7,62mm samopal PPŠ vzor 1941: Legendární balalajka

24.01.2016 - Martin Koller

Až zimní válka proti Finsku kázala Sovětům nutnost využívat malé a lehké automatické zbraně v největší možné míře. Nejslavnějším sovětským samopalem se stal pistolet pulemjot Špagina, zavedený v roce 1941


Reklama

V meziválečném období se v Sovětském svazu prosadila řada talentovaných konstruktérů a jejich působení se přirozeně odrazilo i ve vývoji a výrobě zbraní. Tank T-34, bitevní letoun Il-2 nebo samopal PPŠ-41, to je jen malá výseč legendárních konstrukcí, které dopomohly Sovětskému svazu k vítězství nad nacistickým Německem ve druhé světové válce a staly se opravdovými pojmy v rámci světové vojenské historie.

Předchůdci PPŠ

První prototyp samopalu zkonstruoval v Sovětském svazu roku 1927 jako PPT-27 slavný Fjodor Tokarev. Použil při tom jednoduchý neuzamčený dynamický závěr. K takovému řešení potřeboval náboj o menších rozměrech a výkonu, tedy nejlépe pistolový. S výkonným puškovým nábojem by totiž musel řešit problematiku složitějšího uzamčeného závěru. Vzhledem k problémům s dosažitelností munice použil rozšířené náboje do zavedeného revolveru Nagant o rozměrech 7,62×38 mm. Už jen zkonstruovat fungující automatickou zbraň pro tak atypický náboj bylo mistrovské dílo, do výzbroje se však nedostalo. Další konstrukcí byl moderně řešený samopal PPD-34 konstruktéra Vasilije Děgťarjova. Ten již využil „nový“ náboj vyvinutý Tokarevem pro samonabíjecí pistoli vz. 30. PPD se pak stal vítězem soutěží či výběrových řízení z let 1934 a 1935, popud k jejich konání dalo velení Rudé armády ve snaze získat do výzbroje automatickou zbraň jednotlivce. 

Pravděpodobně se jednalo o vliv maršála Michaila Tuchačevského a jeho, moderně řečeno, týmu, který se pokoušel vizionářsky modernizovat technologicky zaostalou armádu. PPT sice znamenal zklamání, ale Tokarevův náboj vzor 30 projekt oživil. Se svými konstrukcemi se zmíněných soutěží zúčastnili V. A. Děgťarjov, S. A. Korovin, S. A. Priluckij a I. N. Kolesnikov s celkem 14 různými typy samopalů. Děgťarjov zvítězil proto, že jeho samopal byl výrobně nejjednodušší a měl nízkou kadenci (rychlost střelby). Do výzbroje jej oficiálně zavedli 9. července 1935, ale s označením PPD-34, a nelze přehlédnout, že PPD-34 se již na první pohled podobal budoucímu PPŠ-41.

Léčba šokem

Na přelomu let 1939 a 1940 eskalovalo napětí mezi SSSR a Finskem v zimní válku. Finové bránící vlast byli neuvěřitelně stateční i bojově úspěšní ve střetu s nesrovnatelně silnějším nepřítelem. K tomu jim napomáhala rovněž družstva samopalníků na lyžích, která prováděla v nepřehledném terénu krátké palebné přepady a bleskově mizela v lese. Jejich výzbroj tvořily samopaly Suomi m/31, velmi podobné PPD, avšak starší. Boj se vedl na krátké vzdálenosti, takže samopaly s pistolovou municí bohatě stačily. Opakovačky Rudé armády neposkytovaly odpovídající palebnou clonu, kulometů DP nebylo vždy a všude dostatek a bojová pohotovost těžkých kulometů Maxim nebyla ani iluzorní. Rudí velitelé se rázem probudili a zoufale žádali Stalina o přidělení dříve opovrhovaných samopalů PPD v počtech pro aspoň jedno družstvo na každou střeleckou rotu. Samopaly tak urychleně mizely ze skladů, stahovány od jednotek pohraničníků a letecky dopravovány na frontu. Okamžitě se také rozběhla výroba, a to na tři směny, takže v roce 1940 vychrlila 81 118 samopalů PPD několika verzí. Nejrozšířenější byla PPD-40 jako poslední modernizace. 

Špaginova balalajka

Slavný PPŠ je vlastně jen pokračováním vývoje PPD, který vyřešil většinu konstrukčních, ale i taktických problémů výroby a použití samopalů v Rudé armádě. Tyto zbraně nebyly špatné, ale měly jednu zásadní nevýhodu, a sice složitou výrobu. Špagin se proto rozhodl zkonstruovat nový samopal, který by uvedený problém odstranil. Vzhled i konstrukční řešení se od PPD-40 lišilo pouze v detailech. Jednalo se především o nový tvar pouzdra závěru. Zmizel šroubový uzávěr vzadu a celé pouzdro se stalo přístupným shora vyklopením příklopu, který pokračoval ochranným pláštěm hlavně. Na konci tohoto lisovaného dílu se před ústím hlavně nacházela šikmá plocha, která směřovala část vyletujících plynů při střelbě vzhůru, čímž plnila funkci kompenzátoru (snižovače). Přeřaďovač střelby jednotlivými ranami nebo dávkami se zvětšil a nabyl tvaru páčky před spouští pod společným lučíkem. Mířidla se postupně vyráběla ve dvou provedeních jako u PPD. Důležitá byla technologie výroby, při níž velkou část soustružení a frézování nahradilo lisování a svařování dílů.

Na výrobu 95 dílů PPD bylo třeba 13,7 hodiny, zatímco na 87 dílů PPŠ pouze 7,3 hodiny. Jednalo se o úsporu času i materiálu, což umožňovalo v době napjaté bezpečnostní situace vyrobit více zbraní. Dne 21. prosince 1940 byl samopal zaveden do výzbroje s označením Pistolet-pulemjot Špagina obrazca 1941 goda. Jako zajímavost lze uvést, že samopaly prvních výrobních sérií z roku 1941 neměly přeřaďovač, takže střílely pouze dávkou. Bubnový zásobník byl převzat z PPD-40. Až od prvních měsíců roku 1944 dostávaly samopaly segmentové zásobníky na 35 nábojů.

Samopaly PPŠ se dostaly rovněž do výzbroje našich a polských vojáků bojujících na východní frontě. Jako zajímavost lze uvést, že je používali rovněž příslušníci německých ozbrojených sil jako MP 717(r). Ve srovnání například s německými MP 38 a MP 40 se PPŠ vyznačovaly sice nižší přesností střelby, ale zato vyšší spolehlivostí v polních podmínkách. Obecně vzato v Rudé armádě PPŠ-41 tvořily výzbroj specializovaných jednotek samopalníků určených především k boji ve městech, dále průzkumníků, výsadkářů, osádek různé techniky, některých spojařů a velitelů. Masovost výroby průběžně umožnila vyzbrojit jimi družstvo u každé střelecké roty a rotu u každého pluku. Voják se samopalem PPŠ-41 se stal symbolem Rudé armády druhé světové války. Možná pro svoji spolehlivost si PPŠ vysloužily u nás málo známou přezdívku balalajka. A zahrát nepřátelům uměly opravdu dobře.

Základní technický popis

Podle českého překladu sovětského služebního předpisu Mat.děl-1-33 Samopal 7,62 mm vz. 41 z roku 1945 se jedná o samočinnou zbraň přizpůsobenou k používání v boji zblízka a na malé dálky. Hlavní části jsou hlaveň, mířidla, pouzdro závěru s příklopem a ochranným pláštěm, závěr s pojistkou, spušťadlo s přeřaďovačem, pažba a zásobník.


Technická data samopal PPŠ-41

Celková délka: 842 mm

Délka hlavně: 269 mm

Účinný dostřel: 250 m

Hmotnost zbraně bez zásobníku: 3,5 kg

Hmotnost prázdného diskového zásobníku: 1,1 kg

Hmotnost plného diskového zásobníku: 1,8 kg

Hmotnost prázdného segmentového zásobníku: 0,3 kg

Hmotnost plného segmentového zásobníku: 0,6 kg


Základ konstrukce zbraně a zároveň díl, který do ní integruje ostatní součásti, je lisované a frézované ocelové pouzdro závěru. V něm se pohybuje dynamický závěr s napínací pákou a vytahovačem. Do pohybu ho uvádí vratná zpruha, která je umístěna na vodicí tyčce, upevněné do takzvané nárazové destičky. V přední části pouzdra závěru je otočně upevněno pouzdro hlavně a v něm zadní část hlavně. Hlaveň je uchycena do ochranného pláště vylisovaného ze silného plechu a opatřeného oválnými odlehčovacími/chla­dicími otvory. Ochranný plášť je integrální součástí příklopu pouzdra závěru, který se otáčí na stejném čepu. V přední části pláště se nalézá nosič výškově stavitelné mušky s ochrannou krytkou. Na zadní části ochranného pláště za výhozním okénkem je upevněna základna sektorového stavitelného hledí do 500 m děleného po 50 m. Později bylo nahrazeno dvouplátkovým překlápěcím na 100 a 200 m. Pouzdro závěru je spojeno šrouby s dřevěnou pažbou, jejíž podpažbí dosahuje až k šachtě zásobníku. V plechové botce pažby je odpružená krytka, která uzavírá přístup do otvoru v pažbě pro čištění/olejničku. V prostoru spodní části pažby pod pouzdrem závěru se nalézá spušťadlo s přeřaďovačem, který umožňuje střelbu jednotlivými ranami nebo dávkami. Těsně za šachtou zásobníku je sklopná páčka zarážky zásobníku.

  • Zdroj textu:

    Zbraně 8

  • Zdroj fotografií: Wikipedia, autor, ruský vojenský archiv

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Koncil v Clermontu. Papež Urban II. zde využil první kruciátu k vlastnímu zviditelnění.

Historie

Král Jiří VI. na inspekci bitevní lodi Duke of York

Válka

Staré známé léky mohou překvapit

Věda

Krabí mlhovina v nepravých barvách. Tato mlhovina, která je zdrojem rentgenového a gama záření, je pozůstatkem po supernově

Vesmír

Přibližná rozloha kráteru Yarrabubba v australské pustině.

Věda

Rosomáci jsou stále loveni pro svou kožešinu. Huňatá srst, promaštěná přírodními oleji, totiž dokonale izoluje proti chladu a netvoří se na ní námraza.

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907