Alpská linie: Bunkry na úpatí velehor

 V roce 1880 se sázka na pevnosti stala jádrem švýcarské vojenské doktríny (Schweizer Reduit nebo Reduit Suisse), protože tato malá země musela brát v potaz svoje omezené materiální i lidské zdroje a zároveň výhodné terénní podmínky. Hlavní linie vedla přes alpské pohoří a tvořily ji tehdy kromě hradu St. Maurice ještě zejména dvě velké pevnosti St. Gotthard a Sargans, vytvořené z důkladně rekonstruovaných starších hradů. Tato centra vojensky ovládala vysokohorské přechody do Německa a do Itálie a bránila vstupu do srdce Švýcarska.

Projektanti obě opevnění koncipovali jako „neprůchodná“ a doplnili je o řadu pevnůstek ve vnitrozemí, které měly za pomoci co nejdokonalejších komunikací doplňovat systém tohoto „nedobytného“ komplexu. Švýcarská obranná strategie se soustředila na to, aby se v případě invaze dalo co nejvíce vojáků i obyvatel stáhnout do hor – pevnostní systém měl pojmout až jednu třetinu celé švýcarské armády.

Kontrolou nebo zničením komunikačních a dopravních uzlů (zavalením průsmyků nebo demolicí mostů a tunelů) měla armáda znemožnit protivníkovi ovládnutí celého území souvislým útokem. I když alpská země tento systém v první světové válce nikdy nevyužila, jako odstrašující prostředek fungoval dokonale.

Nepřítel v údolí

K aktualizaci švýcarského obranného plánu došlo ve třicátých letech 20. století, kdy hrozilo napadení Německem či jeho spojencem Itálií a kdy mnoho zemí Evropy začalo budovat rozsáhlé pevnostní komplexy. Ve vysokohorském terénu se případný útok a postup nepřítele mohl odehrát jen údolími a průsmyky. Proto vznikl plán na uzávěry jednotlivých údolí krytých dělostřeleckou palbou z tvrzí skrytých ve skalních masivech. K tomu musela vláda nechat vystavět další pevnosti.

Šlo většinou o menší tvrze využívající terénu, skalních masivů a úzkých cest, které svou palbou blokovaly strategické body. Kromě toho vznikaly dělostřelecké pevnosti na Rýnu, na hranicích kantonů Ebersberg, Reuenthal, Heldsberg a Geissberg či dělostřelecká tvrz Pré Giroud. Například Pré Giroud měla kontrolovat výjezd ze železničního tunelu z Francie. Vyrostla v letech 1937–1939 a ještě v roce 1941 došlo k jejímu rozšíření o tři kulometné posty. Posádku tvořili v hlavním objektu 103 muži a dalších 27 sloužilo v přidružených, ale samostatných objektech.

Její hlavní dělostřeleckou výbavu tvořily 7,5cm kanóny vz. 39. Pré Giroud sloužila armádě až do roku 1988 a poté se stala první švýcarskou pevností zpřístupněnou veřejnosti. Na rozdíl od ostatních zemí pokračovalo Švýcarsko v budování a především ve vylepšování pevností i v době studené války a většinu z nich z armádních fondů začalo vyřazovat až po pádu železné opony v 90. letech dvacátého století.