České stopy ve vesmíru aneb Náš kosmický program

06.09.2015 - Vít Straka

Český kosmický program? Když si představíme USA nebo Rusko, mohli bychom se tomuto slovnímu spojení vlastně zasmát. Jenže český kosmický program existuje – a není nikterak zanedbatelný


Reklama

Když se ohlédneme do historie, uvidíme, že největší příležitosti, co se přístupu do vesmíru týče, mělo někdejší Československo v dobách příslušnosti ke komunistickému bloku východní Evropy. Je to vcelku pochopitelné – v rámci studené války probíhaly i kosmické závody, což vedlo k obrovskému rozmachu kosmického programu v SSSR (jehož bezprostřední součást jsme tvořili), takže se nám přirozeně začaly otevírat výrazné možnosti. 

Rusové vypouštěli na oběžnou dráhu naše družice MAGION, v Československu se připravovaly experimentální tavicí pece pro výzkumy materiálů (které Sověti následně použili na stanicích Saljut a Mir), naše přístroje se na sovětských sondách dostaly k Marsu, k Venuši nebo třeba k Halleyově kometě… Ale pomyslným vrcholem kosmické spolupráce se Sovětským svazem se samozřejmě stalo vyslání prvního a dosud jediného Čecha do vesmíru, Vladimíra Remka, který strávil roku 1978 týden na sovětské orbitální stanici Saljut 6

K době komunismu se z hlediska kosmonautiky váže ještě jedna zajímavost: Sběratelé podpisů astronautů se shodují, že tehdy bylo mnohem snazší získávat autogramy korespondenční cestou, protože sovětští kosmonauti z Hvězdného Městečka prostě sběratelům ze satelitního státu odepisovat museli a američtí astronauté v Houstonu se také k odpovědi nenechali přemlouvat – brali to jako jistý odboj proti komunismu. 

Jenže po rozpadu sovětského bloku nám nezbylo než se začít orientovat poněkud západněji. České stopy ve vesmíru tak najdeme třeba i v legendárním programu Apollo a naše kosmické dovednosti se začínají rozvíjet v rámci Evropské kosmické agentury (ESA). 

Cesta bez návratu

Začalo to sny patnáctiletého kluka Zdeňka Kopala o hvězdách a vesmírném cestování. Naštěstí se svých představ nepustil, stal se členem České astronomické společnosti (která dnes uděluje astronomům a popularizátorům vesmíru cenu nesoucí jeho jméno) a ještě jako středoškolák začal publikovat články o výzkumu proměnných hvězd. Roku 1938, ve svých 24 letech, se vydal na stipendijní pobyt na Harvardovu observatoř v USA, mezitím však došlo k podepsání mnichovské dohody, a tak se rozhodl, že se domů již nevrátí. Astronomickému řemeslu ale zůstal ve Spojených státech více než věrný. 

Roku 1958 navázal Zdeněk Kopal spolupráci s NASA a začal s pomocí silných teleskopů zkoumat a mapovat plánovaná místa přistání pilotovaných výsadků expedic Apollo. Odvedl poctivý kus práce a posléze od NASA obdržel darem trochu přivezeného měsíčního prachu, který později zanechal na hrobě spisovatele Julese Verna. 

Česká vlajka na Měsíci

Zdeněk Kopal ale nebyl zdaleka jedinou českou stopou v programu Apollo – dva velitelé měsíčních výprav se mohli pochlubit předky z Československa a náležitě svůj původ uctili. Konkrétně šlo o astronauty Jamese Lovella a Eugena Cernana. První jmenovaný s sebou vezl československou vlajku k přistání na Měsíci, k němuž ale nedošlo: Lovell velel slavnému Apollu 13, kterému v dosažení lunární vysočiny Fra Mauro zabránila exploze kyslíkové nádrže dva dny po startu, a následoval nebezpečný let zpět k Zemi, zakončený naštěstí úspěšným přistáním. 

O pouhé dva roky později měl však už Cernan, velitel posledního přistání na Měsíci v prosinci 1972 (a dodnes poslední člověk, který se procházel po jeho povrchu), československou vlajku u sebe. Po návratu na Zemi se pokusil navázat oficiální styky s vlastí svých předků, avšak kvůli normalizaci narazil na pramalou ochotu ke komunikaci. Neoficiálně se však spřátelil s českými astronomy, a tak můžeme vlajku, kterou měl na Měsíci s sebou, obdivovat při návštěvě našeho největšího teleskopu ve středočeském Ondřejově – zarámovanou a včetně autogramů posádky poslední lunární expedice. 

Když už jsme u astronautů českého původu, pětinásobný americký astronaut, pilot a velitel raketoplánů John Blaha také během roku 1996 pracoval se dvěma ruskými kosmonauty na stanici Mir. Neměl to však jednoduché, protože se – jak sám později přiznal – potýkal s depresemi a cítil se osamocen (jeho ruské kolegy totiž na poslední chvíli vyměnili za záložní posádku, s níž se Blaha neznal). Kdysi se ho ptali, jestli má při vesmírných misích strach. Odpověděl: „Nemyslím na to. Protože kdybych si něco takového připustil, udělám určitě chybu. A chyba v našem povolání neexistuje.“

V živé paměti máme také Američana Andrewa Feustela, jenž vezl díky českému původu své tchýně v raketoplánu výtisk Nerudových Písní kosmických (předčítáním údajně jednoho večera během mise uspal celou posádku) a při dalším letu vzal do vesmíru plyšového Krtečka. Německý astronaut Gerhard Thiele, který letěl na konci 90. let s Američany raketoplánem, má zase otce z Prahy. A podobných kosmických cestovatelů bychom jistě našli více. 

MACEK na orbitě

Podívejme se ale nyní na reálné výsledky a programy naší vlasti. Málokdo například ví, že v září 1996 vezl americký raketoplán Atlantis na vědeckou misi na zemskou orbitu mikroakcelerometr MACEK, vyvinutý a postavený českými vědci z Astronomického ústavu Akademie věd za finanční podpory české Grantové agentury. MACEK pracoval na palubě raketoplánu celkem osm dnů a měřil ty nejmenší změny rychlosti těles v kosmickém prostoru. Řešil v podstatě zapeklitou otázku precizně přesné letové trajektorie družice ve vesmírném prostoru, kde na ni působí gravitační pole Země, Měsíce, Slunce a jiných těles, stejně jako třeba tlak slunečních paprsků či odpor zbytků zemského ovzduší. 

Několik dní po návratu Atlantisu byl přístroj i se získanými daty dopraven zpět do České republiky. Desettisíckrát citlivější mikroakcelerometr než ten historicky první, vyrobený ve Francii, pracoval po celou dobu mise bez potíží – sedmiletý vývoj se vyplatil. Počátkem 90. let pak dokonce skupinka amerických politiků při oficiální návštěvě naší země hovořila o možnosti letu českého občana raketoplánem, ovšem v tomto případě se političtí představitelé USA bohužel projevili jako příslovečné „slibotechny“. 

Pod křídly ESA

Dnes již kurz české kosmonautiky určuje výhradně výše zmíněná agentura ESA, jejímž členem se Česká republika stala v listopadu 2008 jako první země bývalého východního bloku. Oficiální členství nám pak zaručuje regulérní a dlouhodobé možnosti zapojení českých institucí do kosmických programů. Tato účast je nicméně zatím převážně finanční (povinnost členských států ESA): ročně jde z českého rozpočtu do agentury asi deset milionů eur (zhruba 260 milionů korun), a plánovaný příspěvek na příští rok přesahuje dokonce čtrnáct milionů eur. 

Nejpřímější cesta, jak zapojit český technologický průmysl do evropských kosmických programů, vede asi přes vytvoření a zahájení sériové výroby něčeho, co se agentuře ESA zalíbí, načež se dotyčná komponenta začne masově využívat na evropských družicích či nosných raketách. Ale i to se již začíná dařit! 

Přenesme se nyní na evropský kosmodrom Kourou ve Francouzské Gyuaně, zámořským území Francie na severovýchodním pobřeží Jižní Ameriky. Z tohoto místa poměrně často startují tři typy raket: evropské nosiče Ariane 5, Vega a speciálně upravený ruský Sojuz 2. Na úspěšném premiérovém startu nového přírůstku do rodiny – malé rakety Vega – v únoru 2012 se pak přímo podílela brněnská firma G. L. Electronics, jež vyvinula a na startovací rampě, kterou bude raketa využívat i do budoucna, instalovala systém hlášení požáru nebo úniku plynu a kamerový systém. Pro premiérový let Vegy dodala firma také elektronický systém propojení vynášených družic s řídicím systémem rakety. Potěšující je zejména fakt, že česká společnost nepřišla k této zakázce cestou grantu od české vlády, ale prokázala v mezinárodním měřítku značné dovednosti a zkušenosti a získala lukrativní zakázku od agentury ESA. Kosmický průmysl v České republice se zkrátka pomalu ale jistě rozbíhá. 

Další Čech ve vesmíru?

Nabízí se logická otázka, kdy zase poletí do kosmu nějaký Čech. Jedinou možnou cestu představuje v současné době oddíl astronautů ESA, prakticky však čeští občané ještě neměli možnost se do něj dostat, protože poslední výběr nových členů provedla agentura přibližně půl roku před naším oficiálním vstupem do kosmického společenství. Do konkurzu 2008 se sice přihlásilo několik lidí s českým občanstvím (žijících v členských zemích ESA s právní kličkou zvanou dvojí občanství), nikdo z nich však při přísných výběrových řízeních neuspěl. Pro zajímavost: Z nového oddílu se zatím do kosmu skutečně podíval pouze Ital Luca Parmitano, který od května do listopadu pracuje na stanici ISS. 

Možná nějaký Čech časem uspěje, jaké by však měl reálné možnosti letět? Evropa nyní nedisponuje vlastní pilotovanou lodí a kvůli finančním těžkostem její vývoj v dohledné době ani neplánuje. Evropané létají pouze ruskými loděmi Sojuz k dlouhodobým misím na Mezinárodní vesmírnou stanici, kde však mají jen velmi omezený počet míst, zejména kvůli neustálé přítomnosti amerických a ruských astronautů. 

ESA však již veřejně projevila snahu jednat se Spojenými státy o zařazení Evropana do čtyřčlenné posádky lodě Orion, která má kolem roku 2020 obletět Měsíc s evropským servisním modulem. S agenturou ESA pak jedná také Čína, a to o letu Evropana lodí Šen-čou na čínskou orbitální stanici výměnou za evropské technologie při stavbě zmíněné stanice. V žádném případě se však zatím nejedná o jisté podniky. 

Reklama

  • Zdroj textu:

    Tajemství vesmíru 9/2013

  • Zdroj fotografií: NASA, Wikipedie

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Stegouros elengassen se svým nebezpečným ocasem.

Věda

Detailní a širokoúhlý pohled na galaxii NGC 7727 ukrývající nejbližší pár superhmotných černých děr. Snímek vlevo byl pořízen přístrojem MUSE a dalekohledem ESO/VLT, snímek vpravo získal dalekohled VST (VLT Survey Telescope).

Vesmír

V kolébce černého zlata

kde: Etiopie, Afrika

Za domov kávy se obecně považuje Etiopie: Příprava nápoje se tam dodnes pojí s rituály a zcela spočívá na bedrech žen. „Baristky“ nejprve pálí kadidlo a poté v pánvi nad otevřeným ohněm praží kávová zrna, načež je rozdrtí v hmoždíři. Výsledek se smíchá s vodou v jebeně, hliněné nádobě s úzkým kulatým krkem, a přivede se k varu. Nakonec se káva přelije přes filtr, podomácku vyrobený z hadříku či třeba koňských žíní, a dochutí se cukrem – ale někdy také máslem či solí.

Zajímavosti

Sepie faraonova (Sepia pharaonis) dorůstá délky kolem 40 cm a hmotnosti 5 kg. Dokáže měnit barvy od jasně bílé až po tmavě hnědou.

Příroda

Christopher Cradock a Leberecht Maass (vpravo)

Válka

Jako výborné řešení zalesnění holin a ředin se jevila výsadba rychle rostoucích dřevin typu borovice či smrku.

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907