe. Nad hlavou velitele se nalézala pozorovací věžička se vstupním poklopem. Po jejím obvodu se nacházelo šest průzorů chráněných speciálním neprůstřelným sklem Triplex, kupole navíc nesla otočný periskop. Střelec seděl vlevo od kanónu, velitel za ním, nabíječ pak po pravé straně kanónu. Hlavní zbraní byl kanón D-5T vzor 1943 ráže 85 milimetrů, s hlavní dlouhou 52 ráží. Rychlost střelby činila osm až deset ran za minutu, používaly se tři typy munice: Tříštivotrhavý granát 53-UO-365 o hmotnosti 9,08 kg sloužil k ničení živé síly a slabě pancéřovaných vozidel, protipancéřový 53-UBR-365 vážící 9,02 kilogramu a podkaliberní o váze 4,99 kg byly určeny k palbě na pancéřované cíle. První granát dosahoval úsťové rychlosti 785, druhý 792 a třetí 1 200 m za sekundu. S kanónem byl spřažen kulomet DT ráže 7,62 mm, druhá zbraň stejného typu se nacházela v zadní stěně věže, třetí se volně ukládal v bojovém prostoru. Na velitelské kupoli mohl být otočně lafetován 12,7mm protiletadlový kulomet DŠK. Pro kanón se nakládalo 59 granátů, pro DT 2 520 nábojů a pro DŠK neznámý počet zásobníků po 50 kusech střeliva. Podvozek IS-1 sestával ze samostatně zavěšených pojezdových kol odpružených systémem torzních tyčí. Pojezdová kola byla zdvojená, celoocelová, na každém boku se jich nacházelo šest, doplňovalo je hnací a napínací kolo a tři kladky podpírající vrchní část pásu. Sériová výroba IS-1 probíhala pouze v roce 1943 a dala jen nevelký počet obrněnců – celkem jich postavili 107 exemplářů. Důvodem nebyly technické nebo taktické problémy, ale skutečnost, že se podařilo završit vývoj následující varianty IS-2 vyzbrojené silnějším kanónem. IS-1 byly poprvé nasazeny do boje 15. února 1944 v rámci 13. těžkého tankového pluku. Jednotka disponovala 21 stroji, které operovaly na linii Fastov – Bílá Cerekev na střední Ukrajině. Po přesunu do výchozí pozice začal pluk plnit úkol spočívající v podpoře 109. tankové brigády. Dne 5. března stejný pluk v síle 15 IS-1 podporoval útok 50. tankové brigády v prostoru Umaně. Předchozího dne absolvovaly těžké tanky první souboj s německými Tigery. Účastnily se jich IS-1 z 1. těžkého tankového pluku pod velením podplukovníka N. I. Bulanova.

Varianta E

Od sériového stroje byla odvozena pozoruhodná experimentální varianta IS-1E. Její zvláštnost spočívala v použití elektromechanického pohonu, který se jako červená nit vine celými dějinami vývoje tankové techniky. Jeho princip spočíval v kombinaci spalovacího motoru a elektromotorů. Benzinový či naftový motor neroztáčel přes převody hnací kola podvozku, ale generátor vyrábějící elektrický proud, který pak kabelové rozvody přenášely k elektromotoru nebo elektromotorům. Systém sliboval
plynulejší řazení a snazší ovládání těžkého kolosu, v praxi se ale ukázalo, že má velký počet prvků a tím také větší pravděpodobnost poruchy, ani ztráty energie nebyly zanedbatelné. IS-1E (E znamenalo elektrický) sloužil k ověření vlastností tohoto
principu, v podstatě byl pojízdnou laboratoří a o jeho sériové produkci se pravděpodobně ani neuvažovalo. Od sériového IS-1 se kromě vnitřní instalace lišil podvozkem: zde bylo použito pěti pojezdových kol velkého průměru, na něž dosedala i vrchní část pásu, takže podpůrné kladky nebyly použity. Přestože se IS-1 nijak výrazně nezapsaly do dějin druhé světové války, představovaly důležitý základ pro vývoj dalších těžkých tanků, které se zásadním způsobem účastnily bojů a byly páteří těžkých tankových pluků v letech války studené. Souběžně s vývojem a náběhem výroby probíhaly práce na jeho zdokonalené variantě se silnější výzbrojí.

Uvažovalo se o náhradě stávajícího kanónu výkonnějším BS-3 ráže 100 mm, připraveným týmem konstruktéra Grabina. Vzhledem k problémům s instalací i technickými potížemi samotné zbraně se pozornost přesunula k další možnosti: využití ještě těžšího kanónu D-25T kalibru 122 mm, vyvinutého generálem Petrovem. Ten vzal za základ tažené dělo A-19 vz. 1931/37. Tankový kanón měl hlaveň dlouhou 43 ráží, její účinný dostřel dosahoval pět kilometrů (v literatuře se uvádí, že teoretický maximální dostřel se mohl přiblížit hranici až patnácti kilometrů). Používal několik typů munice, protipancéřový granát BR-471 nebo BR-471B či tříštivotrhavý OF-471 a OF-471B. V každém případě vážil 25 kg. Úsťová rychlost protipancéřového granátu činila 800 m/s a na vzdálenost 1 500 metrů projektil prorážel kolmou ocelovou desku silnou 150 milimetrů. Kanón byl vybaven charakteristickou dvoukomorovou úsťovou brzdou. Instalace těžké zbraně do věže původního IS-1 si vyžádala jen menší úpravy, jinak se ovšem nový tank od svého předchůdce příliš nelišil. Náboje DT-25T měly dělenou konstrukci a vzhledem k jejich rozměrům nebyla zásoba střeliva zrovna vysoká. Právě naopak, do tanku jich bylo možné naložit pouhých 28 kusů. Vzhledem k tomu, že většina komponent již byla provozu vyzkoušena na IS-1, následovalo po testech prototypu brzy zahájení sériové výroby. Zpočátku nesl nový tank označení IS-122, potom dostal oficiální název IS-2.

IS-2M

Produkce byla zahájena v posledních měsících roku 1943, kdy se podařilo zkompletovat a v prosinci předat vojsku prvních 35 tanků. V druhém čtvrtletí roku 1944 přešla výroba k inovované variantě, někdy nazývané IS-2m. Nová verze měla rekonstruovanou přední část trupu, dosavadní čelní stěnu s průzorem řidiče nahradila technologicky jednodušší jednodílná deska, která současně nabízela lepší pasivní ochranu. Řešení si ovšem vyžádalo přepracování průzoru řidiče. V průběhu výroby došlo také na mírné úpravy tvaru boků věže. Během bojů při postupu německým územím si některé osádky na věže navařily ocelové rámy s drátěným pletivem, které jim poskytovalo vyšší ochranu před kumulativními projektily. Významná přestavba byla na vozidlech realizována až v poválečném období.

Technická data IS-2
Hmotnost46 t
Délka9,83 m
Šířka3,07 m
Motor/výkonV2-IS/520 hp
Rychlost37 Km/4
Dojezd130 km
Pancéřování čela trupu120 mm

IS-2 sloužily v Sovětské armádě dlouhá léta a na přelomu čtyřicátých a padesátých let se začala řešit otázka jejich modernizace, jež by strojům umožnila neztratit technicky kontakt s nově vyvíjenými tanky zahraničních výrobců. Na boky korby byl montován přídavný pancíř, který pozměnil siluetu vozu, mající do té doby zaoblenou korbu. Tanky IS-2M, jak se přestavěné vozy nazývaly, dostávaly v padesátých letech nové motory V-54K-IS, montované rovněž do masově produkovaných středních tanků T-54. Obrněnce získaly také nové převodovky, zařízení pro vedení boje v noci, poloautomatický hasicí systém, vzduchové filtry nebo lepší startér. Zásoba munice se zvýšila na 35 granátů. Přestože u IS-2M stoupla hmotnost, díky novému motoru a převodovce si udržel pohyblivost a byl dokonce rychlejší než v původní podobě. ještě v roce 1945, kdy typ nahradil na továrních linkách nový IS-3. Roku 1943 vzniklo zmíněných 35 strojů, roku 1944 jich smontovali 2 210 a roku 1945 podobné množství, 2 210 exemplářů. Celkem tedy vzniklo 4 392 tanků tohoto typu. To jej vyneslo do čestné pozice nejpočetnějšího těžkého tanku druhé světové války. Rekordní byla u něj i ráže kanónu, jíž žádný sériově vyráběný tank v letech války nedosahoval.

Nasazení v boji

Těžké tanky byly organizovány do samostatných těžkých gardových tankových pluků (Otděľnyj gvardějskij ťažolyj tankovyj polk, zkráceně OGTTP), které byly přiřazovány podle aktuální potřeby k jednotlivým armádním sborům. OGTTP se skládal ze čtyř tankových rot o pěti tancích. Rotu tvořily velitelský tank a dvě čety po dvou IS-2. U rot se nacházelo celkem dvacet tanků, jedenadvacátý používal velitel pluku. Vedle nich pluk disponoval třemi vyprošťovacími tanky, zpravidla se jednalo o IS-2 bez věže vybavené navijákem nebo modifikovaná těžká samohybná děla ISU-152 bez výzbroje.

OGTTP měl dále ve stavu obrněný automobil BA-64, tři obrněné transportéry – buď britské Universal Carrier nebo americké M3 Half Track, dále 48 osobních a nákladních automobilů. Na konci války vznikaly i těžké tankové brigády, jež měly ve stavu 65 strojů IS-2. Doplňovala je tři samohybná děla SU-76, tři obrněné automobily BA-64 a devatenáct obrněných transportérů.  První brigáda tohoto formátu byla nasazena do boje v lednu 1945 na Odře. Do bojové operace byly IS-2 nasazeny poprvé v dubnu 1944 v oblasti Tarnopolu. 11. OGTTP pod velením plukovníka Cytanova se zde dostal do boje s těžkými tanky Tiger ze samostatného těžkého tankového praporu sPzAbt. 503. V průběhu střetnutí byl jeden ze sovětských obrněnců ztracen. IS-2 se později účastnily postupu na rumunském území a jsou spojeny především s rozsáhlou ofenzivu v Bělorusku známou pod krycím jménem Bagration. V jejím průběhu se bojů účastnily 2. OGTTP v rámci 1. Baltského frontu, dále. 14. a 35. OGTTP zařazené do 3. Běloruského frontu a 30. OGTTP připojený k 1. Běloruskému frontu. Všechny pluky se účastnily krvavých bitev v průběhu operace Bagration, dva z nich později dostaly čestná jména po městech, na jejichž osvobození se podílely. 2. OGTTP od té doby nesl přídomek Polockij, dalším byl 30. Brestskij OGTTP. S tím, jak z výrobního závodu přicházely další a další tanky, mohly vznikat nové těžké tankové pluky a IS-2 se ve vzrůstajících počtech účastnily prakticky všech bitev, které Rudá armáda vybojovala na cestě k Berlínu. Během zuřivých bojů v jeho ulicích podporovaly pěchotu a jejich
těžké granáty pomáhaly drtit ohniska německé obrany.

IS-2 versus německé tanky

Těžký obrněnec představoval pro Němce velmi nepříjemné překvapení. Starší střední tanky Panzer III a Panzer IV se mu nemohly rovnat, jejich nástupce Panther s výkonnějším kanónem dokázal probít čelní pancéřování těžkého tanku, ten jej ale svým mohutným dělem dokázal ohrozit z větší vzdálenosti. Panther ale handicap vyrovnával větší pohyblivostí. Relevantní je však srovnávat IS-2 s nacistickými těžkými
tanky. Tiger I měl kanón ráže 88 milimetrů, jeho efektivita byla přibližně srovnatelná se 122mm kanónem ruského protějšku. Nový Tiger II nesl rovněž kanón ráže 88 milimetrů, ovšem s hlavní dlouhou 71 ráží, který svým balistickým výkonem ruský D-25T překonával. V čelním souboji mohl německý pancéřový obr prostřelit přední pancíř IS-2 na velkou vzdálenost, sovětský stroj na maximálním dostřelu nedosahoval srovnatelné průbojnosti. IS-2 měl ovšem výhodu nižší hmotnosti i větší pohyblivosti, na druhé straně vezl jen malou zásobu střeliva a charakterizovala ho také nízká rychlost palby: jen dva až tři výstřely za minutu. Rozdíly byly dány zejména odlišnou taktikou použití. Sovětské stroje působily především jako palebná podpora středním tankům, určeny byly zejména k prolamování protivníkových obranných linií, německé stroje měly za úkol primárně ničit sovětskou obrněnou techniku. Vzájemné střety Tigerů a IS-2 byly spíše vzácností, zaznamenány jsou například během bojů o Budapešť. Došlo k nim také v lednu 1945 během bitvy na Odře. Pokud bychom měli zhodnotit IS-2 z úhlu pohledu nasazení, lze konstatovat, že šlo o zdařilý typ. V náročných podmínkách se ukázal jako spolehlivý a odolný stroj s mohutnou výzbrojí i odolným pancéřováním. Svědčí o tom i fakt, že se ve výzbroji Sovětské armády nacházel ještě v první polovině šedesátých let. Až tehdy byly poslední zasloužilé tanky definitivně vyřazeny z výzbroje.

  • Zdroj textu:
  • Zdroj fotografií:

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Víc než devítimilionová metropole leží asi 80 km od ústí Temže do Severního moře.

Cestování
Věda

Mezi knihami, které nechal Koniáš spálit, byla literatura bludná, pověrečná i nemravná

Historie
Vesmír

Robotičtí úhoři budou pracovat v Severním moři

Věda

Plamenomety nasadily do boje také jednotky Freikorpsu

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907