Reklama


Alan Shepard: První Američan ve vesmíru. A jeden z těch, co kráčeli po Měsíci

27.12.2015 - Tomáš Tázlar

„Byla to dlouhá cesta, ale jsme tady!“ zaznělo 5. února 1972 z měsíční vysočiny Fra Mauro z úst kapitána Apolla 14 Alana Sheparda. A všichni v řídicím středisku věděli, že tím nemyslí jen čtyři sta tisíc kilometrů, které urazil ze Země...


Reklama

Pátého května 1961 se Al Shepard vznesl k obloze v miniaturní kabině Freedom 7 a stal se tak druhým člověkem a prvním Američanem v kosmu. Avšak mluvit o něm jako o astronautovi by bylo trochu nadnesené: zatímco Jurij Gagarin obletěl Zemi a ve vesmíru strávil hodinu a tři čtvrtě, Shepardův let probíhal po balistické křivce, jejíž nejvyšší bod se nacházel 184 km nad povrchem planety, přičemž ve stavu beztíže strávil Američan čtyři minuty. Přistál pouhých 486 km od místa startu po patnácti minutách letu; a ke všemu ani neviděl, kam letí, jelikož jeho kabina neměla okno!  

To všechno se ale jevilo prostým americkým občanům jako maličkost a NASA mohla konečně veřejně prohlásit, že stahuje náskok Sovětského svazu. Po Shepardovi startovalo dalších pět misí Mercury a po jednodenním letu Gordona Coopera byl program ukončen jako velice úspěšný a nanejvýš přínosný. Pokračovaní mělo přijít s lodí typu Gemini, v níž už letěli dva astronauté. S první takovou pilotovanou lodí se měla do kosmu vydat posádka Shepard–Stafford. A také by k tomu pravděpodobně i došlo, kdyby nezasáhl osud, či spíše nemoc. 

Shepardovi, který myslel na zadní vrátka a mimo svou kariéru astronauta začínal působit jako byznysmen, se během prohlídky jednoho ropného vrtu udělalo špatně a omdlel. Lékaři mu následně diagnostikovali vzácnou Meniérovu chorobu, jež postihuje vnitřní ucho s důsledky v podobě závratí, nevolnosti či ušního šelestu. Shepard byl tedy s okamžitou platností vyškrtnut ze seznamu aktivních astronautů a přesunut do manažerské pozice. První pilotovaný let Gemini se tak nakonec uskutečnil ve složení Gus Grissom a John Young.

Dej mi třináctku!

Představovalo oněch patnáct minut všechen čas, který byl Shepardovi v kosmu dopřán? Jaká byla pravděpodobnost, že se někdy znovu posadí do kabiny vesmírné lodi? Na začátku roku 1969 ho nemoc trápila již šest let, a přestože mohl létat s kopilotem ve stíhačce a jeho jméno bylo stále první na seznamu náhradníků, nikdo nevěřil, že v pětačtyřiceti letech ještě někdy odstartuje – dokud mu bývalý parťák z Gemini Tom Stafford nenabídl, že ho zavede ke svému známému lékaři, který projevil o jeho nemoc velký zájem. Pracoval totiž na metodě, jež mohla Shepardův problém vyřešit. A skutečně – pomocí gumové trubičky o délce pouhých pár milimetrů dokázali lékaři odvést přebytečnou tekutinu z vnitřního ucha a Al Shepard se mohl v květnu roku 1969 vrátit do aktivního sboru astronautů.

To, že jeho jméno nikdy oficiálně nevypadlo z letových plánů, byla zásluha Donalda Slaytona (přezdívaného Deke), Alanova parťáka a kamaráda z programu Mercury. Jemu samotnému ještě před letem zjistili srdeční šelest a na doporučení lékařů byl vyřazen z aktivní služby. Na NASA ale nezanevřel a naopak obsadil čelné místo v její hierarchii: měl za úkol vybírat posádky jednotlivých letů, jejich zálohy, popřípadě náhradníky. A tak trochu sám kvůli sobě vyhlásil pravidlo, že astronaut, který se po nemoci vrátí do aktivní služby, bude zařazen na první možné lety. Když tedy Al Shepard jednoho březnového dne přišel do Dekeovy kanceláře a suše mu oznámil, že by rád letěl v Apollu 13, a dokonce jako jeho kapitán, Slayton na jeho žádost přistoupil.

Není proto divu, že se zvedla doslova lavina stížností z řad astronautů i mimo ně. Zelenáč, jenž pobyl v kosmu čtvrt hodiny, chce letět na Měsíc, a ke všemu tak přeskočit desítky jiných, kteří se na misi připravovali již druhý rok? Shepard najednou nahradil Gordona Coopera, veterána z letů MA-9 a Gemini 6, který byl kapitánem záložní posádky Apolla 10, což mu podle zavedené rotace zajišťovalo místo v hlavní posádce Apolla 13. NASA mu sice „velkoryse“ nabídla velení na šestnáctce, ale Cooper pochopil, že o jeho služby není zájem, a raději oddíl opustil.

Slayton ale neměl při konečném schvalování posádek rozhodující slovo. Vedení NASA usoudilo, že čas, který Shepard a jeho dva kolegové Mitchell a Roosa strávili ve výcviku, nebyl dostatečný. Apollo 13 tedy dostal tým Jima Lovella a na nešťastné trio vyšel následující let. Jenže jak víme dnes, tento „zásah shůry“ se stal nejšťastnějším okamžikem jejich kariéry: v dubnu 1970 Spojené státy málem ztratily své první muže ve vesmíru a jen s největším vypětím a notnou dávkou štěstí se posádka vrátila na Zemi živá. Netřeba dodávat, že to důvěrou v měsíční program silně otřáslo.

Špatné spojení

Ani letu Apolla 14 se problémy nevyhnuly. Nemusí se vždy jednat o boj na život a na smrt, ale ani v tak vysoce kontrolovaném a sofistikovaném průmyslu, jakým je kosmonautika, nelze dosáhnout stoprocentní úspěšnosti. Někdy jde o selhání techniky, jako v Apollu 7, kdy nefungovalo topení, někdy zase o rozmary počasí, jako při startu Apolla 12, kdy do lodi uhodil blesk. Apollo 14 však trpělo o poznání více než ostatní lety.

Start proběhl hladce, stejně jako zážeh motorů velitelského modulu Kitty Hawk a odpoutání se od oběžné dráhy Země. První velký problém způsobilo stykovací zařízení. Lunární modul je po dobu startu uložen pod samotnou lodí, která ho poté ve vesmíru zachytí a opatrně vytáhne z třetího stupně rakety. Tento manuální úkol má na starosti pilot velitelského modulu. Stuart Roosa zachytil modul Antares již napoprvé, ale bohužel došlo jen k tzv. měkkému spojení, kdy nezaklapnou příruby, a soulodí tak není spojeno napevno. I přes snahu řídicího střediska a trojice astronautů bylo pět pokusů neúspěšných. Letový plán se opozdil o osmnáct minut, což však představovalo maličkost v porovnání s faktem, že bez pevného spojení je přistání na Měsíci nemožné. Úspěšný byl až šestý pokus, kdy se (tvrdším než předepsaným způsobem) příruby konečně zachytily do otvorů. V cestě na vysočinu Fra Mauro tak už nic nestálo v cestě – alespoň do doby, než byla loď Kitty Hawk navedena na oběžnou dráhu našeho souputníka.

Tvrdohlavý systém

Shepard a Mitchell dostali povolení k odpojení modulu Antares. Než se zažehnou motory, které lunární modul zpomalí, musí posádka zkontrolovat všechna zařízení a palubní počítač. Kontrola však ukázala jeden velmi závažný problém: vypínač primárního navigačního systému, sloužící k nouzovému odletu z Měsíce, se nacházel v poloze „zapnuto“. To znamenalo, že ve chvíli, kdy astronauti spustí zážehové motory, dostane počítač od navigačního systému zprávu o ukončení přistávací fáze, plošina lunárního modulu, která na povrchu slouží jako rampa, se oddělí a modul zamíří k mateřské lodi. 

První rada z řídicího střediska zněla „resetovat příkaz“, což ale chybu odstranit nedokázalo, a nepomohlo ani tradiční a ne zrovna vědecké poklepání na přístrojovou desku (spojaři doufali, že by tím uvolnili kousek pájky, který mohl blokovat spínač). S každým dalším neúspěšným nápadem však dvojice Shepard–Mitchell klesala stále níže k Měsíci. NASA povolala techniky z Massachusetts Institute of Technology (MIT), kteří vytvářeli počítačové programy pro vesmírné lety. Během pár desítek minut museli zjistit, jak zablokují řídicí počítač, aby nepřijal pokyn k ukončení letu. Nakonec se jim povedlo obelstít počítač příkazem 71, který ho nastavil do režimu zrušeného přistání. Tak získala posádka krátký čas, aby pomocí dalších postupů nežádoucí příkaz resetovala. Bylo to riskantní, protože kdyby se Mitchellovi nepodařilo zadat sérii čísel správně, mohlo to znamenat další problémy, které by ohrozily i život posádky.

Nicméně ani po této téměř infarktové situaci nebyl všem nepříjemnostem konec. Antares sice dostal povolení k sestupu, ale tentokrát vypověděl poslušnost radar, který se v požadované výšce nezapnul. Bez přesných čísel o výšce a téměř bez vizuálního kontaktu s povrchem je však přistání téměř nemožné. Reset spouštěče ale tentokrát zabral a neposlušný radar začal ukazovat správná data. Shepard se po příletu na Zemi nechal slyšet, že by se pokusil přistát i bez fungujícího radaru. Je ale jisté, že pokud by dostal z řídicího střediska zamítavou odpověď, jako správný vojenský pilot by příkaz uposlechl. 

Golf na Měsíci

Antares přistál pouhých 25 metrů od plánovaného místa. Oba astronauté podnikli dvě vycházky trvající celkem 9 hodin a 22 minut a na povrchu Měsíce strávili 33,5 hodiny. Jako první a jediná posádka používali při práci v terénu a na převoz vzorků dvoukolák čili předchůdce měsíční buginy – moonroveru. A ještě než opustili vysočinu Fra Mauro, stal se Al Shepard jediným člověkem, který kdy provozoval mimozemský sport: na cestu dlouhou čtyři sta tisíc kilometrů si totiž s sebou vzal i golfový míček a na násadu lopatky pro sběr vzorků pak připevnil železnou hlavu, čímž vznikla provizorní golfová hůl. Vyztužený skafandr mu ji však nedovolil držet klasicky oběma rukama, a musel tedy odpalovat pouze jednou rukou a z boku. Poprvé promáchl, ale podruhé míček trefil a v šestinové gravitaci jej podle vlastních slov poslal „míle a míle“ daleko. 

Al Shepard dosáhl svého snu: prošel se po Měsíci jako nejstarší člověk a jako jediný člen původní sedmičky astronautů z Mercury. NASA opustil roku 1974, kdy už z něj byl milionář díky působení v těžebním průmyslu a obchodování na burzách. Zemřel v červenci 1998 na leukémii, nedaleko svého domu v Kalifornii. 

  • Zdroj textu:

    Tajemství vesmíru 11/2013

  • Zdroj fotografií: NASA

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

HMS Thetis | 1938–1943 | Velká Británie

Britská HMS Thetis je jednou z mála ponorek historie, jejíž osud zahrnuje hned dvě fatální katastrofy. První se odehrála v roce 1939 ještě před nasazením do akce: Během posledních testů se počítalo také s ponorem, manévr se ovšem nedařil. Při hledání příčiny se zjistilo, že do jedné z torpédových komor nenatéká voda, nicméně snaha problém vyřešit vyústila v pohromu – komorou, kterou technici uvolnili, se dovnitř začala nekontrolovatelně valit voda. Ponorka nakonec klesla na dno a 99 ze 104 členů posádky se utopilo nebo udusilo. Stroj se však podařilo vylovit a opět nasadit do akce pod názvem HMS Thunderbolt. Sloužil až do roku 1943, kdy ho nedaleko Sicílie zničily hlubinné nálože italské korvety Cicogna – a tentokrát již smrti na palubě neunikl nikdo. 

Zajímavosti
Revue

Pro humor nezbýval v „Dikobrazu“ v roce 1953 prostor, zato politických hesel a angažovaných článků přibývalo.

Historie

Nedobrou prognózu mají do budoucna velké šelmy a také řada primátů. Orangutani nebo kahau nosatí by však na Borneu mohli přežít, pokud se podaří stávající situaci zvrátit.

Příroda

Velká kulová hvězdokupa v Herkulovi (vlevo) a otevřená hvězdokupa Plejády se již na první pohled liší počtem hvězd

Vesmír

Rakovina děložního čípku a virus HPV

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907