Apollo 11: Historický okamžik dobytí Měsíce nastal před 45 lety

20.07.2014 - Karel Pacner

Z měsíční posádky mise Apollo 11 žije dnes už jen Buzz Aldrin. Neil Armstrong, první člověk na Měsíci, zemřel v roce 2012. Dnes je to přesně 45 let, kdy se prošel po Měsíci


Reklama

V sobotu 19. července má posádka Apolla 11 budíček až v půl osmé ráno centrálního amerického letního času, který platí v houstonském řídicím středisku i na palubě kosmických lodí. Od Měsíce ji dělí 21 000 km.

Armstrong: „Pohled na Měsíc, který se před námi nedávno otevřel, je skutečně úchvatný. Měsíc nám zaplňuje tři čtvrtiny okénka v průlezu… Vidíme celou jeho polokouli, třebaže část je úplně ve tmě a pouze část je ozářena světlem, které vrhá Země. Jenom tenhle pohled stál za celou tu cestu!“

Ve vzdálenosti 16 700 km, asi čtvrt hodiny předtím, než se schovají za Měsíc, dává šéf pozemní směny Clifford „Cliff“ Charlesworth souhlas s navedením Apolla na dráhu okolo cílového tělesa. Takřka na šest minut zapíná posádka hlavní motor servisního modulu, aby tak zbrzdila svou rychlost a dostala se na dráhu okolo Měsíce. Sláva! Plavidlo letí po správné oběžné dráze. Přesto po třiceti letech Armstrong a Aldrin přiznali, že s úspěchem počítali na 50–60 %.

Posádka lunárního modulu si obléká speciální skafandry pro pobyt ve vzduchoprázdnu. Apollo 11 mizí za okrajem Měsíce. Naposledy jako Apollo – vynořit se mají už dvě samostatná tělesa: velitelská loď Columbia a lunární modul Eagle (Orel).

Tip: Neil Armstron, muž, který se procházel po Měsíci

Klesání k Měsíci

Eagle zapaluje malé manévrovací motorky a odděluje se od Columbie. Obě lodi spolu letí ve formaci. Armstrong: „Orel rozepjal křídla!“ Hlášení, které vešlo do dějin, pronesl kosmonaut bez rozmyšlení, spontánně. Na třicet sekund se zapaluje motor lunárního modulu. Sestup řídí Armstrong. V pravé ruce drží páku, kterou ovládá pohyb a rychlost kabiny do stran, zatímco levou určuje rychlost sestupu. Aldrin tyto ovládací prvky nemá – jeho úkolem je sledovat okénkem situaci a informovat o ní pilota.

Výška: asi 13 000 m nad Měsícem. Operace, kterou v praxi dosud nikdo nevyzkoušel, pokračuje. Posádka a řídicí středisko se navzájem ubezpečují, že sestup probíhá dobře. Lunární modul, který až dosud letěl nohama kupředu po protáhlé elipse a jenom pomalu se přibližoval k měsíčnímu povrchu, se k Měsíci v osmé minutě sestupu obrací takřka jako helikoptéra.

„Až asi ve výšce tisíc metrů nad povrchem jsme se poprvé dostali k tomu, abychom se podívali oknem ven,“ vzpomínal Armstrong. „Ale i v té chvíli byl větší rozhled znemožněn blízkostí obzoru, což je pro poměry na Měsíci charakteristické. Objevili jsme jeden výrazný bod. Později jsme zjistili, že to byl Západní kráter. Vypadal jako stadion Astrodrome v Houstonu, jenže nohama vzhůru. Nejdříve jsme chtěli přistát poblíž něho…“

Kde přistát?

„Uháněli jsme vodorovně nad rozsetými skalisky a rozhlíželi se po nějakém místě k přistání,“ líčil poněkud rozmarným tónem velitel lodi dramatické chvíle nad Měsícem. „Našli jsme jich několik a důkladně jsme si je prohlédli. Pokaždé jsme si to však rozmysleli, protože čím více jsme se k místu vždycky blížili, tím méně se nám zamlouvalo.“

Vteřiny se mění ve věčnost. „Bože! Bože!“ vzdychá jeden ze směnových šéfů v sále, „jděte dolů! Už přistaňte!“ A vedoucí operačního týmu Gene Kranz v rozčilení buší do svého kontrolního pultu pěstí. Ostatní svět o tomto dramatu nic neví. Hlas oficiálního mluvčího, přenášený tlampači do tiskového střediska, informuje o postupu letu bez těchto dramatických podrobností.

Armstrong i Aldrin si uvědomují, že jsou někde jinde. Všude vidí balvany a balvany – tady přistát, to by byla sebevražda. „Nakonec jsme si vybrali místečko velké jako průměrná zahrádka,“ konstatoval Armstrong. „Na jedné straně byly krátery, na druhé straně rozdrolená skaliska. Prý se mi při přistávání citelně zrychlil tep. To bylo v pořádku, protože kdyby se to nestalo, musel by to být pro mě důvod ke znepokojení.“

Třicet či dvacet metrů nad povrchem. Teď nesmí Armstrong udělat žádnou chybu. Kdyby jim došlo palivo anebo stroj selhal, neměli by čas, aby odstřelili spodní stupeň a vznesli se v kabině nahoru.

Aldrin: „Uhýbáme doprava. Signálka, kontakt! Výborně! Motor vypnut.“

Houston: „Máme zaznamenáno, že jste přistáli, Eagle!“ Necelých třicet sekund před vyčerpáním paliva.

Eagle – Armstrong: „Houstone! Zde základna Tranquillity! Orel přistál!“ I toto hlášení – rovněž přelomové – bylo dílem okamžitého vnuknutí.

Okamžik, který vstoupil do historie lidstva: V neděli 20. července 1969, po 102 hodinách 45 minutách 40 sekundách letu – ve 20 hodin 17 minut 39 sekund světového času čili v 15:17:39 centrálního letního času neboli ve 21:17:39 středoevropského času – přistál člověk na půdě jiného nebeského tělesa.

Eagle dosedl v přistávací oblasti číslo dvě na jihovýchodním okraji Moře klidu. A latinské označení tohoto lunárního útvaru Mare Tranquillitatis s americkou koncovkou se teď stalo synonymem první návštěvy na Měsíci. Kdyby nebyl na palubě lunárního modulu člověk, patrně by se přistání nezdařilo – tak později zvažoval úlohu kosmonautů ředitel NASA Thomas Paine.

…a velký skok pro lidstvo

Pozemšťané se poprvé dívají na povrch Měsíce zblízka. „Z okénka kabiny vypadá Měsíc docela přívětivě,“ tvrdil Armstrong, „nebe bylo černé, ale na měsíčním povrchu to vypadalo jako v denním světle. Povrch sám se zdál žlutohnědý, ale nějaký zvláštní světelný efekt působil, že se barvy neustále měnily.“

Původně si měli Armstrong a Aldrin po přistání nejprve trochu oddechnout. Ovšem už v průběhu letu požádali o svolení, aby mohli jít na vycházku okamžitě. Velitelství souhlasilo – stejně by neusnuli.

Posádka vypouští atmosféru v modulu. Za deset minut deset jsou dvířka otevřena. Kosmonauti se navzájem kontrolují. Jejich skafandry – nejdražší a nejtěžší oděvy světa, které stojí okolo 300 000 dolarů a v pozemských podmínkách váží 30 kg – jsou v pořádku.

Armstrong se začíná soukat ze svého místa na plošinu modulu – po čtyřech a nohama dopředu, jinak by to ani nešlo. Navíc má na zádech objemnou osobní klimatizační aparaturu, která na Zemi váží 54 kg – tady je díky šestkrát menší přitažlivosti šestkrát lehčí. Aldrin mu při tom radí. Bez jeho pomoci by se hrabal ven možná dvojnásobnou dobu. Horda neuctivých novinářů v tiskovém středisku se jim pochechtává. Po čtyřech minutách stojí Armstrong na plošině. Potom musí otevřít schránku na boku modulu, kde je uložena televizní kamera, vlajka, lopatky a kontejnery na vzorky půdy.

Na obrazovkách kontrolního střediska i milionů televizorů na celém světě se objevuje stín lunárního modulu stojícího na povrchu Měsíce. Obraz je nejasný, tmavý, černobílý, s ostrými přechody ze stínu do světla, bez detailů a hloubek, na které jsme zvyklí z pozemských reportáží. Technicky mizerná reportáž, která však právě vchází do dějin.

Kosmonaut opatrně našlapuje, každý pohyb je zkouškou. „Jsem na konci žebříku. Patky nožiček lunárního modulu nejsou zabořeny více než tři až pět centimetrů, ačkoliv povrch se zdá velmi, velmi jemný, když se k němu přibližujete. Vypadá to téměř jako prach. Je velmi jemný. Je to moc hezké…“ Teď konečně klade nohu na měsíční povrch – ale hned zase vystupuje zpátky. Musí se ubezpečit, že ten metr, který dělí konec žebříku od Měsíce, rychle zvládne.

„Teď se pustím lunárního modulu… Je to malý krok pro člověka – a velký krok pro lidstvo!“ První člověk stojí oběma nohama na Měsíci. Je 20. července 1969, 21:56:21 centrálního amerického letního času – 21. července 2:56:21 času světového čili 3:56:21 středoevropského.

Zkrácená verze článku z Tajemství vesmíru 9/2012 s výňatky z knihy Kolumbové vesmíru Karla Pacnera

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda
Historie
Vesmír

Páry titiů červených spolu zůstávají mnoho let a samečci jsou intenzivně zapojeni do výchovy mláďat. Otcové své malé potomky stále nosí a matkám je dávají pouze ke kojení. Samečci se s mláďaty také častěji než matky dělí o potravu.

Příroda

Plantáže mučenek připomínají vinohrady, což není náhoda, protože mučenka je rovněž popínavá rostlina.

Zajímavosti
Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907