Čas bojů a lásky: Podzimní souboje muflonů

Je časné a zamlžené listopadové jitro a oborou se ozývají duté rány. Koncem října, v listopadu a počátkem prosince zde denně podstupují líté souboje neohrožení válečníci tělem i duší – mufloni




Podle archeologických nálezů kostí a lebek žili mufloni v prehistorické době na celé evropské pevnině. Po době ledové však jejich populace zůstala již pouze na ostrovech Sardinie a Korsika.

Domestikovaní, nebo zdivočelí?

Mufloni (Ovis musimon) jsou jedinými volně žijícími zástupci rodu ovce (Ovis) v evropské a české přírodě. Muflon i jeho nejbližší příbuzná – ovce kruhorohá (Ovis orientalis) – byli v pravěku domestikováni a stali se předky domácích ovcí. Novější teorie, podpořené moderními výzkumy, tvrdí, že muflon je potomkem domestikované neolitické ovce a na Korsiku a Sardinii byl v 8.–6. tisíciletí př. n. l. dovezen lidmi. Zde pak zpětně zdivočel.

Určit přesný původ muflona je ovšem více než problematické. Podle tvaru rohů je totiž prakticky nemožné odlišit divoké ovce od zvířat v raném stádiu domestikace.

V českých oborách

Další vývoj mufloní populace je už jasnější. Z Korsiky a Sardinie se muflon v historickém období šířil Středomořím. Znali jej již staří Řekové a chovali jej Římané, kteří jeho maso připravovali při hostinách. Rovněž ho používali při hrách v cirku a rohaté válečníky prý dokonce „nasazovali“ v duelech proti lvům.

Pokud jde o výskyt v našich končinách, s jistotou víme, že na konci 17. století byli mufloni chováni v císařských oborách u Vídně. Známý byl rovněž chov ve Staré oboře u Hluboké nad Vltavou, odkud se tito důstojní kopytnatci šířili do dalších oblastí českých a moravských zemí.

Až sedmdesát procent potravy muflonů tvoří trávy, které dokážou díky rozeklanému hornímu pysku spásat těsně u země. Dalších 15 % jejich jídelníčku představuje listí stromů a keřů, 10 % listí polokeřů. Rádi též okusují jehličnaté větvičky a pupeny stromů. Pokud nedosáhnou na zamýšlené výhonky, často se při okusování větví stavějí na zadní nohy. V nouzi ale ohryzávají i kořenové systémy a kmeny a pokud se přemnoží, působí značné škody na lesním porostu a přízemní vegetaci.

V současnosti u nás žije asi 35,8 % světové mufloní populace a jsme tedy jakousi „mufloní velmocí“. Proto je v Česku také možné muflony střílet, a to mezi 1. srpnem a 31. prosincem. V průměru je každý rok odstřeleno asi 7 500 jedinců a mufloní zvěřina je považována za výtečnou pochoutku. Zvěřina z beranů ulovených v době říje však velmi silně páchne.

Válečnické turnaje

Zatímco na mufloním steaku má příležitost si pochutnat asi málokdo, podzimní les nabízí úplně každému možnost vidět fascinují podívanou mufloních turnajů. Soupeřící samci od sebe poodejdou asi na dvacet kroků, skloní hlavy, vyřítí se proti sobě a s výskokem na zadní si uštědří úder čely. Hlasitý třesk je daleko slyšitelný a velké procento bojovníků si z takového klání odnáší otřes mozku. A to i přesto, že lebeční oblast v okolí rohů je zesílená, což samce částečně chrání před zraněním.

TIP: Století kamzíků v Jeseníkách: Dva světy kamzíka horského

Mufloní zvěř se za dlouhodobé období oborního chovu ostrůvkovitě rozšířila takřka po celém území České republiky. Nejpočetněji se vyskytuje v severozápadních, západních a místy i v jižních Čechách. Muflony najdeme v Orlických horách, v Hrubém Jeseníku, na Českomoravské vrchovině, na severní Moravě i ve Slezsku, stejně jako na jižní Moravě a v Moravském krasu.

Bystrozrací válečníci

Muflon evropský (Ovis musimon) dorůstá délky až 110 cm, kohoutková výška je 70 cm, u samců často vyšší (až 100 či dokonce i 125 cm). Samice dosahují hmotnosti 20–28 kg, samci 25–45 kg (výjimečně dokonce až 60 kg).

Samci mají mohutné, šnekovitě zatočené rohy. V prvním roce jejich života dosahují délky 20 cm, ve třetím 35–40 cm, v šestém roce až 90 cm. Samice jsou většinou bezrohé, některé však mohou mít malé, asi do 10 cm dlouhé růžky. V zimním období se mufloní samci chovají u krmelců velmi suverénně: jelenům neuhnou ani o píď; ale raději se vyhnou divokým prasatům.

Mufloní zvěř má neobyčejně dobře vyvinutý zrak. Podle jednoho mysliveckého pořekadla prý: „Vlas, který vypadne myslivci při pochůzce honitbou – jelení zvěř slyší, černá navětří a mufloni vidí.“


Další články v sekci