Britští SAS: Koncepce legendární jednotky vznikla na nemocničním lůžku (2)

V průběhu druhé světové války vznikla v britské armádě skupina dobrovolníků, která byla pověřena speciálními úkoly za linií nepřátelské fronty. Pro její název se vžila zkratka SAS. Jejich výcvik dodnes svou tvrdostí přesahuje vše, s čím se vojáci mohou v současném světě během služby setkat

27.03.2022 - Vladimír Černý



První významné bojové jednotky SAS nasazení po skončení druhé světové války na sebe nenechalo dlouho čekat a týkalo se Malajsie, kde byla tehdy situace velmi složitá. Za druhé světové války zde vzniklo silné partyzánské hnutí bojující proti Japoncům. Když válka skončila, levicově orientovaní partyzáni začali prosazovat nastolení komunistického režimu. V roce 1948 pak zahájili výpady ze svých základen ukrytých hluboko v džungli a během dvou let se jejich oběťmi stalo přes 1 300 lidí. Jednotky britské armády na základně v Singapuru si s těmito partyzány nedovedly poradit, takže nastoupili muži z 22. pluku SAS společně s námořní pěchotou a obávanými bojovníky z nepálského kmene Gurkhů

Speciální jednotky se zde opět v praxi naučily mnoho nového, například techniku seskakování do korun stromů a následného slaňování na zem. Britské velení ovšem nejenže s komunistickými povstalci bojovalo v džungli, ale posílalo své vojáky stavět nemocnice, školy, silnice a podobně.

Mezi venkovany také působili důstojníci, kteří ovládali místní jazyky a přednášeli o nebezpečí komunismu, výhodách západního způsobu života a demokracii. Tímto taktickým postupem se britskému velení podařilo většinu místního obyvatelstva získat na svou stranu. Trvalo to ovšem velmi dlouho a boje v Malajsii probíhaly celkem dvanáct let až do konečného potlačení partyzánů roku 1960. 

Britové za tu dobu zaznamenali na své straně 519 padlých vojáků, z toho šestadvacet patřilo k 22. pluku SAS. Muži ze Speciální letecké služby pak roku 1958 bojovali proti povstalcům na území sultanátů Maskat a Omán v oblasti Perského zálivu. Zde se jim podařilo úspěšně provést sérii úderů na povstalecké opěrné body a během tří měsíců byla revolta potlačena. 

Nepostradatelné jednotky

V následujících letech bojovali příslušníci SAS v mnoha konfliktech. V letech 1963–1966 je bylo možné spatřit na Borneu, kde se prokomunistický indonéský prezident Sukarno pokusil násilně sjednotit bývalé sultanáty Brunej a Sarawak. To mu však nevyšlo a sám byl naopak svržen. Ve stejné době bojovaly jednotky SAS v jemenském Adenu a počátkem 70. let se jim podařil skutečně husarský kousek, když pouhých deset vojáků rozprášilo skupinu asi 250 povstalců v boji u Mirbatu v Ománu. 

Nasazení ve velmi tvrdých podmínkách ale muže ze SAS čekalo i přímo na domácí půdě. V roce 1969 se prudce vyhrotilo nepřátelství mezi dlouhodobě znesvářenými katolíky a protestanty na území Severního Irska a k potlačení nepokojů byly vyslány armádní jednotky. Na rozdíl od svých kolegů v uniformách však příslušníci SAS působili v ulicích tajně a využíváni byli především takoví vojáci, kteří dokonale ovládali místní dialekty. To jim umožnilo vloudit se do řad některých teroristických organizací a polovojenských bojůvek, jichž zde v 70. až 90. letech minulého století působilo velké množství. Často také stačilo někde v restauraci vyslechnout rozhovor u sousedního stolu k tomu, aby se zabránilo nějakému bombovému atentátu nebo jiné připravované teroristické akci. 

Podrobnosti o aktivitách SAS v severním Irsku jsou však dosud utajovány, takže nelze přesně popsat, na kolika akcích se zde vojáci podíleli a kolik z nich stála tato nervy drásající práce život. V roce 1982 se vojáci SAS zúčastnili britsko-argentinské války o Falklandy, která skončila přesvědčivým vítězstvím Britů. Úspěšné bylo i jejich nasazení během první války proti Iráku roku 1991. 

Výběrové řízení a výcvik

Jednotky SAS jsou mimořádné svými nároky na uchazeče o službu. Na rozdíl od speciálních jednotek jiných zemí může do 22. pluku SAS vstoupit pouze profesionální voják, který již předtím sloužil minimálně dva roky v některém z existujících pluků britské armády. Navíc to musí být pouze muž, protože ženám je účast v řadách jednotek SAS zapovězena. 

Do 21. a 23. pluku SAS se mohou hlásit i dobrovolníci z řad civilistů a jejich výcvik je rozložen do delšího časového období. Na přihlášce je v případě profesionálního vojáka kromě uchazečova podpisu třeba i podpis jeho velitele, což přináší v mnoha případech problémy. Důstojníci si totiž dobře uvědomují, že jim z jejich jednotky odejde schopný člověk, takže se do souhlasu pochopitelně příliš nehrnou. Když jsou papíry v pořádku, dostane uchazeč pozvánku k výběrovému řízení do Herefordu, kde je vybaven vším potřebným. 

Výcvik a výběr probíhá v běžném stejnokroji britské armády a muži jsou nejprve trénováni v běhu. Trénink probíhá v oblasti Breconských hor ve Walesu v bojových botách nejprve bez batohu a později i s ním. Váha tohoto batohu je postupně navyšována, přičemž kdysi se do něj dávaly cihly, které měly nahrazovat munici. Když však dva uchazeči při zimním tréninku zmrzli, bylo toto pravidlo pozměněno. Každý voják si do batohu může dát, co chce, ale celková hmotnost musí splňovat předepsaný limit. Není asi třeba dodávat, že už v této fázi řada uchazečů o místo v SAS odpadne. Ti úspěšní pak běhají po kopcích na venkově několik dní a trasy jsou čím dál obtížnější. Frekventanti musí běžet zásadně mimo cesty, a to nejen ve dne, ale i v noci. 

Poté jim jsou přiděleny pušky bez řemene, což ještě více zvyšuje obtížnost tréninku. Vojáci jsou nevyspalí, vyčerpaní, trpí úpornými bolestmi nohou a ramen. A právě v této fázi výcvik nejvíc mužů vzdá. Vydrží pouze ti nejtvrdší, kteří následně postoupí do závěrečné fáze tréninku spočívající ve čtyřicetimílovém (64 km) přechodu hor s automatickou puškou a batohem o váze pětadvacet kilogramů na zádech, přičemž musí předepsanou vzdálenost urazit během dvaceti hodin. Pokud vše zvládnou, čeká je výcvik v džungli.

Kurz přežití v džungli

Pobyt v prostředí realisticky navozujícím bojové podmínky je pro budoucí příslušníky SAS věcí zásadní důležitosti. Frekventanti se zde naučí týmové práci a především tomu, jak může člověk přežít v divoké přírodě. K základním dovednostem patří orientace v pralese, zacházení s mačetou a podobně. Během této části výcviku se už používají výhradně ostré náboje, aby podmínky byly co nejpodobnější skutečnému boji. Čerstvé jídlo dostávají vojáci pouze jednou za týden a jinak musí vyžít z konzerv a toho, co les dá. 

Když mají zdárně za sebou i tuto část, následuje výcvik v přežití. Spočívá v tom, že voják se musí umět v terénu skrývat a živit se pouze tím, co v přírodě najde nebo uloví. Součástí této fáze výcviku je i další důležitý prvek v podobě přípravy na chování v zajetí. Každý příslušník SAS totiž musí být sebejistý, ale nikoliv nafoukaný či arogantní. Musí také umět snášet bolest a být odolný fyzicky i psychicky. Když náročným programem úspěšně projde, absolvuje výsadkářský kurz a teprve po jeho zdárném ukončení dostane klasický baret pískově šedé barvy s vyšitým znakem SAS. 

Znak tvoří okřídlená dýka na černém štítu. Dýka má světle zlatou barvu a představuje legendární meč Excalibur jakožto symbol pravdy a spravedlnosti. Na její čepeli je svinutá stužka s heslem „Who dares wins“ (Odvážný vítězí). Toto heslo nevymyslel nikdo jiný než zakladatel SAS David Stirling. Vojáci, kteří měli za sebou tři bojové seskoky za nepřátelskými liniemi, dostávali v minulosti k tomuto znaku ještě parašutistická křídla, která nosili nad levou kapsou nebo na rameni. Mimořádně tvrdá příprava v současnosti stále zaručuje kvalitu jednotek SAS a jejich příslušníci patří ve svém oboru ke světové špičce.  


Další články v sekci