České stopy ve vesmíru: Nejen Vladimír Remek a program Interkosmos

30.11.2014 - Tomáš Tázlar

Československý kosmický program byl za dob socialismu bohatší než jen výlet Vladimíra Remka na oběžnou dráhu, i když to byl asi náš vrchol...


Reklama

Je první polovina 20. století, a poté, co bylo v novinách zveřejněno (mylné) tvrzení, že se raketový inženýr Ludvík Otčenášek chystá na Měsíc, chodí na jeho adresu například následující dopisy: „Měřím pět stop a čtyři palce, vážím 138 liber, jsem blondýnka, umím polsky a anglicky. Pracuji jako ošetřovatelka, je mi dvacet a chci s vámi letět na Měsíc…“ nebo „Jsem 24 let stár, římský katolík, svobodný, nekuřák, nepiják, také nehráč. Kdybyste mne zařadil do posádky, budu cestovat pod pseudonymem Karel Šíma.“ O Měsíci snili jiní, přesto se do dějin nesmazatelně zapsal právě Otčenášek.

Právem je totiž považován za průkopníka raketové techniky v českých zemích. Zapomenutý vědec, renesanční osobnost, inovátor a vlastenec vypustil na přelomu 20. a 30. let úspěšně několik raket poháněných střelným prachem. Jedna z nich dosáhla výšky téměř dvou kilometrů, což byla na tehdejší dobu nevídaná věc. V Praze ho navštívil dokonce i sám Hermann Oberth, jeden ze tří otců-zakladatelů moderní kosmonautiky. Před vypuknutím druhé světové války se Otčenášek stáhl do ústraní, a přestože mu Německo nabídlo lukrativní pozici v raketových dílnách, odmítl. Ještě v 73 letech bojoval v Praze na barikádách. Zemřel zapomenut 10. srpna 1949.

Spolupráce s „velkým bratrem“

Snahy československých vědců o proniknutí do vesmíru začaly již na počátku 60. let. Rozdělení světa do dvou ideových bloků však vylučovalo možnost podílet se na projektech Spojených států i zemí západní Evropy, které v té době začínaly s vlastním kosmickým výzkumem. Jako schůdná se zdála Indie s obrovskou průmyslovou základnou a zdroji, od jejíž vlády dostalo Československo vskutku velkorysou nabídku: výměnou za několik dieselelektrických agregátů a vozů Tatra nám asijská země nabízela přístup k vědeckým datům a výhledově i možnost vypouštění raketek VAAZ, s jejichž výrobou se tehdy začalo v Brně. Bohužel stranický aparát nebyl této příležitosti nakloněn a Indie mezitím získala potřebná zařízení z jiných států.

Jediným možným partnerem se tak zdál být „velký bratr“, Sovětský svaz. V listopadu 1965 se v Moskvě sešli zástupci SSSR, NDR, Československa, Polska, Bulharska, Rumunska, Mongolska a Kuby a byla jim nabídnuta spolupráce v oblasti zkoumání kosmu. Sověti poskytli zdarma využití raket a požadovali vědecké přístroje na družice. Tak vznikl projekt Interkosmos, přičemž první sonda téhož jména byla vypuštěna z kosmodromu Kapustin Jar v říjnu 1969. Na její palubě se nacházel i přístroj československé výroby na měření měkkého rentgenového záření Slunce. Tak začala česká éra dobývání kosmu.

Družice made in ČSSR

První ryze československá sonda se zrodila poněkud oklikou. Naše vědce napadlo zkoumat jevy ze dvou družic vypuštěných najednou a výsledná data porovnávat. Tato idea se uchytila i v sovětských odborných kruzích, a tak bylo československým vědcům nabídnuto postavit kompletně druhou družici (subsatelit), která bude vypuštěna spolu s primární sondou.

Tým vedený Ing. Pavlem Třískou tedy zkonstruoval družici Magion (název vznikl spojením slov MAGnetosféra a IONosféra): hranol o rozměrech pouhých 300 × 300 × 160 mm a váze 15 kg byl 24. října 1978 vypuštěn z kosmodromu Pleseck jako přívažek družice Interkosmos 18, a Československo se tak stalo třináctým státem s vlastní družicí. Současné měření ze dvou různých satelitů (tedy Magionu a Interkosmu 18) vytvářelo prostorový model prostředí ve stejném časovém intervalu, což byla v té době naprostá novinka.

Sonda zanikla po necelých třech letech provozu 10. září 1981 řízeným sestupem do atmosféry, kde shořela. Po ní následovaly další družice téhož jména, ale jiné konstrukce. Byly větší a těžší, avšak cíl zkoumání zůstal stejný. Poslední sonda Magion 5 poslala vědecká data ještě v červenci 2002. Kromě prvního Magionu obíhají dosud zbylé sondy (samozřejmě již nefunkční) Zemi a jejich definitivní zánik je otázkou let či desetiletí.

První a současně jediná česká družice MIMOSA (jméno vzniklo spojením anglických slov MIcroaccelerometric Measurements Of Satellite Accelerations) je také jedinou, která byla hodnocena jako neúspěšná. Sondu ve tvaru osmadvacetistěnu a o váze 51 kg vyrobila firma Space Devices. Vypuštěna byla stejně jako její předchůdkyně Magion z kosmodromu Pleseck, v rámci česko-ruského finančního vyrovnání.

Pomocí mikroakcelerometru měla sonda zkoumat hustotu vyšší atmosféry a její variace. Šlo by o velmi důležitá data, protože na všechna tělesa ve výšce do 2 000 km působí atmosféra (i když velmi řídká), která je zpomaluje. V důsledku toho klesají na nižší oběžné dráhy a následně shoří. MACEK, jak byl přístroj familiárně nazýván, bohužel nefungoval správně. Nejspíše nedošlo k jeho odaretování, a tak vlastně nemohl vůbec začít s faktickým měřením. Družice shořela v atmosféře poměrně nedávno – v prosinci 2011.

Na týden do vesmíru

Vyvrcholením československé účasti na projektech Interkosmos byl nepochybně let Vladimíra Remka. Složení mezinárodních posádek a jejich let na vesmírnou stanici Saljut 6 představovaly sice v prvé řadě propagační a do jisté míry i populistický krok, nemůžeme jim však upřít vědecký přínos – zvláště v případě letů s evropskými zástupci. Remek a jeho kolega Oldřich Pelčák byli vybráni selektivní metodou z vojenských letců již v Československu a oba přicestovali do Hvězdného městečka, kde absolvovali kosmonautický výcvik. Spolu s nimi tam cvičili i zástupci NDR a Polska.

Je veřejným tajemstvím, jak velkou snahu vyvíjela polská strana v Rusku, aby jako první nesovětský a neamerický kosmonaut letěl právě jejich kandidát Mirosław Hermaszewski. To se však nestalo, přičemž o důvodech se jen spekuluje: je velmi pravděpodobné, že hlavní roli sehrálo nejintenzivnější zapojení ČSSR do projektu Interkosmos ze všech zúčastněných zemí. Dohady panují i kolem otázky, proč byl vybrán právě Remek, a nikoliv Pelčák. Proti Pelčákovi hovořil nejspíš fakt, že jeho kolega Nikolaj Rukavišnikov nebyl voják, a pro Sověty bylo v té době jen těžko představitelné, že by kosmické lodi velel civilista. Kromě toho byla dvojice Vladimír Remek–Alexej Gubarev hodnocena jako „o něco lepší“. 

Vladimír Remek a jeho kolega se odpoutali od Země 2. března 1978 a jejich domovem se na týden stala stanice Saljut 6, přičemž československý kosmonaut prováděl měření a pokusy, které vypracovala akademie věd. Desátého března pak přistáli v kazašské stepi. Další lety s mezinárodní posádkou trvaly vždy zhruba stejnou dobu, aby nevznikly fámy, že Sovětský svaz některé zemi „nadržuje“…

  • Zdroj textu:

    Tajemství vesmíru 3/2013

  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Délka Vasova běhu (švédsky Vasaloppet) činí 90 kilometrů a pravidelně se ho účastní téměř 16 000 lyžařů.

Zajímavosti

Podle dřívějších teorií byl výbuch supervulkánu Toba natolik silný, že téměř způsobil vyhlazení nejen lidské rasy, ale i mnoha dalších živočišných druhů.

Věda

I dnes lze koupit výrobky ze želvoviny, ačkoliv je lov zvířat zakázaný pod pokutou 175 tisíc korun.

Zajímavosti

Podle posledního výzkumu odpovídá hmotnost naší Galaxie 1,5 bilionu sluncí. K uvedené hodnotě vědci dospěli pomocí měření rychlostí kulových hvězdokup, jež obíhají galaktické jádro.

Vesmír

Mravenci rodu Cephalotes si ve větvích stromů vždy najdou cestu a dávají přednost té, která má nejméně křižovatek

Příroda

Již v době objevu byly obří sochy na terasách poničené, moderní rekonstrukce je ukazuje v původním stavu.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907