Cesta endemickým rájem: Jižní ostrov Nového Zélandu

26.03.2017 - David Malec

Nový Zéland je možné bez přehánění nazvat přírodním klenotem naší planety. Na relativně malém území se díky izolovanosti ostrovů zachovalo obrovské množství endemické flóry i fauny a to v těch nejrůznějších přírodních podmínkách

Krasavec se žlutým pohledem -<p>Tučňák žlutooký (maorsky Hoiho) patří k nejvzácnějším tučňákům světa. Je lehce identifikovatelný podle žlutých skvrn kolem očí</p>
Krasavec se žlutým pohledem -

Tučňák žlutooký (maorsky Hoiho) patří k nejvzácnějším tučňákům světa. Je lehce identifikovatelný podle žlutých skvrn kolem očí


Reklama

Na novozélandském Severním ostrově se nachází horké písečné duny a jen několik stovek kilometrů jižněji, v národním parku Mount Cook, už po století hloubí ostrá údolí majestátní ledovce. Tři hlavní ostrovy Nového Zélandu – Severní, Jižní a Stewartův – jsou domovem podivných tvorů živočišné říše. Absence přirozených predátorů evolučně připoutala mnohé ptáky k zemi – křídla prostě nepotřebují. Příkladem za všechny je nelétavý a téměř slepý pták kivi (Apteryx), který se stal národním symbolem a zároveň jakýmsi synonymem slova „Novozélanďan“.
Je však nutné smutně konstatovat, že žádný ráj netrvá věčně. Zavlečení predátoři, kterými jsou hlavně vačice a krysy, likvidují unikátní ekosystém astronomickou rychlostí. Zbývá se jen modlit, aby uspělo co nejvíce ochranářských projektů organizovaných všudypřítomným Oddělením ochrany životního prostředí (DOC).

Žluté oči Oamaru

Po Novém Zélandu jsme cestovali tři měsíce, přešli ho shora dolů a zase zpět. Z plejády zajímavostí, které jsme cestou poznali, se v dalším povídání zaměřím na východní část Jižního ostrova.

Zatímco na drsném západním pobřeží zuřila vichřice a vytrvale pršelo, po přechodu přes průsmyk Haast v jižní části Alp se situace lepší. Do malého městečka Oamaru, známého především pozorováním tučňáků, dorážíme až navečer, stíháme však ještě navštívit malou pozorovatelnu tučňáků postavenou u pláže Bushy Beach. Svahu nad ní dominuje porost novozélandského lnu, ideálního pro úkryt hnízd nejvzácnějších tučňáků na světě – tučňáků žlutookých (Megadyptes antipodes) – charakteristických právě žlutým zbarvením okolo očí. Celosvětová populace čítá jen pár tisíc kusů a my se těšíme, že je uvidíme na živo. Denní harmonogram tohoto mořského ptáka však pozorování příliš nefandí. Na lov do hlubin oceánu se vydává v brzkých ranních hodinách, ještě před východem slunce, zpět se vrací až za soumraku.

V záři červené lucerny

Z moře se nemotorně a trochu směšně kolébá první exemplář tučňáka žlutookého. Je tak daleko, že nám ho musí ukázat zkušený rančer, který má pozorovatelnu na starosti. Podobná scénka se opakuje asi třikrát. Je třeba dodat, že rančer je tučňákům úplně oddaný, donesl z domu i zásobu dalekohledů pro nás, zvědavce. Dávám se s ním do řeči a na moji otázku, zda je ochrana tučňáků jeho práce nebo hobby, odpovídá: „Hobby? Já bych to nazval spíš posedlostí.“ S manželkou si slíbili, že už doma žádného tučňáka chovat nebudou, ale dnes už vylovil z blízkého přístavu jedno mládě pokryté olejem. Tak to chodí, když jste něčemu skutečně oddaní. I když jsme vzácné ptáky viděli jen z dálky, odcházíme s dobrým pocitem a rádi při odchodu přispíváme do kasičky na údržbu pozorovatelny.

TIP: Unikátní africká fauna aneb Syrová krása Etiopie

Další den je pro nás ale velkým zklamáním. Druhá pozorovatelna, která se nachází v přístavu, je až příliš turistická. Odtud je možné sledovat tučňáky nejmenší (Eudyptula minor) vylézající na břeh. Jenže na místě, kde se tučňáci večer dostávají z moře, stojí půlkruhovité pódium a dokonce i kamenitý břeh je zpevněn betonem. Když se setmí, červené světlo, které tučňákům nevadí, protože ho nevidí, osvětluje pobřeží a diváci mohou nahlédnout do nočního života těchto ptáků. My si ale takto „wildlife“ opravdu nepředstavujeme. V trochu pokleslé náladě se procházíme ulicemi. Zajímavé je, že každá z nich má své konkrétní určení. Právě jsme v ulici, kde vyrábějí sochy a na památku si kupujeme list kapradí vytesaný v pískovci. S trochu lepší náladou a těžším batohem se vydáváme směrem na jih.

Lachtan, kormoráni a racci

Svítá a my se přesouváme k Shag Point. Tohle místo sice není popsané v žádném průvodci, ale podle názvu zde očekáváme výskyt kormoránů (shag anglicky znamená koromorán). Po průjezdu nezajímavou vesničkou vysedáme z auta u rozeklaného pobřeží. Na břehu se v mizejících paprscích posledního slunce bezstarostně vyhřívá lachtan. Jen co nám ukáže svůj chrup, spokojeně pokračujeme v průzkumu pláže. Brzy doopravdy narážíme na hnízdiště kormoránů a hodnou chvíli pozorujeme, jak vylétají na lov. Tito úžasní ptáci se dokáží za potravou, kterou jsou hlavně ryby, úhoři a malí mořští hadi, ponořit do hloubky těžko uvěřitelných 45 metrů.

Kousek dál sledujeme akt páření mořských racků. Ti jsou sice v přímořských oblastech všudypřítomní, ale mně nikdy nezevšední. Zkoušejí různé akrobatické polohy, vajíčko v nedalekém hnízdě napovídá, že vědí jak na to. Jsme tu téměř sami, obklopeni nádhernou přírodou a oceánem nemilosrdně bičujícím pobřežní skály.

Pozůstatek obřích hrátek

Celá oblast Otago, kde se nyní nacházíme, je jednoduše kouzelná. Na rozlehlých loukách se pasou nevelká stáda ovcí merino, jejichž vlna je ceněným materiálem pro výrobu outdoorového oblečení. Právě začalo léto a všude kvetou různobarevné lupiny. Kvůli jejich focení se nám jízda trochu protahuje… V podvečer s úžasem pozorujeme naše staré známé – tučňáky žlutooké – nedaleko majáku v Moeraki, jak se vracejí do hnízd. Zdá se, že je jim naše přítomnost lhostejná a my se až do setmění oddáváme této pastvě pro oči i duši. Tučňák občas zastaví a vydává krátké tlumené zvuky. Jindy zase roztáhne křídla a ve větru si je suší.

Opojeni nečekaným zážitkem dnes stíháme ještě jednu novozélandskou zajímavost – Moeraki Boulders. Obrovské balvany ležící v písku na pláži Koekohe Beach se v celé kráse odhalí jen během odlivu. Z dálky se zdá, jako by tady obři hráli kuličky a zapomněli je uklidit. Některé z téměř dokonale kulovitých balvanů mají v průměru až dva metry. Pár z nich už podlehlo erozi, ale ve vyvýšeném jílovitém břehu čekají na odhalení další a další.

Temné zlato Nugget Pointu

Přesouváme se scénickou pobřežní cestou na jih. Na Zélandu je vlastně každá cesta scénická. Město Dunedin, známé jednou z nejfotografovanějších budov jižní polokoule (místní nádraží), s klidným svědomím míjíme. S lítostí však zjišťujeme, že hnízdiště největších mořských ptáků, albatrosů královských (Diomedea epomophora), nacházející se na špičce poloostrova Otago, je kvůli jejich páření zavřené.

Sázíme tedy na jistotu – přírodní útvary nikam netečou a nikdy se nepáří. Jedním z nich je nedaleké skalní seskupení zvané Nugget Point, kde je z majáku nad oceánem možno sledovat, jak se mohutné vlny lámou o obrovské skály trčící z moře. V teplých paprscích zapadajícího slunce se údajně lesknou jako zlaté nugety, odtud pochází jejich pojmenování. Potvrdit to bohužel nemůžeme, nám cestu k slunci zahalil dramatický mrak a co chvíli začne pršet.

Dobře maskovaný lvoun

Na Nugget Point zkoušíme fotografické štěstí opět následující ráno, ale podmínky nám znovu nepřejí a slunce zůstává částečně ukryté za mraky. Musíme pokračovat dál. Pobřežím odtud vedou prašné cesty, na kterých se vyhýbáme migrujícím stádům ovcí a krav. Na pláži v Cannibal Bay marně vyhlížíme lvouny (lachtan hřivnatý, Otaria flavescens), kteří by se tu měli vyhřívat po nočním lovu. Nakonec o jednoho skoro zakopneme. Leží nehybně napůl zahrabaný v písku a na první pohled vypadá jako vyplaveným kmen stromu.

Opatrně chodíme kolem té hromady tuku obalené v kůži. Občas hrábne ploutví a nahrne si písek na hřbet, aby se nepřehřál na slunci, které mezitím vysvitlo. Je skutečně obrovský, dospělí samci můžou vážit až 350 kilo. Dopřejeme mu prostor na zasloužený odpočinek a zbytečně ho nerušíme. Za chvíli jsme opět na cestě.

Novozélandský „pštros“

S naším postupem na jih se krajina mění. Mezi Kaka Point a Fortrose, v oblasti zvané Catlins, se rozprostírá porost původních lesů. V minulosti se tady intenzivně těžilo dřevo, ale dnes je celé území chráněné. Konečně vystupujeme z auta a vydáváme se na delší procházku nádherným lesem. Nevelká cedule nás informuje, že zde ještě před dvěma stoletími žil obrovský, pštrosu podobný pták moa (Megalapteryx didinus), který dorůstal až do výšky až tří a půl metru. Pro přistěhovalce byl ale lehko dostupným zdrojem masa, a v současnosti je považován za vyhubeného. Hustý les je plný života, roste tu spousta druhů kapradí, mechu, stromy rymu a rata a další nám neznámé keře. Za hodinu zjišťujeme, že jsme zabloudili, ale díky kompasu nacházíme cestu zpět.

Tučňák u lesa z kamene

Posílení studeným obědem se přesouváme až do zátoky Porpoise Bay a odtud do kempu v Curio Bay. Obě místa jsou pro nás zajímavá – Porpoise Bay je domovem asi dvaceti exemplářů nejmenších delfínů světa, delfínů Hectorových (také plískavice novozélandská, Cephalorhynchus hectori). My je však ze břehu marně vyhlížíme. Zato Curio Bay má pro nás připravených pár překvapení. Už při vstupu do kempu si všímáme dopravního značení jaké u nás nenajdeme – Pozor lvouni na cestě! – i s obrázkem. Zdá se mi to přehnané, vždyť jsme dost daleko od moře. Stavíme stan v jedné z kojí vyhrazených vysokým porostem novozélandského lnu a vaříme v nedaleké kuchyňce provizorní večeři. Když se s rukama plnýma teplého jídla vracíme k autu, vchod do naší kóje stráží lvouní samička! Je skutečně nádherná a než se rozvážnými kroko-skoky odhodlá pokračovat v cestě, stihneme ji vyfotit.

Nedaleko kempu se nachází přírodní zajímavost světového formátu, kterou v podvečer zkoumáme. Za odlivu totiž moře odhalí 180 milionů starý zkamenělý les, z plošiny nad ním je možné jasně rozpoznat jednotlivé kmeny. Moje přelétavá pozornost však po chvíli zachytí tučňáka žlutookého, vylézajícího z moře po celodenní lovu, a už se věnuju focení. Na to, že jich žije jen pár tisíc, jsme jich za necelý týden viděli nějak příliš. Ne, že bychom si stěžovali…


Neztraťte se na Zélandu

Jak se tam dostat

Asi jedinou běžně schůdnou cestou je letecká doprava z Prahy nebo z Mnichova. Je dobré zajistit si letenky ideálně půl roku dopředu. Pokud máte návštěvu Nového Zélandu naplánovanou s dostatečným předstihem, dá se letenka sehnat pod 20 000 Kč, jen je třeba sledovat akce leteckých společností a nejznámějších prodejců. Nás stála zpáteční letenka u společnosti Royal Brunei Airlines 18 000 Kč, ale běžně se pohybuje okolo 30 000 Kč.

Měna

Oficiální měnou je novozélandský dolar (NZD). Papírové bankovky nesou portrét prvního pokořitele nejvyšší hory světa, sira Edmunda Hillaryho. Ve větších městech jsou běžné bankomaty na platební karty, ale kartou (elektronickou i embosovanou) je možné platit ve většině kempů a větších obchodech. Kreditní kartu budete potřebovat při půjčení auta. Aktuální kurz novozélandského dolaru vůči české koruně je přibližně 1 NZD = 13,5 Kč.

Ceny

Ceny základních potravin jsou nejméně dvakrát vyšší než v Čechách, dá se ale využít akčních slev. V restauracích zaplatíte za jídlo přes 10 NZD. Jsou tady ale relativně levná auta a benzín – ojetý vůz můžete koupit za 1 000 NZD, litr benzinu stál v době našeho pobytu kolem 1,5 NZD. Jednoduchý hostel v centru Aucklandu vás bude stát 50–70 NZD za dvojlůžkový pokoj, společná noclehárna pak 20–30 NZD na osobu a noc. Ceny kempů se pohybují od 10 do 25 NZD za osobu a noc, pokud máte vlastní stan.

Jak cestovat

Kdo si netroufá řídit auto na levé straně (věřte, že je to jednodušší, než se zdá), může se spolehnout na slušné pokrytí turistických destinací autobusy. Běžná cestovatelská praxe na Novém Zélandu ale zahrnuje koupi auta na aucklandském „auto-trhu“, který se koná jednou týdně, nebo od cestovatelů, kteří se vracejí domů (stačí sledovat nástěnky v hostelech). To samozřejmě platí pokud na ostrovech chcete strávit několik měsíců. Na kratší pobyty je ideální si auto pronajmout, ceny jsou příznivé hlavně před začátkem hlavní sezóny. Nás stál pronájem osobního auta 16 NZD na den i s dodatečnou pojistkou. Ideální je půjčit si obytný vůz – půjčoven je v Aucklandu nespočet. Při půjčování auta dejte pozor, zda máte povolený neomezený počet kilometrů, některé půjčovny zpoplatňují jejich překročení. Téměř všechna pronajímaná auta mají automatické převodovky. Je dobré si před cestou projít pravidla silničního provozu. Budování železnic je kvůli terénu příliš nákladné a proto jich v krajině není mnoho – na intenzivní cestování se doporučit nedají, ale můžou být zajímavým, i když drahým, zpestřením.

Doporučená doba návštěvy

Pozor, jsme u protinožců, takže roční období jsou přehozená. Hlavní turistická sezóna je v době naší zimy. Pokud si chcete užít i na turisticky známých místech trochu soukromí, je rozumné se této době vyhnout. Hlavně v době letních prázdnin (okolo Vánoc), jsou kempy skutečně přeplněné k prasknutí. Příručky budou asi doporučovat cestování v létě, my jsme si vybrali jaro a byli jsme plně spokojeni. Připravte se ale na všechny možné varianty počasí, hlavně pokud se chystáte na treky do hor.

Co byste měli vědět

Slušné informace o zajímavostech okolí vám poskytnou všudypřítomné kanceláře Oddělení životního prostředí „DOC“, které jsou kromě ochotného personálu nabité letáky na nejrůznější atrakce. Není ale třeba za všechno platit, místní obyvatelé znají svoje okolí nejlépe a často se stačí zeptat. Snad každá předražená atrakce má v blízkosti volně přístupnou alternativu. Ochutnejte nejlevnější pouliční jídlo „fish &chips “, porce hranolek jsou zoufale obrovské.

Autem jezděte přes den. Při jízdě v noci téměř jistě něco srazíte – pokud to bude possum (z Austrálie zavlečený vačnatec likvidující endemické druhy fauny i flóry), domácí vám možná poděkují, ale pro vás to určitě nebude příjemný zážitek.
Na rozdíl od Austrálie se zde nevyskytují žádní jedovatí pavouci či hadi a ani žádná speciální očkování nejsou potřeba.

  • Zdroj textu:

    Příroda 12/2010

  • Zdroj fotografií: David Malec

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zahrady ve Versailles čekají kvůli horku a suchu krušné časy.

Zajímavosti

Halucinogen DMT změní elektrickou aktivitu mozku tak, že se chová jako ve chvílích snění

Věda

Z Alexandra vyrostl vynikající vojenský stratég, státník, diplomat a politik.

Historie
Vesmír

Parašutisté ze 101. výsadkové divize si prohlížejí jeden ze zničených britských kluzáků

Válka

Mor může přenést na člověka i nenápadný králík

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907