Americká houfnice M40: Skvělé dělo pro několik generací

05.02.2016 - Lukáš Visingr

Samohybná houfnice, která se mohla pochlubit vynikající primární zbraní, 155mm kanónem Long Tom


Reklama

Historie amerického samohybného děla M40 sahá až do předposledního roku první světové války. V roce 1917 neměla americká armáda vlastní kvalitní houfnice, a proto zakoupila 155mm francouzská děla GPF (Grande Puissance Filloux), která se tehdy nepochybně řadila ve svém oboru na absolutní špičku. US Army zbraně používala pod jmény M1917 a M1918 velmi dlouho, vlastně až do konce druhé světové války, protože právě tato houfnice sloužila jako výzbroj prvního amerického těžkého samohybného děla jménem „155 mm Gun Motor Carriage M12“.

Základ této zbraně, kterou konstruktéři navrhli v roce 1942, tvořil podvozek z problémového středního tanku M3 General Lee s posazenou houfnicí M1917 nebo M1918 (rozdíly mezi nimi byly jen minimální). Zásoba pouhých deseti kusů střeliva si vynutila vznik speciálního vozidla pro dopravu munice, jež se nazývalo M30. Celkem ovšem vzniklo pouze sto kusů samohybné houfnice M12 (ke každé mělo náležet jedno pomocné M30), jež se používaly v bojích ve Francii. Především při dobývání německých opevněných pozic se osvědčila, ale současně se ukázala potřeba nového a účinnějšího samohybného děla. V prosinci 1943 proto začal vývoj nové kombinace.

Při konstrukci podvozku se vyšlo z tanku M4A3 Sherman, jehož podvozek byl ovšem prodloužen a rozšířen, dostal výkonnější motor (jenž se navíc přesunul zezadu dopředu) a novou podobu zavěšení kol systému VVSS (Vertical Volute Spring Suspension). Na zadní části vozidla se (stejně jako u M12) objevila ostruha, která se při střelbě zarývala do země a pohlcovala část zpětného rázu; dnes sice prvek zcela běžný, ale tehdy šlo o novinku. Největší přínos nového typu, jehož prototyp se označoval jako T83 a sériová varianta jako „155 mm Gun Motor Carriage M40“, však představovalo samotné dělo, které se ve srovnání se svým předchůdcem mohlo pochlubit podstatně větším dostřelem.

Historický význam

Houfnice M1917 a M1918 se totiž už záhy po zařazení do US Army staly předmětem velkého zájmu amerických konstruktérů, kteří začali pracovat na jejich zdokonalování. Mnoho pokusů sice zůstalo ve fázi prototypů, ale nakonec koncem 30. let do služby vstoupil typ M1, jenž možnosti původního děla posunul o kus dál. Kromě nového závěru systému Asbury měla jeho hlaveň tehdy nezvykle velkou délku odpovídající 45 násobkům ráže a celá zbraň se při střelbě zvedla na opěrné platformě, což jí dodávalo stabilitu a přesnost. Dostřel se zvýšil na více než 23 km a dělo M1 se stalo základem amerického těžkého dělostřeleckého arzenálu. Na konci roku 1944 jej nahradila varianta M2, jež disponovala stejnými výkony a byla výrobně o něco jednodušší.


Takticko-technická data vozidla M40

Osádka: 8 mužů

Bojová hmotnost: 37 t

Celková délka: 9,04 m

Celková šířka: 3,15 m

Celková výška: 2,84 m

Typ motoru: benzínový Continental R-975 EC2

Výkon motoru: 253 kW (340 koní)

Max. rychlost: 38 km/h

Max. dojezd: 161 km

Hlavní výzbroj: 155mm houfnice M1/M2

Max. dostřel: 23,5 km

Pomocná výzbroj: žádná


A právě skvělá 155mm houfnice M1/M2, jíž se přezdívalo „Long Tom“ (Dlouhý Tom), tvořila výzbroj samohybného dělostřeleckého kompletu M40. Vozidlo samo převáželo zásobu 20 kusů střeliva, takže se stejně jako M12 dočkalo i pomocné muniční varianty s označením T30. V zájmu úplnosti se dá dodat, že pod označením M43 existovala i úprava nesoucí 203mm houfnici, ovšem ani ta se nijak významně nerozšířila a byla vyrobena pouze v počtu 48 kusů.

Základní samohybná houfnice M40 se začala dodávat v lednu 1945 (první nasazení M40 se odehrálo při boji o Kolín nad Rýnem) a do konce války v Evropě bylo vyrobeno 311 exemplářů. Vozidlo nenabízelo naprosto žádnou ochranu pro svou osmičlennou osádku, což však nepředstavovalo problém, protože se počítalo s palbou z pozic daleko za frontou. Produkce povedené zbraně běžela i po válce a M40 se dočkaly rozsáhlého uplatnění v Koreji. Také se ve velkých počtech exportovaly, mj. do Velké Británie a Francie, která pořízené houfnice nasadila v koloniální válce v Indočíně. 


Měření sil s Hummelem

V nedávném článku jsme vám představili německou houfnici Hummel. Pokusili jsem se porovnat, jak by dopadlo měření sil obou zbraní.

Konstrukce a parametry samohybných houfnic Hummel a M40 vycházely z odlišných zadání, a tak se velmi odlišují. Německý stroj byl zkonstruován tak, aby udržoval rychlé tempo postupu s tanky a zapojoval se do úporných bitev, jaké nutně patřily ke strategii blitzkriegu. Američané navrhli svůj M40 především jako vozidlo pro dělostřeleckou podporu z relativního bezpečí týlu, takže nekladli zdaleka takový důraz na odolnost a pohyblivost.

Hummel byl tedy rychlejší, a ačkoliv měl bojový prostor shora nekrytý, zajišťoval své osádce aspoň určitou ochranu před malorážovou municí, zatímco vojáci na M40 zůstávali prakticky nechránění. Na straně Hummelu stála také sekundární výzbroj v podobě kulometu. Jasný trumf amerického typu však spočíval v samotné dělové výzbroji, protože dělo M1/M2 patřilo ke světové špičce již v době svého vzniku (to potvrzuje i skutečnost, že ještě koncem 80. let se nacházelo v arzenálu řady zemí včetně Rakouska, Turecka, Tchaj-wanu či Jižní Koreje). Svým dostřelem překonávalo německou houfnici sFH 18 o více než 10 km.

Systém M40 tedy dokázal americké vojáky podporovat palbou na daleko větším prostoru, a přestože v ostatních parametrech za německých typem zaostával, lze jej právě díky jeho výbornému dělu prohlásit za celkově vydařenější zbraň. Kvalitu M40 pak potvrdila i jeho účast ve vývoji další generace poválečných amerických samohybných houfnic.

Reklama

  • Zdroj textu:

    2. světová září 2013

  • Zdroj fotografií:

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ze 144 sekvenovaných vzorků jich 45 – zhruba třetina – obsahovala žraločí DNA. Nejčastěji identifikovanými druhy byli žralok modrý, žralok hedvábný a žralok bělocípý. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Podle bulharských matematiků je chování Sluneční soustavy je velice stabilní. Jsou proto přesvědčeni, že náš planetární systém vydrží nejméně 100 tisíc let. (ilustrace: NASACC BY-SA 4.0)

Vesmír

(foto: Pexels, cottonbro, CC0)

Reklama

Oficiální výsledky sčítání z roku 1921 nebyly přijaty příznivě příslušníky národnostních menšin. Napočítáno jich totiž bylo méně než v roce 1910. (foto: PixabayCC0)

Historie

Sověti nasadili tanky T-54 (na snímku) a T-55 také během okupace Československa v srpnu 1968. (foto: Wikimedia Commons, František DostálCC BY-SA 4.0)

Válka

Při užívání antibiotik je úmrtnost nakažených břišním tyfem zhruba 1-4 procenta, u neléčených pacientů vzrůstá až na 20 procent. (ilustrace: Shutterstock)

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907