Andělský hlas kastrátů: Nejslavnějším eunuchem v hudební historii byl božský Farinelli

Říkali mu božský Farinelli. Byl králem pěvců i pěvec králů. Hlasový rozsah měl tři a půl oktávy a na jedno nadechnutí prý dokázal držet tón déle než minutu. Podobně jako mytický Orfeus své posluchače přiváděl do extáze a jeho hlas údajně léčil. Tento nejslavnější kastrát patřil k velkým celebritám své doby a stýkal se s nejmocnějšími muži Evropy

02.10.2021 - Robert Bezděk



Farinelli se narodil jako Carlo Maria Michelangelo Nicola Broschi 24. ledna 1705 v italském městě Andria v oblasti Apulie. O šest let později se jeho rodina přestěhovala do Neapole. Carlův otec Salvatore Broschi pracoval jako úředník a několik let také vykonával úřad starosty v jednom apulském městečku. Podle některých tvrzení byl zároveň hudebníkem a skladatelem, ale není to zcela prokazatelné. Život v Neapoli umožnil malému Carlovi získat kvalitní hudební vzdělání. První hudební zkušenosti však zřejmě čerpal od vlastního bratra. O sedm let starší Riccardo Broschi (1698–1756) se stal později známý jako operní hudební skladatel. 

Jméno podle mecenáše

Po otcově smrti začal Carlo od roku 1717 navštěvovat soukromé lekce zpěvu u Nicoly Porpory, který vyškolil řadu tehdy známých zpěváků. Kromě Farinelliho byl jeho žákem i další slavný kastrát Majorano Caffarelli (1710–1783). Kdy přesně fyzickou kastraci podstoupil malý Farinelli, není známo. Carlovo nadání také rozpoznal neapolský měšťan a soudce Farina, který se stal jeho mecenášem. Z vděčnosti si pak podle něj Carlo zvolil své umělecké jméno. 

Jako zpěvák se Farinelli poprvé veřejně představil roku 1720 malou rolí v jedné Porporově opeře. Při zkoušení se též seznámil s autorem libreta Pietrem Metastasiem. Tento básník a spisovatel se stal Farinelliho největším a celoživotním přítelem. Od roku 1722 už Farinelli profesionálně účinkoval v mnoha operních představeních v Neapoli i v Římě. Jeho hvězdná umělecká kariéra se naplno rozjela. Mimořádný úspěch sklízel také při svých vystoupeních v Benátkách, Miláně či Florencii. Jeho hlas prý měl nezvyklou sílu, sladkost, rozsah a ohebnost. Stejně jako jiní kastráti byl pro své pěvecké kvality často obsazován do hlavních ženských rolí. To dokládají i dochovaná Farinelliho dobová vyobrazení v ženském převleku. Většinou však jde o zesměšňující karikatury.

Jeden Bůh, jeden Farinelli!

V letech 1727–1734 žil Farinelli v Boloni, kde roku 1730 spolu se svým bratrem vstoupil do hudební instituce Accademia Filarmonica, která tam jako prestižní sdružení profesionálních hudebníků existuje dodnes. V této době také na radu císaře Karla VI. změnil svůj pěvecký styl a přešel od složitých hlasových efektů k větší jednoduchosti a dramatičnosti. Císař mu údajně při audienci ve Vídni doporučil, aby se nesnažil publikum jen ohromit dokonalostí svého hlasu. Především by měl posluchače chytit za srdce a pohnout jejich city. 

Pro Farinelliho další kariéru bylo důležité navázání kontaktu s anglickým velvyslancem lordem Essexem, jenž sehrál rozhodující roli při vyjednávání o Farinelliho vystoupeních v Londýně. V roce 1734 podepsal Farinelli smlouvu s tamní operní společností, kterou řídil již zmíněný Farinelliho učitel Nicola Porpora. Svým zpěvem londýnské publikum doslova uhranul a jeho hlas prý uváděl přítomné posluchače do extáze. Například jedna rozrušená dáma měla při jeho vystoupení vykřiknout: „Jeden Bůh, jeden Farinelli!“ Přesto v roce 1737 Farinelli svou spolupráci s Porporovou společností v Londýně ukončil. 

Vrchol kariéry

Přijal totiž lákavé pozvání na španělský královský dvůr. Zdejší panovník Filip V. trpěl apatií a depresemi. Jedno z dobových svědectví ovšem nepříliš lichotivě uvádí: „Král byl infantilní hypochondr, duševně tupý, paličatý, nepřekonatelně líný, ležel celý den v posteli a jen pár hodin v noci byl ochoten něco dělat.“ Jeho ctižádostivá manželka Alžběta Parmská věřila, že Farinelliho zpěv pomůže zlepšit manželův psychický stav. Farinelli zpíval králi každý den několik árií a skutečně měl na něj pozitivní vliv. Přiměl prý Filipa V. k návštěvám státní rady a alespoň občasnému plnění vladařských povinností. Svým kouzelným hlasem obšťastňoval i Filipova nástupce Ferdinanda VI. a jeho ženu královnu Barbaru. U španělského dvora nakonec strávil dlouhých 22 let.

Ve službách Ferdinanda VI. začal Farinelli působit také jako diplomat a politický rádce. Získal rytířský titul a některé zdroje dokonce uvádí, že obsadil úřad prvního ministra. Zároveň též organizoval a řídil veškerou hudební produkci na královském dvoře v Madridu. Od roku 1747 zastával funkci uměleckého ředitele divadla v paláci Buen Retiro a divadla Aranjuez, kde během devíti let realizoval mnoho operních představení. K pobavení obyvatel a návštěvníků nechal na řece Tajo zřídit lodní hudbu. Mohl tak uplatnit nejen své bohaté umělecké zkušenosti, ale i četné osobní kontakty s mnoha významnými umělci své doby. V Madridu na jeho pozvání účinkovali nejlepší operní zpěvačky a zpěváci (často též kastráti), s nimiž se přátelil.

Farinelliho význam a postavení u dvora vtipně a zároveň výstižně charakterizuje dobový aforismus: „Farinelli cepoval jeden den soprány a tenory, druhý den vyslance a ministry.“ Každá pohádka však má svůj konec. Král Karel III. po svém nástupu na trůn v roce 1759 Farinelliho angažmá ve Španělsku ukončil. Nový panovník totiž nesouhlasil s jeho politickým působením a o hudbu se příliš nezajímal. 

Sběratel a statkář

Farinelli se tak po mnoha letech znovu vrátil do Itálie, kde se však po dlouhém odloučení cítil téměř jako cizinec. Existenčně byl ovšem velmi dobře zajištěný na zbytek svého života. Nedaleko Boloni si již v roce 1732 koupil venkovský statek. Zde postupně shromáždil rozsáhlou uměleckou sbírku, kterou tvořily vzácné knihy a rukopisy, hudební nástroje (například několik Stradivariho houslí) i výtvarné umění. Přijížděla sem řada významných hostů, návštěvou ho dokonce poctil i císař Josef II. nebo Wolfgang Amadeus Mozart.   

Po svém návratu ze Španělska již Farinelli nikdy aktivně nezpíval. Žil klidným životem a staral se o zahradu a své příbuzenstvo. Je zajímavé, že po celý svůj život také psal básně, skládal hudbu a hrál na cembalo a violu. Jeho nejhodnotnějším počinem bylo zkomponování šesti technicky náročných árií s řadou vynalézavých variací, které jsou v rukopise z roku 1753 věnovány habsburské císařovně Marii Terezii. V roce 1756 vytvořil také árii pro Ferdinanda VI. Zmíněné kompozice jsou nesporným svědectvím šíře jeho hudebního nadání.

Farinelli zemřel v noci z 16. na 17. září 1782 ve věku 77 let v Boloni, kde ho také pohřbili. Jeho původní hrob byl ovšem zničen za napoleonských válek. Příbuzní pak jeho ostatky přesunuli na jiné místo. V roce 2006 byly kosterní pozůstatky slavného pěvce exhumovány a podrobeny výzkumu. Přestože se nedochovaly v dobrém stavu, výsledky poukazují na některé zajímavosti, které pravděpodobně souvisejí s dopady kastrace. Dlouhé kosti Farinelliho končetin totiž vykazují znaky osteoporózy. Tato anomálie je poměrně běžná u žen po menopauze, ale u mužů se vyskytuje jen velmi zřídka.


Další články v sekci