AERO L-29 DELFÍN: velký úspěch českého leteckého průmyslu

21.09.2015 - Martin Koller

S výjimkou amerického T-33 představuje L-29 Delfín dosud nejvíce vyráběný cvičný proudový letoun v historii


Reklama

Počátky vývoje letounu spadají do poloviny 50. let minulého století. Tehdejší vojenská letectva preferovala výcvik pilotů na jednom cvičném typu, který by umožnil realizovat celou škálu jeho fází až po přípravu k přechodu na bojový, především stíhací, případně stíhací-bombardovací letoun. Úkolu se ujal s ročním předstihem Zdeněk Rublič, konstruktér VZLÚ (Výzkumný a zkušební letecký ústav), později se přidali Jan Tomáš, Jan Hlava, Jan Hošek a Jan Vlček. Vývoj byl schválen jako oficiální státní vývojový úkol až v roce 1956. Prototyp s označením nejprve OK-70, později XL-29 vzlétl o tři roky později.

S pašovaným motorem

Stroj musel splňovat řadu požadavků. Především měl umožnit výcvik v prostředí, které odpovídalo bojovým letounům i podmínkám jejich služby, a proto byl vybaven přetlakovou klimatizovanou kabinou s vystřelovacími sedačkami a interiérem kokpitu jako u bojových letadel. Měl být schopen startu a přistání na písčitém či prašném letišti, vybaven fotokulometem a podkřídlovými závěsníky pro pumy, rakety a přídavné nádrže. Prototyp číslo 3 vzlétl poprvé 5. dubna 1959 s pilotem Rudolfem Duchoněm.

Vzhledem k nedokončenému vývoji motoru M-701, který probíhal v Motorletu Jinonice, létaly prototypy s britským motorem Mk.20 Viper, který byl vlastně propašován přes Švýcarsko Jaroslavem Bejšovcem, pracovníkem Podniku zahraničního obchodu, v listopadu 1958. Československý motor M-701 se používal od července 1960. Vývoj sledovalo velení sovětského a aliančního letectva Varšavské smlouvy, které prosadilo použití pohonné jednotky s odstředivým kompresorem.

Důvodem byla delší životnost a vyšší odolnost při službě v polních podmínkách. Sériová výroba L-29 probíhala od roku 1963 v národních podnicích Aero Vodochody a Let v Uherském Hradišti-Kunovicích. Na výrobě dílů a skupin se podílela řada dalších podniků, především Technometra Praha, Mikrotechna Praha, Elektrosignál Praha, Jihlavan Jihlava, Mesit Uherské Hradiště, Motorlet Praha a Tesla Bratislava.

Základní technický popis

Jedná se o jednomotorový dvoumístný celokovový středoplošník s ocasními plochami ve tvaru T. Samonosné křídlo s laminárním profi lem a štěrbinovými klapkami má kladné vzepětí. Start a přistání zajišťuje tříkolový podvozek příďového typu, hlavní kola se zasouvají do křídel. Trup má aerodynamický tvar a poloskořepinovou konstrukci. Technologicky se dělí na tři části.

V první se nalézá šachta předního podvozkového kola, akumulátory a kyslíkové láhve, druhou pak tvoří v základním provedení klimatizovaná dvoumístná přetlaková kabina. U některých exportních letounů byla použita výkonnější klimatizace. Obsahuje dvě přístrojové desky, zdvojené ovládací prvky a dvě vystřelovací sedačky umístěné v tandemu. Též se zde nachází centrování křídla s lapači a kanály vzduchu pro motor. V kabině se nalézá radiostanice RTL-11 a palubní telefon.

Dále součást vybavení tvoří zaměřovač s fotokulometem ASP-3MN/U. Kabina obsahuje rovněž dvě palivové nádrže a malou nádržku pro let na zádech. Ve třetí oddělitelné části je umístěn motor, což umožňuje jednodušší údržbu a rovněž jeho výměnu. Ve druhé a třetí části se nachází rovněž palivová soustava. Motor je vybaven protipožárním systémem, který ovládá pilot. Shora je na zádi upevněna svislá ocasní plocha (SOP) s vodorovnou ocasní plochou (VOP).

Cvičný letoun pro Varšavskou smlouvu

Jméno Delfín dostal letoun v roce 1963 z obchodních důvodů. Prezentace na Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně roku 1964 byla velmi úspěšná, přičemž odborný tisk jej hodnotil jako typ, který ohrožuje postavení západních zemí na trhu cvičných proudových letadel. Po vítězství nad konkurenčními stroji, konkrétně polským TS-11 a sovětským Jak-30, se Delfín stal cvičným proudovým letounem pro výcvik pilotů v rámci tehdejšího vojenského paktu Varšavské smlouvy s výjimkou Polska.

To také představovalo ohromnou reklamu pro úspěšný export do dalších zemí. Celkem se v období 1963–1973 vyrobilo 3 665 kusů ve čtyřech verzích – L-29 Delfín (základní cvičná verze), L-29A Akrobat (akrobatický), L-29R (fotoprůzkumná a bitevní verze) a L-29 RS (jednomístná modifikace verze L-29R vyvinutá roku 1970 v Trenčíně).

 

Aero L-29 Delfín

DÉLKA: 10,81 m
ROZPĚTÍ: 10,29 m
VZLETOVÁ HMOTNOST: 3,54 t
MAX. RYCHLOST: 655 km/h (0,534 Ma)
DOLET: 894 km
DOSTUP: 11 000 m
POHONNÁ JEDNOTKA: Motorlet M-701
VÝZBROJ: až 200 kg zbraní
OSÁDKA: 2 muži 

 

První sériové delfíny, ještě s označením C-29 (cvičný) zahájily službu v Leteckém učilišti Košice. Delfín sloužil, případně ještě slouží, v letectvech Afghánistánu, Angoly, Ázerbájdžánu, Arménie, Bulharska, Československa (Česka a Slovenska), Číny, Egypta, Ghany, Guineje, Gruzie, Indonésie, Iráku, Maďarska, Mali, Německé demokratické republiky (Německa), Nigérie, Rumunska, Ugandy, Sovětského svazu (Ruska), Sýrie, Tádžikistánu a Vietnamu.

Řadu L-29 provozují v současnosti rovněž různé akrobatické skupiny i soukromí majitelé. Byl o něm v roce 1989 natočen nepříliš úspěšný budovatelský seriál Létající delfín, jenž pojednává o okolnostech vzniku tohoto stroje.

Delfín v boji

K jeho bojovému nasazení došlo v ČSSR při stíhání vrtulníků narušitelů hranic a ničení špionážních balonů. Delfíny při tom byly vyzbrojeny podkřídlovými kontejnery s kořistními německými kulomety MG17, dále za občanské války v Nigérii, za války Jom Kippur, při bojích o Náhorní Karabach a v Čečensku. Jako pravděpodobně největší exotiku z hlediska použití delfínů lze uvést iráckou dálkově řízenou verzi, která byla určena k provádění útoku chemickými zbraněmi. V kódu NATO má delfín označení Maya. Několik generací pilotů na něj vzpomíná s nadšením, jelikož byl provozně levný a z hlediska údržby nenáročný. Údajně dokázal létat téměř sám.  

Reklama

  • Zdroj textu:

    Válka REVUE SPECIÁL - Svět proudových letadel

  • Zdroj fotografií: Wikipedia

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ze 144 sekvenovaných vzorků jich 45 – zhruba třetina – obsahovala žraločí DNA. Nejčastěji identifikovanými druhy byli žralok modrý, žralok hedvábný a žralok bělocípý. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Podle bulharských matematiků je chování Sluneční soustavy je velice stabilní. Jsou proto přesvědčeni, že náš planetární systém vydrží nejméně 100 tisíc let. (ilustrace: NASACC BY-SA 4.0)

Vesmír

(foto: Pexels, cottonbro, CC0)

Reklama

Oficiální výsledky sčítání z roku 1921 nebyly přijaty příznivě příslušníky národnostních menšin. Napočítáno jich totiž bylo méně než v roce 1910. (foto: PixabayCC0)

Historie

Sověti nasadili tanky T-54 (na snímku) a T-55 také během okupace Československa v srpnu 1968. (foto: Wikimedia Commons, František DostálCC BY-SA 4.0)

Válka

Při užívání antibiotik je úmrtnost nakažených břišním tyfem zhruba 1-4 procenta, u neléčených pacientů vzrůstá až na 20 procent. (ilustrace: Shutterstock)

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907