Reklama


Cameronova vysočina: Deštivé srdce Malajsie

09.12.2013 - Jan Miklín

Cameronova vysočina je někdy označována jako zelené plíce Malajsie. Je to zvláštní místo – na jedné straně oblíbené horské středisko protkané sítí stezek horskou džunglí, na druhé straně intenzivně zemědělsky využívaná oblast s řadami skleníků a nekonečnými čajovými plantážemi


Reklama

Cameronova vysočina se rozprostírá v severozápadním cípu malajského státu Pahang, na hranicích s Kelantanem a Perakem. Díky poloze v rozmezí nadmořských výšek od zhruba 1 200 po 2 100 m zde vládne chladnější a příjemnější klima než v nížinných částech Malajsie. Denní teplotní maxima se celoročně pohybují lehce nad 20 °C, v noci teplota klesá na zhruba 15 °C. V roce 1978 zde byla dokonce naměřena historicky nejnižší teplota v Malajsii – necelých 8 °C. Není tedy divu, že sem na dovolenou rádi vyrážejí i samotní Malajci třeba ze zhruba 200 km vzdálené metropole Kuala Lumpur, kde teploty každý den překračují 30 °C a klima připomíná saunu.

Zahrady uprostřed džungle

Moderní historie oblasti se začala psát v roce 1885, kdy se sem při mapovací expedici dostal britský královský zeměměřič William Cameron, po němž byla malebná vysočina později pojmenována. V těžkých podmínkách byla během následujících let vybudována první křivolaká silnička, ale velká změna přišla až s příchodem dalšího Brita, přírodovědce a koloniálního úředníka sira Williama George Maxwella. Ten rozpoznal potenciál oblasti a přišel s velkolepými plány.

První podmínkou rozvoje bylo vybudování lepší silnice, kterou se podařilo dokončit v roce 1931. Již po dalších pár letech zde vyrostlo několik luxusních hotelů a vil, devítijamkové golfové hřiště, první zeleninové a ovocné farmy i čajové plantáže. Kombinace přírodních scenérií i malebné zemědělské krajiny dnes každoročně láká tisíce místních i zahraničních turistů.

Tajenka před pochodem

Poté, co jsme se ubytovali v městečku Tanah Rata, administrativním centru oblasti, byla naším prvním cílem horská džungle, která pokrývá zhruba polovinu ze 700 km2 rozlohy okresu. Výhodou pro nezávislé turisty je síť 14 částečně značených stezek, které vedou na vybrané vrcholy i k oblíbeným vodopádům. Studujeme mapky a knižní průvodce a vydáváme se stezkou číslo 7, která začíná na kraji města v areálu místního zemědělského ústavu. V jeho zahradách můžeme poprvé nasát vůni rozličných květů orchidejí a dalších divoce kvetoucích rostlin. Pak už míříme vzhůru.

Podle průvodce je tato stezka, vedoucí na vrchol Gunung Beremban, velmi náročná, příkrá a má trvat tři hodiny. Z mapy jsme přitom vyčetli, že má trasa délku asi tři kilometry a převýšení pár stovek metrů. To na tři hodiny nevypadá, a tak jsme zvědaví, jaké na nás budou čekat nástrahy. Vyšlapaný chodníček stoupá kolem posledních skleníků a budov ústavu, kde se noří do džungle. Ta je plná nejrůznějších zvuků, v korunách občas přebíhají opice nebo proletí pestře zbarvený pták, ale skrz hustý porost mnoho zvířat nevidíme – dokonce ani chlupaté pavouky velké jako dlaň, kteří zde mají žít.

Kraj plný deště

Se stoupající nadmořskou výškou přibývá pokroucených stromů obrostlých mechy a lišejníky, což je neklamný znak mlžného pralesa. Tento ekosystém se zde vytváří ve vyšších nadmořských výškách, okolo vrcholků vydatně zvlhčovaných stálou mlhou, kondenzujícími kapkami i častými dešti. V takovém prostředí se daří nejen mechům, ale také orchidejím či masožravým láčkovkám a v korunách stromů rostoucím epifytům.

Přestože se džunglí docela loudáme, na vrcholu (1 840 m n. m.) stojíme za hodinku, a tak po chvilce oddechu scházíme další stezkou k Robinsonovu vodopádu. Ten padá po několik metrů vysoké skále a díky blízkosti k městečku je často navštěvovaný. Na opačném konci Tanah Rata, ale také jen v asi kilometrové vzdálenosti, leží Paritův vodopád. Je dost prudký, ale vysoký jen asi metr. Sytě hnědo-oranžová barva vody napovídá, nakolik se intenzivní zemědělství podepisuje na zvýšené erozi.

Z relativní divočiny se traverzující stezkou vydáváme ještě k čajovým plantážím. Hustota tropické vegetace ukazuje, že se tudy mnoho lidí nevydává. Vyústění pěšiny na hlavní cestu vede přímo po políčkách a pod palmami místních zemědělců.

Cameronova vysočina je známá i jako místo, kde se ve velkém pěstuje zelenina a ovoce, z nějž jsou mimořádně populární zejména jahody. Návštěvy jahodových farem jsou proto častým bodem programu místních cestovek. Cestu k čajovým plantážím nám ovšem odpoledne ukončuje průtrž mračen, která je zcela v souladu se statistickými údaji. Přestože vrchol deštivého období přichází v květnu a v říjnu, na vysočině prší celoročně téměř každý den. Za rok spadne průměrně přes dva a půl metru vody, což je asi pětinásobek průměrného srážkového úhrnu České republiky.

Tuny čaje každý den

Další ráno slibuje alespoň na pár hodin oblohu bez deště, a tak si můžeme dosyta vychutnat pohled na nekonečné čajové plantáže. Nejprve jdeme po silničce pěšky k plantážím Cameron Bharat, na které je nejhezčí pohled z vyhlídkové terasy, samozřejmě se šálkem místního čaje v ruce. První čajovník v Malajsii zde v roce 1929 zasadil J. A. Russell, zakladatel firmy BOH, které plantáže dodnes patří. Díky vhodným podmínkám – nadmořské výšce, srážkám a lehce kyselé půdě – se zde čajovníku daří a jeho zelený koberec dnes pokrývá více než 1 000 hektarů. Většina produkce však nepřekročí hranice státu. Malajský čaj zatím není ve světě příliš známý, a tak je jen část výroby firmy BOH vyvážena i do Evropy.

Čajovník může ve volné přírodě dorůst i 15 metrů, na plantážích je však sestřihován a udržován ve výšce těsně nad jeden metr. Sklizeň lístků začíná obvykle dva roky po vysazení, na jednom místě se sbírá zhruba každé tři týdny. Keř se může dožít i několika set let, ale čaje z takto starých rostlin jsou obvykle hořké, proto se čajovníky po pár desítkách let obměňují.

To, co dělá plantáže tak fotogenické a pěkné na pohled, je mimo kopcovitou krajinu hustá síť cestiček, po nichž se pohybují sběrači. Ručně jsou trhány jen listy na ty nejkvalitnější čaje, většina úrody je dnes sklízena mechanicky pomocí speciálních stříhacích strojů. I ty ovšem musí po stranách nést vždy dva muži. Jen firma BOH ročně produkuje 4 000 tun čaje, což znamená více než pět milionů šálků každý den.

Marný boj s časem

Společnost BOH dodnes funguje jako rodinná firma. Zajišťuje kompletní přípravu čaje od jeho pěstování přes sklizeň, zpracování, balení až k distribuci. V několika centrech mohou návštěvníci nahlédnout pod pokličku výroby čaje, což si samozřejmě nemůžeme nechat ujít. Proto jedeme mimořádně malebným údolím směrem k návštěvnickému středisku Boh´s Sungai Palas Estate. Okolní kopce jsou zcela pokryty čajovými plantážemi a obzor je lemovaný vrcholky blízkých hor. Malá továrnička, která svojí bílou barvou narušuje zelený čajový koberec, je zároveň jakýmsi muzeem, kde jsou v provozu původní staré stroje. Produkuje se zde převážně černý čaj, a tak si můžeme prohlédnout jednotlivé etapy výroby, od sušení přes fermentaci a drcení až po třídění a balení.

Nekonečně dlouho se kocháme okolní krajinou až do okamžiku, kdy temné mraky opět začínají zakrývat oblohu. To je neklamné znamení blížícího se deště a našeho návratu. Cestou po silničce plné serpentin si všímáme i odvrácené strany zdejšího ráje a můžeme si udělat obrázek o vývoji v Cameronově vysočině. V našem pár roků starém průvodci je psáno, že čas rozhodne o tom, zda okolí Tanah Rata odolá tlaku turistů a zůstane i nadále malebným, téměř vesnickým městečkem. My dnes už vidíme, že čas rozhodl a horské horizonty prohrály nerovný boj s výškovými hotely i apartmánovými budovami. Přesto zde stále zůstává mnoho nádherných míst a Cameronova vysočina nadále stojí za návštěvu.

  • Zdroj textu:
  • Zdroj fotografií: www.janmiklin.cz

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Raději se držte na severu

Bogota, Kolumbie

Hlavní a zároveň nejlidnatější kolumbijské město Bogota si sice v poslední době na poli kriminality polepšilo, ale násilné činy pod taktovkou narkomafie z něj stále činí jedno z nejnebezpečnějších měst světa. Hrozbou jsou také časté exploze bomb. V srpnu 2010 zde vybuchla před budovou kolumbijské rozhlasové stanice Caracol Radio bomba umístěná v automobilu. Ten samý rok v říjnu se podařilo odvrátit další bombový útok, jehož cílem měla být budova Národního správního centra. I přes veškerou snahu úřadů jsou zde stále rozšířené únosy civilistů, přičemž únosci pak za jejich propuštění požadují po vládě peníze. Není se tak čemu divit, že nejen Bogota, ale i celá Kolumbie má jednu z nejvyšších úrovní zločinnosti na světě. Pokud se už ale v tomto turisty často navštěvovaném městě ocitnete, snažte se držet v jeho severní části – ta je totiž mnohem bezpečnější než jižní část Bogoty. 

Zajímavosti

Granáty F-1 se dodávaly v bedničkách po 20 kusech

Válka

Vytrvalostní cvičení posiluje tělo i ducha

Věda

Souhvězdí Hydry tvoří 17 hvězd. Z České republiky ho nejlépe spatříme v dubnu

Vesmír
Vesmír

Ženy ve středověku neměly lehké postavení

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907