Boris Čertok: „Dnes bych Gagarina nahoru nepustil!“ (část 1.)

18.07.2015 - Karel Pacner

Boris Čertok, raketový konstruktér, který pomohl poslat do vesmíru Sputnik i Gagarina, zemřel nedávno ve věku nedožitých sta let. Nebýt jeho, možná bychom dnes slavili jako první družici ve vesmíru tu americkou


Reklama

Tu červencovou noc roku 1969, kdy Neil Armstrong a Buzz Aldrin vstoupili jako první pozemšťané na Měsíc, strávili vedoucí sovětští raketoví konstruktéři, generálové podílející se na vývoji raket a kosmonauti v moskevském vojenském výzkumném středisku. Promítali jim americkou reportáž z Měsíce – jako privilegium. Moskevská ani pekingská televize ji totiž nevysílaly. „Víte, kdo zavinil, že jsme nepřistáli na Měsíci jako první my?“ snažil se rozehnat tísnivé ovzduší generál Georgij Ťulin. „Čertok a jeho chyba,“ žertoval na účet náměstka hlavního konstruktéra dálkových raket. „V roce 1945 měl vyfouknout von Brauna Američanům, ale nepodařilo se mu to.“ Major Boris Čertok, který patřil v roce 1945 mezi raketové specialisty studující německé rakety V2, s úsměvem souhlasil. 

Syn z buržoazní rodiny

Boris Jevsejevič Čertok se narodil 1. března 1912 v dnešní polské Lodži. Jeho otec byl účetní a matka ošetřovatelka. Když začala první světová válka a v této oblasti ruského Polska byly zahájeny válečné operace, přestěhovala se rodina do Moskvy. V osmnácti složil Čertok přijímací zkoušky na Baumanovu vysokou školu technickou, ale kvůli „buržoaznímu původu“ ho nepřijali. Nicméně mu doporučili: „Jdi pracovat do továrny a za dva tři roky tě přijmeme nikoliv jako syna z úřednické rodiny, ale jako dělníka.“ V srpnu 1930 nastoupil do letecké továrny číslo 22, kde vyráběli bombardéry TB-1 podle návrhu Andreje Tupoleva. Učil se na elektromontéra. 

Po čtyřech letech se Čertok pustil do večerního studia na Vysoké škole energetické a přes den pracoval v továrně. Účastnil se dokončení bombardéru TB-3, spolupracoval na arktickém vybavení letadel pro výzkumníka Ivana Papanina. Přišel s myšlenkou, že by stálo za pokus přeletět přes severní pól do Ameriky dálkovým bombardérem ATN-25, který právě vyšel z Tupolevovy dílny. Pro první pokus v srpnu 1935 také připravil veškeré rádiové vybavení stroje. Avšak let, jemuž velel Sigizmund Levaněvskij, skončil kvůli poruše předčasně. O dva roky později zvládl tento úkol Valerij Čkalov.

V roce 1934 Čertoka přeložili do konstrukční kanceláře Viktora Bolchovitinova, kde pracoval výkvět sovětských leteckých inženýrů. V srpnu 1938 se stal náčelníkem brigády speciálního vybavení a výzbroje letadel, kde také poprvé přičichl k raketovému pohonu – Alexandr Berezňak a Alexej Isajev postavili v letech 1941–1942 raketovou stíhačku BI-1 s kapalinovým motorem Leonida Duškina a Čertok dostal za úkol vymyslet pro BI-1 systém pro navádění na cíl i pro návrat na mateřské letiště. Na tyto aparatury se začal mladý inženýr specializovat a v roce 1942 se stal vedoucím jednoho sektoru v novém Výzkumném ústavu číslo 1 (NII-1), který řídil generál J. L. Bibikov, inženýr zabývající se raketovou technikou.

Dopis pro Stalina

Jak později Čertok připomněl, nový vzestup aktivní činnosti na čistě raketovém poli začal v Sovětském svazu iniciativou Winstona Churchilla. V červnu 1944 se britský premiér obrátil na Stalina s prosbou, aby do oblasti Blizny poblíž polského města Debica, asi šedesát kilometrů severně od Dukelského průsmyku, umožnil vyslat skupinu britských inženýrů. Po náletu Spojenců na výzkumnou stanici Peenemünde přesunuli Němci zkoušky svých raket do tamních lesů a Britové po nich chtěli najít nějaké stopy. Sovětský diktátor usoudil, že když se o tuto zbraň Britové zajímají, musí být důležitá, a nařídil lidovému komisaři (ministru) leteckého průmyslu Alexeji Šachurinovi, aby Bliznu nejdřív prozkoumali jeho odborníci.

Členem výzkumného týmu byl i Čertok a další inženýři, kteří se soustředili na vývoj raket, jako Jurij Pobědonoscev, Michail Tichonravov a Nikolaj Piljugin. V řece Bug a jejím okolí nacházeli drobné součástky rakety, o níž se až později dověděli, že se nazývá A-4/V-2. Deset dnů poté, co se v Blizně usadili sovětští inženýři a vojáci, tam Stalin pustil skupinu britských specialistů. Zatímco k Rudé armádě měli polští odbojáři tradiční nedůvěru, Britům dali mapu s přesnými místy startovacích ramp a dopadu různých kousků této zbraně. A potom Sověti s Brity dokonce vyzvedli ze dna řeky spalovací komoru s částí nádrže. Pro inženýry v rudoarmějských uniformách to byl šok – vůbec netušili, že se dá takové monstrum sestrojit. Britové o ní věděli víc, protože měli informace od odbojářů ze západní Evropy. „Kapalinový motor takových rozměrů jsme si nedokázali ani představit,“ konstatoval Čertok.

Veškerou kořist odvezli Rusové do NII-1 v Moskvě. Nálezy v Blizně pak daly sovětským inženýrům nový směr. „Kdyby nebylo onoho dopisu Stalinovi,“ napsal později Čertok, „naše jednotky by vítězoslavně prošly přes tyto lesy a močály, aniž bychom se dověděli něco podrobnějšího o tom, čím se tady Němci zabývali.“

Pátrání na území nepřítele

Státní výbor obrany (Stavka) se 19. dubna 1945 rozhodl zřídit novou instituci pro výzkum raket pod názvem Ústřední konstrukční kancelář číslo 1 (CKB-1). Náčelníkem byl jmenován generál Andrej Sokolov, který dřív vedl zavádění raketových střel „kaťuší“ do armády. CKB-1 měla předně prozkoumat V-2. V dubnu začala také Moskva vysílat na území poraženého Německa skupiny specialistů, aby pátrali po německých objevech a vynálezech, včetně raket. Dostali vojenské uniformy a důstojnické hodnosti, doprovázeli je příslušníci tajné služby NKVD. Major Čertok měl hledat především gyroskopy pro rakety, inerciální plošiny pro zjišťování orientace v prostoru, letecké a pozemní radary – vesměs zařízení, která Sověti neměli.

Centrum raketového výzkumu Peenemünde Rusy zklamalo. Major Anatolij Vasiljev, který vedl oddíl rudoarmějců, odhadl: „Z pětasedmdesáti procent trosky.“ Nejdřív tam dorazili specialisté vedení Sokolovem, v červnu také Isajev a Čertok. V kůlně na dřevo našel Isajev nějakou dokumentaci v provlhlých deskách – přísně tajné plány na Sängerův nadzvukový raketový bombardér. Inženýři se obávali, že by to mohl generál Sokolov utajit, stejně jako o rok dříve materiály z Blizny, a proto mu o nálezu neřekli. Místo toho poslali jednoho spolehlivého spolupracovníka letadlem do Moskvy ke generálu Viktoru Bolchovitinovovi, v té době šéfovi NII-1. V ústavu dokumentaci přeložili do ruštiny a zainteresovaní inženýři ji měli k dispozici.

Jak nalákat Němce?

Na konci léta 1945 přilétali do východního Německa další sovětští inženýři v důstojnických uniformách, přičemž se měli zaměřit na pátrání po velkých raketách. Generál Lev Gajdukov, který sloužil ve štábu „kaťuší“, si uvědomil jejich velký význam a přesvědčil Stalina, aby mu svěřil dohled nad tímto úsilím. V září jmenoval Gajdukov podplukovníka Sergeje Koroljova šéfem týmu specializovaného na rakety V-2. Podplukovník Čertok se tam s Koroljovem seznámil a stal se jeho zástupcem. „Kdyby nebyl Gajdukov tak aktivní a odvážný,“ hodnotil později generálův význam, „možná, že by se lidé jako Koroljov, Piljugin, Mišin, Voskresenskij a Čertok nezařadili mezi průkopníky sovětské kosmonautiky.“

Nejdřív se pustili do zkoumání podzemní fabriky u Nordhausenu, kde byla továrna Mittelwerk. Oblast dobyli Američané a ihned odtam odvezli všechny rakety a ostatní zařízení. Teprve potom ji předali Rudé armádě. Přesto po amerických odbornících zůstaly zbytky, z nichž mohli Rusové ledacos vydedukovat. Do továrny v Nordhausenu sehnal Čertok na 150 bývalých německých zaměstnanců. Aby mohli Sověti jejich práci lépe organizovat, zřídili pro ně už v červenci v Bleicherodu zvláštní instituci, kterou ve skutečnosti vedl Čertok, ačkoliv formálně byl ředitelem německý inženýr Rosenplenter. Rusové lákali také další německé specialisty, kterým vytvořili královské podmínky. Mnozí němečtí inženýři zpočátku odmítali pracovat pro okupanty. Jakmile se však od kolegů, kteří už vábení podlehli, dověděli o výši jejich platů a dalších výhodách, hlásili se sami.

Většina německých odborníků však měla z Rudé armády strach a utekla do západních okupačních pásem. Sověti je nicméně chtěli přetáhnout na svou stranu. V polovině září přilákal Čertok inženýra Helmuta Gröttrupa, který žil v americké okupační zóně, a nabídl mu pět tisíc marek měsíčně, vilu a veškeré zaopatření. Gröttrup byl nejvýše postaveným raketovým specialistou, kterého Sověti získali – Wernher von Braun totiž utekl k Američanům a ani sovětské tajné službě se ho nepodařilo unést.

Pokračování: Boris Čertok: „Dnes bych Gagarina nahoru nepustil!“ (část 2.)

  • Zdroj textu:

    Tajemství vesmíru 7/2013

  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Dvojice nejvyšších kamčatských sopek: zleva vzdálenější Ključevskaja (4 750 metrů) a bližší vulkán Kamen (4 575 metrů), který je už neaktivní.

Zajímavosti
Vesmír

Lidé v Japonsku věřili, že nindžové jsou něco jako smrtící plyn: lehčí než vzduch, schopní protáhnout se klíčovou dírkou a neviditelní…

Historie

Dobře vyvinuté zadní končetiny sloužily klokanomyším ke skákání.

Příroda
Zajímavosti

Model pravěkého tučňáka v životní velikosti

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907