Bavorská královna z Brna: Jaký byl vztah Marie Terezy k moravské metropoli?

Narodila se jako jediná dcera modenského vévody a právě otcova vojenská kariéra způsobila, že Marie Tereza Bavorská strávila část svého raného dětství v Brně. Jaká byla tato mimořádně inteligentní žena?

18.03.2023 - Jana Ládyová



Za pradědečka měla císaře Leopolda II., tudíž její praprababičkou byla samotná Marie Terezie, a to dokonce jak z otcovy, tak i z matčiny strany. Blízká příbuznost ji poutala i se skotskými Stuartovci či vévody z rodu Este. Ostatně počítala se k jejich dědicům. Stručně řečeno: patřila mezi skvělé partie své doby, a tak nebylo divu, že si ji jako nevěstu pro svého syna Ludvíka vybral Luitpold Bavorský, který za své nesvéprávné synovce po dlouhá léta řídil Bavorsko coby princ regent.

Nadaná dívka

Malá Dáda, jak Marii Tereze říkali, prožila dětství, v němž se kladl důraz na vzdělání, přísnou zbožnost a skromnost. Na otce, který zemřel na tyfus, si tehdy dvouletá holčička příliš nepamatovala. Jedináčkem však dlouho nezůstala. Její půvabná matka Alžběta Františka Habsbursko-Lotrinská se znovu provdala a měla dalších šest dětí. Jazykově nadaná Marie Tereza si kromě němčiny, italštiny, francouzštiny a maďarštiny osvojila i češtinu.

Když Tereza dovršila osmnáct let, naplánovala jí rodina sňatek s ovdovělým Ferdinandem IV. Toskánským. Dělilo by je čtrnáct let! Ačkoli tomuto svazku přál i sám císař František Josef I., osud rozhodl jinak. Tereziným vyvoleným se stal bavorský princ Ludvík z dynastie Wittelsbachů, vnuk bavorského krále Ludvíka I.

Mladík měl před sebou slibnou budoucnost – předpokládalo se, že by mohl jednou dosednout na bavorský trůn. Budoucí manželé se seznámili na pohřbu Ludvíkovy sestřenice Matyldy Rakouské, která byla Terezinou vzdálenou příbuznou i kamarádkou. K zásnubám Terezy s dvaadvacetiletým Ludvíkem došlo v říjnu 1867 na rodovém zámku v Židlochovicích. Tereza nebyla žádná „chudá příbuzná“. Jako věno přinesla do manželství solidní finanční obnos a mimoto rovněž zámek v Ivanovicích na Hané a zámek Sárvár v Uhrách.

Honosná svatba snoubenců se konala v únoru 1868 v Hofburgu. Účastnil se jí i císař František Josef I., ovšem bez těhotné císařovny Alžběty, která očekávala jejich nejmladší dítě, dceru Marii Valerii. Oddával je biskup Schaffgotsch, který Terezu kdysi křtil i biřmoval. Líbánky strávili novomanželé ve Vídni, ale skutečný rodinný život si zařídili v ústraní. Střídavě pobývali v Mnichově, v Sárváru v Uhrách či na některém ze svých zámků v krásné bavorské přírodě.

Rodinný život

Marie Tereza se věnovala charitativní činnosti, ale nezapomínala ani na své koníčky. Propadla botanice a zoologii, oblíbila si také horskou turistiku. Botaniku a zoologii dokonce studovala na královské univerzitě v Mnichově. Psala a sama ilustrovala články do botanických časopisů. Především však vedla příkladný rodinný život – rodila a vychovávala děti. Z manželství jich vzešlo úctyhodných třináct a jen dvě z dětí zemřely v batolecím věku. Nejstarší Ruprecht přišel na svět hned rok po svatbě. Jako prvorozeného ho sice připravovali na budoucí vladařské povinnosti, nicméně Bavorské království po vzniku sjednocené Německé říše v roce 1871 existovalo jen formálně.

V dobových časopisech bývala nesmírně pracovitá a výkonná Marie Tereza vydávána za příkladnou německou manželku a hospodyni. V Leutstettenu u Starnberského jezera trávila letní měsíce s rozrůstající se rodinkou a své děti trpělivě učila jíst, chodit, číst, psát, počítat, plavat i zpívat. Děti poznávaly rostlinky, pěstovaly ovoce i zeleninu, které pak s maminkou zavařovaly. V zahradě nechala Marie Tereza vysázet na 35 tisíc keřů růží, založila tu alpinium a chovala zvířata, především ta užitková. Lidé z okolí si jí vážili a dobrosrdečně ji nazývali Quark-Therese, tedy něco jako tvarohová Rézi.

Králem

I když jako princ regent vládl Terezin manžel už dříve, neboť král Otta nebyl schopen vládnout, ke královskému titulu se dostal teprve ve svých osmašedesáti letech. Došlo k tomu v roce 1913 a jen díky změně bavorské ústavy. Nastoupil jako Ludvík III., ale jeho titul měl jen symbolickou reprezentativní hodnotu. Německo bylo řízeno z Berlína. Bavorsko bylo jen jeho součástí, byť se oficiálně nazývalo královstvím. Ludvíkova inauguračního plesu v Mnichově se zúčastnila veškerá významná německá šlechta včetně císaře Viléma II. Stala se z ní velkolepá událost. Nikdo nemohl tušit, že poslední svého druhu v Německu. A nikdo by ani náhodou nehádal, jak krátce budou Ludvík s Terezou vládnout. A jak se brzy radikálně změní poměry v Evropě. Díky svému panství v Sárváru měla Tereza i uherské občanství. Jako bavorská královna o ně však měla přijít. Nakonec soud rozhodl, že si ho může nadále ponechat.

K Uhrám měla Tereza velmi srdečný vztah. Když už coby bavorská královna na první návštěvu odjela právě do Uher, dostalo se jí vřelého přijetí. Lidé ji tu měli rádi, protože se s nimi dokázala domluvit maďarsky. To v Bavorsku ji vnímali spíše jako královnu, která se má starat o blaho obyvatel a charitu. To ostatně také vzorně plnila. Stala se členkou několika desítek charitativních spolků a velmistryní několika ženských řádů. Založila ženskou kliniku a školu pro porodní báby.

Když začala první světová válka, Bavorsko hned 1. srpna 1914 vyhlásilo mobilizaci. Mezi odvedenými branci figurovali i dva synové Marie Terezy. Už v roce 1890 převzala královna patronát nad bavorským Červeným křížem. Po vypuknutím války své angažmá v této instituci ještě zintenzivnila. V první fázi se sbíralo pro vojáky šatstvo a prádlo. V další se pak zřizovaly lazarety, nemocnice a vyvařovny pro chudé. Zemi ochromila skutečná bída, zásobování zcela selhávalo. Za této situace královna rozdávala lidem mléko z vlastního statku. A také jím až do konce války zásobovala královský dvůr.

Na sklonku války

Na konci války, kdy už bylo jasné, že Německo prohraje, se dramaticky zhoršil Terezin zdravotní stav. Již dříve jí diagnostikovali rakovinu podbřišku, kterou lékaři nedokázali operovat. Nádor se rychle zvětšoval a královna trpěla nesnesitelnými bolestmi. Přesto si nijak nestěžovala. Víc jí vadilo, že jí nemoc nedovoluje pomoci potřebným. Stejně by ale nemohla vyjít na ulici. Nálada v Bavorsku se totiž na konci války výrazně radikalizovala. Lidé vinili monarchii ze všeho strádání a utrpení. Královská rodina uvažovala, zda nemá opustit Mnichov, který jí neskýtal příliš bezpečí. Na začátku listopadu 1918 se museli kvůli neustálým leteckým poplachům skrývat ve sklepení paláce Rezidence.

Když pak bylo 7. listopadu 1918 v Mnichově vyhlášeno stanné právo, rozhodla se královská rodina město opustit a přesunout se na zámek Wildenwart. Nemocné královně sbalila zavazadlo jedna z jejích dcer. Vešlo se do něj jen prádlo, dopisy, psací potřeby, léky a peníze. Král si prý vzal jen tabatěrku. Oba se domnívali, že se do mnichovského paláce zanedlouho vrátí.

Dramatický útěk

Původně chtěla královská rodina odcestovat vlakem. Pak však zvolili praktičtější auto. Jenže služební vůz se nepodařilo nastartovat. V garáži nezůstala ani kapka benzinu a královský šofér zmizel beze stopy. Nakonec musel král poprosit pana Tiefenthalera, jehož firma královské rodině automobily kdysi půjčovala.

O půl desáté večer konečně dorazily tři automobily. Královské korunky na dveřích raději zakrývaly černé rukavičky. Vyrazili, ale sotva ujeli pár set metrů, musela kolona zastavit. Ve zmatku před odjezdem na největším voze, v němž jel královský pár, zapomněli přifouknout pneumatiky. I tak krátká cesta je pak zcela zničila. A tak se muselo najít náhradní auto, podstatně menší a méně pohodlné. A drama pokračovalo. Právě toto auto sjelo ve tmě a mlze ze silnice a octlo se na louce. Naštěstí oddaný sedlák párem volů vůz z bahna vytáhl. Na zámek Wildenwart dorazili až nad ránem.

Konec Wittelsbachů

Ráno je v novinách čekal titulek: „Bavorská revoluce zvítězila! Máme republiku! Máme Svobodný bavorský stát!“ Do zámku dokonce pronikly poplašné zprávy, že se v okolí srocují ozbrojení dělníci. Po několika dnech se královská rodina rozdělila a pokračovala v útěku dál. Král Ludvík s královnou a dcerou Helmtrud se vydali do Solnohradska na zámek Anif. Nepatřil jim, nýbrž bývalému královskému komořímu. Zde je navštívil bavorský ministerský předseda. Požadoval, aby král písemně abdikoval. To Ludvík III. kategoricky odmítl. Nátlaku nicméně čelit nedokázal a 13. listopadu 1918 podepsal prohlášení, že mu vnější okolnosti neumožňují vykonávat vládu. Tím také zbavil své ministry a úředníky přísahy věrnosti. Následující den bylo prohlášení vylepeno v ulicích Mnichova a považováno za „zřeknutí se trůnu“. Protože v Rakousku panovala ještě větší bída než v Německu, vrátili se královští manželé na svůj zámek Wildenwart, kde se setkali se svými dětmi.

TIP: Předkové krásné Sissi: Wittelsbachové se pyšnili starobylým rodem

Konec Wittelsbachů v Bavorsku byl symbolicky dovršen smrtí královny Marie Terezy v únoru 1919. Její manžel pak přesídlil na zámek Sárvár. Tam také v říjnu 1921 zemřel na zástavu srdce. Před smrtí si přál, aby ho pochovali spolu s Terezou v mnichovské hrobce Wittelsbachů. Organizace státního pohřbu se ujala bavorská vláda a na 5. listopad 1921 vyhlásila státní smutek. Zavřené zůstaly obchody, školy i továrny. Poměry v Mnichově se změnily, ale pohřeb, kterého se účastnily desetitisíce především venkovanů, udělal důstojnou tečku za osmi sty lety panování rodu Wittelsbachů v Bavorsku. Jeho poslední královnou byla právě brněnská rodačka.


Další články v sekci