Bílá paní Rožmberská, skutečné osudy nešťastné ženy

07.10.2015 - Petra Koudelková

Perchta z Rožmberka je obecně známá coby přízrak, který se zjevoval, pokud měl někdo z rodiny zemřít či se schylovalo k nějaké nešťastné události. Její obraz s podivnými znaky na spodní straně má zas naznačovat cestu k obrovskému pokladu. Jaká žena se však skutečně skrývá pod těmito představami?


Reklama

Výhodný ženich, nevýhodné věno

Perchta z Rožmberka se narodila roku 1429. Bylo krásné jasné ráno a její otec Oldřich II. z Rožmberka rozhodl, že jeho nejmladší šesté dítě se bude jmenovat „jasná“ tedy Perchta. Ve dvaceti letech už měla nejvyšší čas se vdát. Oldřich hodlal Perchtu oženit s mocným šlechticem Janem z Lichtenštejna. Nebo spíš s jeho pozemky a vlivem. Perchta chápala, že si ji Jan z Lichtenštejna vzal kvůli penězům a věhlasu Rožmberků. Myslel si, že Oldřich má pro dceru nachystáno obrovské věno. Mluvilo se o tisíci kopách grošů. To se ovšem spletl. Oldřich byl v podstatě šetrný člověk. Věno poslal… Nebo spíš posílal. V malých splátkách. To Lichtenštejna rozzuřilo. V životě to někdy bývá, že si dva lidé prostě nesednou. Bohužel. Podle Perchtiných listů si od začátku nebyli nakloněni. 

Jediná útěcha

Podle všeho se Perchta alespoň ze začátku snažila se všemi vycházet. Dojmu, že ji celá rodina nesnáší, se ovšem nedokázala zbavit. Jan údajně proklínal všechny, kdo mu sňatek doporučili! Perchtu dokázala potěšit jen její malá dceruška a věrná přítelkyně Šiermaryn, kterou si dovezla z Krumlova. Útěchou bylo i to, že směla psát dopisy své rodině. Vlastně psala o pomoc. Dodnes se dochovalo třicet dva těchto psaní. Jak moc starší sestře Anežce záviděla, že si postavila hlavu a vymohla si, že se nikdy nevdá. Zůstala svobodná a tudíž svojí vlastní paní, časem dokonce dostala město Třeboň!

Perchta spíše živoří než žije, neboť nemá téměř co jíst. Zoufale miluje svou holčičku a novorozeného chlapečka a trpí tím, že ani jim se příliš jídla a péče nedostává. Jak krásně si žila na Krumlově a jak její maličcí na Mikulově strádají! Jana zřejmě vlastní děti příliš nezajímaly. Perchta dál píše zoufalé listy, kde se svěřuje, že nemá ani vlastní světnici a vůbec žádné peníze. S dětmi obývá nevytápěnou komůrku blízko kuchyně a stravují se prý hůře než služebnictvo. Šiermaryn musela potupně prosit Jindřicha z Rožmberka o duchnu a peřinu pro svou paní… A potom jí zemřel mladší synek, Lichtenštejnův dědic… Z kruté rány se ještě ani nevzpamatovala, když nechal manžel vyhnat z Mikulova oddanou Šiermaryn.

Vysvoboď mne o těch lidí!

Perchta dělala vše pro to, aby se s Janem nějak usmířila, ale on o to nestál. Při každém rozhovoru s ní se rozčílil, ke svárům přispíval i prostý fakt, že si dovoluje posílat bratrům dopisy. Kdyby tak tušil, co v nich píše… „Vysvoboď mne od těchto zlých lidí a budeš míti zásluhu, jako bys duši z očistce vysvobodil,“ svěřuje se Perchta bratru Joštovi. A co horšího, pojala podezření, že se ji tchyně pokusila otrávit. Možná to byla jen její obrazotvornost, kdo ví… Celá věc se donesla až ke králi a ten Jana důrazně upozornil, aby se ke své ženě začal chovat lépe. Jan samozřejmě zuřil ještě více a hodlal dát děti na opatrování své matce Hedvice. Nakonec musel ustoupit a věnoval své ženě světnici vedle rytířského sálu. Perchta zároveň dostala jako ochranu zemana Špána, sloužícího tehdy u jejího bratra Jana. Že by na pokusu o vraždu přece jen něco bylo?

Perchtě se přesto ulevilo. Táhlo jí na pětatřicet a Jan pobýval většinu času ve Vídni. Nedlouho na to na ni čekala konečně „svoboda“. Psal se rok 1473, když Jan zemřel. Říká se, že ji na smrtelné posteli prosil za odpuštění, ona jej však odmítla. I proto údajně po Janově smrti musela „strašit“. Čerstvá vdova přesídlila do Vídně, kde se usadila s dcerou Alžbětkou a zemanem Špánem. Ve svých listech píše, že je konečně šťastná. Je možné být šťasten díky něčí smrti? Po tak strastiplném životě je to zřejmě pochopitelné

  • Zdroj textu:
  • Zdroj fotografií: Wikimedia, Google

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Tučňák císařský (535 m)

Zástupce ptačí říše si obvykle s ponorem do velkých hloubek nespojujeme, přesto i mezi nimi najdeme skutečného mistra. Je jím tučňák císařský (Aptenodytes forsteri), obyvatel ledové Antarktidy a největší ze všech současných tučňáků. Kromě skvělého přizpůsobení mrazu disponuje také hydrodynamickým tvarem těla a předními končetinami přeměněnými na účinná pádla, která z něj činí skvělého plavce i potápěče. Tučňáci se při lovu potravy v podobě ryb, korýšů a hlavonožců často potápí do více než stometrové hloubky. V některých případech pak provádí ponor až ke dnu mělčích moří a dostávají se tak do hloubek několika set metrů. Absolutním zaznamenaným rekordem je zatím 535 metrů, kterého dosáhla mladá samička v oblasti zvané McMurdo Sound.

S překvapivým zjištěním o nevšedních potápěčských dovednostech tučňáků přišel roku 1971 americký fyziolog Gerry Kooyman. Ten připevnil tučňákům na tělo malé zařízení, registrující hloubku ponoru. Výsledkem bylo zjištění, že tučňákům nečiní problém ponořit se do hloubek kolem 265 metrů na dobu až 18 minut.

Příroda

Zámek Valtice

Historie

Stalin si dobře zapamatoval slabost carské policie, která lidi „jen“ posílala do exilu. Své protivníky pak rovnou střílel.

Zajímavosti
Vesmír

Hexakoptéra Acecore Noa s „filmařskou“ výbavou

Věda

Loď Crew Dragon vynesla do kosmu raketa Falcon 9.

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907