B-52 Stratofortress: Největší bombardér dějin

24.11.2015 - Roman Petz

Prototyp amerického strategického bombardéru Boeing B-52 Stratofortress poprvé vzlétl před více než šedesáti léty, v říjnu 1952. Do ukončení výroby vzniklo 744 exemplářů, z nichž část se udržela v operační službě dodnes


Reklama

Prvním americkým strategickým bombardérem schopným nést jadernou zbraň byl čtyřmotorový Boeing B-29 Superfortress, jeho dalším vývojem vznikl tvarově nepříliš odlišný (a stále ještě vrtulový) B-50. Prvním americkým proudovým a v pravém slova smyslu strategickým bombardérem se stal až Boeing B-47 Stratojet zalétaný v polovině roku 1947. Letoun měl křídla s úhlem šípu 35 stupňů a dosahoval maximální rychlosti 975 km/h. Dolet B-47 však činil jen 6 436 km, což představovalo zhruba polovinu hodnoty, která by umožňovala napadnout ze základny na území Spojených států libovolný cíl v Sovětském svazu

S ohledem na nedostatečný dolet B-47 byla nutnost vývoje nového strategického bombardéru zcela evidentní. Projektové práce na letounu nesoucím tovární označení Boeing Model 464 začaly již v roce 1945. Původně mělo jít o stroj s přímým křídlem poháněný šesti turbovrtulovými motory, později se uvažovalo o mírně šípovém křídle a jen čtyřech turbovrtulových motorech. Teprve Model 464-49 z roku 1949 předpokládal použití osmi proudových motorů. Prototyp letounu B-52 nezapřel některé konstrukční prvky svého předchůdce, například křídlo o úhlu šípu 35 stupňů, tandemový podvozek a dokonce i pilotní kabinu s protáhlým krytem a dvěma sedadly za sebou.

První termonukleární výbuch

Prototyp B-52 poprvé vzlétl 2. října 1952, ale zavádění typu do operační služby se neobešlo bez problémů. Vzhledem ke značné hmotnosti letounu docházelo k praskání povrchu vzletových drah na letištích, provoz zpočátku provázely problémy palivového systému, který netěsnil a občas zamrzal. Nečekanou komplikaci představovalo nerovnoměrné vyhřívání dvoupodlažního kokpitu.

Dne 21. května 1956 se pod kódovým označením Cherokee uskutečnil první výbuch americké termonukleární (vodíkové) pumy. Bombu Mk.15 nad atolem Bikini svrhl pilot bombardéru B-52. Koncem listopadu téhož roku provedlo osm letounů B-52 v rámci operace Quick Kick oblet pobřeží Severní Ameriky bez mezipřistání. Vzdálenost 25 000 km urazily za třicet jedna a půl hodiny. V září 1958 dosáhl B-52D průměrné rychlosti 902 km/h na okruhu 1 000 km, což v té době stačilo na rekord.

V době studené války vzlétaly B-52 vyzbrojené zpravidla dvěma až čtyřmi jadernými pumami v rámci operace Chrome Dome na hlídkové lety, jejichž trať byla volena tak, aby v případě vypuknutí války mohly ihned pokračovat nad určené cíle v SSSR. V této souvislosti došlo k několika mimořádným událostem.

V říjnu 1959 se srazil B-52 vyzbrojený dvěma jadernými pumami s jiným strojem nad státem Kentucky. V lednu 1961 došlo k nechtěnému odhozu dvou jaderných pum poblíž Goldsboro v Severní Karolíně a k explozi dalšího B-52 s jadernou municí na palubě nad státem Idaho. Další havárie B-52 s jadernou municí se odehrály v březnu 1962 v Kalifornii a v lednu 1964 v Marylandu.

Počátkem roku 1966 se po srážce ve vzduchu zřítil B-52 se čtyřmi vodíkovými pumami na palubě nedaleko Palomares ve Španělsku, v lednu 1966 havaroval srovnatelně vyzbrojený B-52 poblíž základny Thule v Grónsku. Jaderné bomby sice nikdy nevybuchly, ale zpravidla došlo ke kontaminaci místa havárie radioaktivním materiálem. 

B-52H 

  • Rozpětí / Délka / Výška: 56,388 / 47,550 / 12,395 m
  • Bojový náklad: 22 679 kg*
  • Cestovní rychlost: 1 017 km/h
  • Operační dostup: 14 539 m
  • Bojový dolet: 7 765 km

*Bojový náklad verze B-52D nasazené ve Vietnamu mohl představovat až 27 215 kg 

Po sestřelení amerického průzkumného letounu U-2 nad Sverdlovskem začalo být jasné, že taktiku pronikání letounů B-52 do sovětského vzdušného prostoru je třeba radikálně změnit. Zatímco do té doby se předpokládalo, že bombardéry budou nad sovětské cíle pronikat ve velkých výškách na hranici dostupu, po květnu 1960 se zdál být jediným relativně bezpečným způsobem přiblížení k cíli let ve výšce do 100 metrů nad zemí, nebo odpálení řízených střel z paluby bombardéru v bezpečné vzdálenosti mimo dosah protivzdušné obrany nepřítele. Pro let v nízkých výškách byla optimalizována verze B-52E. Šanci na přežití B-52 v boji zvyšovaly také klamné cíle ADM-20 Quail. Po vypuštění z pumovnice vytvářely falešný radarový odraz srovnatelný s velkým bombardérem.                

Válka ve Vietnamu

Drtivá většina laické veřejnosti si bombardér B-52 spojuje především s válkou ve Vietnamu. Přitom se s nasazením v konfliktu tohoto druhu při jeho vývoji příliš nepočítalo, protože byl primárně určen ke strategickým jaderným úderům vedeným z amerického území proti cílům v hloubi Sovětského svazu. Pro konvenční bombardování upravili Američané dodatečně nejprve čtyřicet dva letounů, z nichž první byly k dispozici v červnu 1964 (B-52D v úpravě Big Belly, tj. velké břicho). Postupem času se počet takto konvertovaných B-52, které se zapojily do války ve Vietnamu, zhruba zdvojnásobil.

K nejintenzivnějšímu nasazení typu v jihovýchodní Asii došlo mezi 18. a 29. prosincem 1972 v rámci operace Linebacker II. Za dvanáct dnů se uskutečnilo 729 vzletů letounů B-52 verzí D a G, během nichž bylo svrženo více než patnáct tisíc tun bomb na města Hanoj, Haiphong a řadu dalších cílů v Severním Vietnamu. V průběhu tzv. Vánočního bombardování přiznávají Američané ztrátu patnácti B-52, dalších pět strojů bylo těžce poškozeno, stejný počet letounů byl poškozen lehce, pětadvacet členů jejich posádek zahynulo. 

Za pozornost jistě stojí, že podle amerických údajů nebyl ani jeden B-52 sestřelen nad Vietnamem nepřátelským stíhacím letounem. V literatuře ovlivněné oficiálními informacemi vojenského letectva Severního Vietnamu se zpravidla uvádí takové případy hned několik. První sestřel se měl odehrát 27. prosince 1972 a skórujícím pilotem měl být budoucí vietnamský kosmonaut Pham Tuan. Průběh souboje sice byl popsán velmi podrobně a pilotův stroj dnes tvoří součást sbírek leteckého muzea v Hanoji, ale z dostupných fotografií je však na první pohled zřejmé, že se jedná o letoun jiné verze, než se udává v oficiálních zdrojích. Takže kdoví, jak to tehdy doopravdy bylo… 

Naproti tomu není pochyb o tom, že palubní střelci dvou amerických B-52 zaznamenali během operace Linebacker II po jednom vzdušném vítězství nad útočícími stroji MiG-21 letectva Severního Vietnamu. K prvnímu takovému sestřelu došlo 18. prosince 1972, ke druhému o šest dní později. B-52 se tak stal největším letounem, jehož posádce bylo přiznáno vítězství ve vzdušném boji a tento neobvyklý rekord si udržel až do současnosti. Kromě toho se jednalo o historicky poslední dva sestřely dosažené kulomety palubních střelců bombardéru.

Operace pouštní bouře

V roce 1991 se letouny B-52 zúčastnily operace Desert Storm (Pouštní bouře). Proti cílům v Iráku a Kuvajtu tehdy vzlétaly ze základny Diego Garcia v Indickém oceánu, dále z letišť Jeddah (Džidda) v Saúdské Arábii, Moron ve Španělsku a Fairford v Anglii. Provedly více než šestnáct set bojových letů, během nichž dopravily nad cíl přes pětadvacet tisíc tun letecké munice, což představovalo více než třetinu veškeré tonáže svržené letouny USAF za celý konflikt.

V souvislosti s nasazením B-52 v operaci Desert Storm bývá zmiňován také jeden „gól do vlastní branky“. K řízení palby sloužil radar, jehož anténa se nacházela nad střeleckou věží. Jeden B-52H byl poškozen americkou řízenou střelou AGM-88 HARM určenou k ničení radarů protivzdušné obrany, která nedopatřením zasáhla zadní část bombardéru, když se zaměřila na spuštěný střelecký radar.

Irácká svoboda

Další bojové nasazení B-52 nad Irákem proběhlo o pět let později, kdy došlo k eskalaci bojů mezi jednotkami věrnými Saddámu Husajnovi a kurdskými bojovníky usilujícími o získání nezávislosti na Bagdádu. Dne 3. září 1996 začala operace Desert Strike (Pouštní úder), během níž bombardéry B-52 a válečné lodě amerického námořnictva vypustily proti cílům v jižním Iráku celkem 27 řízených střel. 16. prosince bylo pod označením Desert Fox (Pouštní liška) zahájeno čtyřdenní bombardování vybraných cílů, při němž letouny B-52 vypustily přibližně devadesát křižujících střel (CALCM). 

Na přelomu března a dubna 2003 se uskutečnila operace Iraqi Freedom (Irácká svoboda), která byla po třech týdnech intenzivního nasazení všech složek ozbrojených sil Spojených států, Austrálie a Velké Británie ukončena dobytím Bagdádu. Americké letectvo nasadilo do bojů téměř devět set letadel, z toho 28 bombardérů B-52. Kromě křižujících střel útočily „inteligentními“ bombami naváděnými laserem nebo satelitní navigací. B-52 dokázaly kroužit nad iráckými pozicemi několik hodin a čekat na přidělení cíle

TIP: Jak začala vietnamská válka? Incident v Tonkinském zálivu 1964

V současné době se v operační službě u bombardovacích perutí amerického letectva nachází již jen letouny verze B-52H, které byly přizpůsobeny k nesení křižujících raket (Cruise Missile) AGM-86 vybavených konvenční bojovou hlavicí. Předpokládá se, že typ se udrží ve výzbroji USAF až do roku 2045. Vzhledem k neobvyklému uspořádání podvozku a značnému rozpětí křídel nemohou stroje B-52 přistávat na zdaleka všech letištích, ale například Ostrava hostila tyto obří bombardéry u příležitosti Dnů NATO dokonce dvakrát.

Reklama

  • Zdroj textu:

    Válka REVUE

  • Zdroj fotografií: Wikipedie, NATO

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ze 144 sekvenovaných vzorků jich 45 – zhruba třetina – obsahovala žraločí DNA. Nejčastěji identifikovanými druhy byli žralok modrý, žralok hedvábný a žralok bělocípý. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Podle bulharských matematiků je chování Sluneční soustavy je velice stabilní. Jsou proto přesvědčeni, že náš planetární systém vydrží nejméně 100 tisíc let. (ilustrace: NASACC BY-SA 4.0)

Vesmír

(foto: Pexels, cottonbro, CC0)

Reklama

Oficiální výsledky sčítání z roku 1921 nebyly přijaty příznivě příslušníky národnostních menšin. Napočítáno jich totiž bylo méně než v roce 1910. (foto: PixabayCC0)

Historie

Sověti nasadili tanky T-54 (na snímku) a T-55 také během okupace Československa v srpnu 1968. (foto: Wikimedia Commons, František DostálCC BY-SA 4.0)

Válka

Při užívání antibiotik je úmrtnost nakažených břišním tyfem zhruba 1-4 procenta, u neléčených pacientů vzrůstá až na 20 procent. (ilustrace: Shutterstock)

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907