Reklama


Cesta z pekla: Skutečný příběh filmového Motýlka

06.09.2014 - Martin Toul

Byl slavný trestanec Henri Charrière řečený Motýlek vrahem, práskačem a pasákem, nebo jen člověkem svobodného ducha? Přibarvil ve slavné autobiografii svůj příběh záměrně, či pouze nedokázal odlišit realitu od fantazie?


Reklama

Na konci září roku 1933 vyplula z přístavu v Saint-Martin-de-Ré na jihozápadě Francie loď převážející trestance do jihoamerické věznice ve Francouzské Guyaně. Mezi šesti sty odsouzenými byl i Henri Charrière‚ přezdívaný Motýlek. Za vraždu pasáka si vysloužil doživotní nucené práce v pekelném prostředí trestanecké kolonie. Už tehdy si přísahal, že se do Francie ještě vrátí – především aby se pomstil těm, kdo mu tento bezútěšný osud připravili.

Zrození Motýlka

Charrière se narodil roku 1906 v jihofrancouzském městě Ardèche do rodiny učitelů. Na své dětství vždy rád vzpomínal – hlavně na milovanou matku, která svého jediného syna ráda rozmazlovala. Když pak roku 1917 zemřela, jedenáctiletý Henri její odchod z tohoto světa pochopil jako nespravedlnost, s níž se odmítl smířit. I to patřilo k důvodům, proč začal později všemožně „trojčit“.

V roce 1923 poslal otec nezvladatelného syna k námořnictvu, aby se naučil disciplíně a kázni. Armáda však měla na mladíka přesně opačný vliv: po dvou letech, jež v prostředí podobně „nepřizpůsobivých“ strávil, se přiučil veškerým špatnostem – a ty se mu později v profesionální kariéře zločince hodily. Z té doby také pochází jeho pověstné tetování na hrudi v podobě motýla i jeho přezdívka Papillon neboli Motýlek.

Nevinný práskač

Poté, co si Charrière úmyslně zmrzačil ruku (připravil se o prst), byl z armády propuštěn. Vrátil se k otci do Ardèche, ale nedařilo se mu začlenit se do normálního života. Vyrazil tedy do Paříže, kde se stal brzy nepřehlédnutelnou postavou podsvětí: v okolí náměstí Pigalle se záhy zavedl jako zlodějíček a pasák.

Šestadvacátého března roku 1931 byl na náměstí Clichy v brzkých ranních hodinách nalezen smrtelně postřelený Jean Legrand, jemuž se přezdívalo Malý Roland. Než zemřel, označil za svého vraha právě Charrièra. Soud Henriho v rozporuplném přelíčení uznal vinným a odsoudil jej k doživotním pracím v trestanecké kolonii ve Francouzské Guyaně, proslulé extrémně tvrdými podmínkami. Charrière trval na své nevině a celý proces označil za vrcholně nespravedlivý.

Požíračka lidí

Krátce poté, co vězeň dorazil za oceán, byl přidělen na post pomocného ošetřovatele v nemocnici. Avšak již po deseti měsících v kolonii se mu podařilo v malé loďce uprchnout. Roku 1935 ho pak ruka zákona dostihla v Kolumbii a nepodařený útěk ho stál dva roky na samotce ve věznici na ostrově Svatého Josefa, v malém souostroví asi jedenáct kilometrů od guyanské pevniny. Sto padesát temných kobek v řadě vedle sebe si mezi trestanci vysloužilo přezdívku „požíračka lidí“ – po gilotině šlo o nejhorší možný trest. Dva roky v naprosté izolaci se staly rozhodujícím obdobím v Motýlkově životě. Jen za cenu nezměrného úsilí – fyzického, ale především psychického – vyvázl z „díry“ živý a se zdravým rozumem.

Nedostatek slunečního světla a špatná strava způsobily, že rychle ztrácel sílu. Po kousnutích housenek, které do cely propadávaly mřížemi ve střeše, trpěl vysokými horečkami. Na útěk se vydával každý večer, tentokrát ale jen ve své fantazii. Dostával se do podivných stavů transu, v nichž putoval do vzdálených krajin. Tyto „úniky“ možná vysvětlují Charrièrovy pozdější sklony k fantazírování a neschopnost plně oddělit skutečnost od vlastních představ a snů, jak je popsal v knize Motýlek: „Už nejsem v cele. Už ani nevím o káznici, o Svatém Josefu, ani o Ostrovech. Válím se v písku a otírám si ruce o písečná zrnka, tak jemná, jako by to byla mouka.“

Dreyfusův ostrov

Druhá světová válka znamenala i ve věznici na druhé straně světa nedostatek potravin a zostření ostrahy. Případný útěk z trestanecké kolonie se jako vlastizrádný akt trestal smrtí. Tyto roky trávil Charrière ve vězení jako čistič žump a pasák dobytka. Díky přátelství s místním lékařem jej později převezli na sousední Ďábelský ostrov, který měl navzdory svému jménu mnohem volnější režim, protože si tam odpykávali trest především političtí vězni. Pět let zde pobýval například Alfred Dreyfus, francouzský důstojník neprávem odsouzený za velezradu. Motýlkovi dokonce umožnili volný pohyb, a tak rybařil, pěstoval zeleninu a snil o návratu do Francie.

Z trestance spisovatelem

V roce 1938 přestala francouzská vláda posílat vězně na vzdálené tropické ostrovy a Charrièra přemístili na pevninu do lesního tábora poblíž města Cayenne. Spolu s dalšími čtyřmi společníky odtud ovšem uprchl, znovu byl dopaden a skončil ve venezuelském vězení El Dorado, načež jej po vojenském převratu propustili. Tak se po třinácti letech tvrdého žaláře stal opět svobodným mužem.

V roce 1946 zamířil do Caracasu, hlavního města Venezuely, kde se seznámil s Ritou Alcoverovou, svou budoucí ženou a celoživotní družkou. Právě ona v něm nakonec uhasila nenávist a touhu po pomstě, jež ho sžíraly v časech největšího strádání. Roku 1956 získal Motýlek venezuelské občanství. V jihoamerické zemi pracoval nejprve jako průvodce, a později si dokonce otevřel restauraci. Do třinácti sešitů si postupně zaznamenal otřesné zážitky z vězení, načež rukopis nabídl několika nakladatelstvím. Kniha nazvaná Motýlek se na pultech francouzských knihkupectví objevila v roce 1969 a doslova přes noc se z ní stal bestseller: jen za první rok se prodalo na deset milionů výtisků a bývalý trestanec se rázem proměnil ve známého spisovatele. O jeho příběh projevili zájem dokonce i filmaři: v roce 1973 natočil Franklin J. Schaffner na motivy knihy Motýlek stejnojmenný film se Stevem McQueenem a Dustinem Hoffmanem v hlavních rolích.

Skutečnost versus fikce

Charrière se brzy stal celebritou, pořádal přednášky a přátelil se s takovými hvězdami, jako byla Brigitte Bardotová. Pod drobnohledem veřejného zájmu se však brzy ukázalo, že jeho „autobiografický“ román se tak úplně nedrží skutečnosti. Sám Motýlek, který na knize vydělal milionové jmění, nakonec novinářům pod nátlakem přiznal, že některé motivy kvůli uměleckému dojmu dokreslil, či si je spíše vypůjčil od bývalých spoluvězňů. 

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost 5/14

  • Zdroj fotografií: Allied Artists Pictures Corporation

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zrádce od Thermopyl

Píše se rok 480 př. n. l. a u Thermopyl se právě výhodná pozice řeckých obránců mění v mlýnek na maso. Mnohasettisícová armáda Peršanů pod vedením krále Xerxa totiž nenapochodovala do úzké soutěsky v jednom houfu (jak si představovali Sparťané), ale částečně ji obešla skalními pěšinami zezadu. Někdo jim musel dobře poradit! Obvinění padne na bývalého vojáka Epialtese z Trachisu. Důkazy však chybějí. Slavný řecký historik Hérodotos píše, že podezíráni byli i další dva lidé. „Ale jen na život hanebného Epialtese vypsali Řekové odměnu.“ Pravdou zůstává, že tuhle „zkratku přes hory“ hojně využívali při vzájemných přepadech jak Sparťané, tak i lid z Fókidy, který momentálně stál na straně perského krále Xerxa. Dá se tedy předpokládat, že o cestě do týlu nepřítele věděli už dávno i bez našeptávačů.

Zajímavosti

Pletení na prstech bylo snadné, a proto se těšili tkaničkáři menší úctě než tkalci

Historie

Mezi špičkovými senzory nebudou na lodi chybět sonary v ponorných kýlech, vlečené sonarové bóje, hydrofon pro poslech mořských živočichů a zařízení na odběr vzorků vzduchu, vody i mořského dna.

Zajímavosti

Osud vesmíru je stále nejasný

Vesmír

Příště možná poletí na letecké biopalivo

Věda

Tučňáci se poprvé pouští na moře a učí se samostatně lovit. U břehu na ně již čekají tuleni, pro které je mladý tučňák relativně snadnou kořistí

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907