Cesta za nejvyšším vodopádem: Unikátní výprava českého cestovatele

24.05.2015 - Martin Šíl

Titulem nejvyšší vodopád světa se dlouhou dobu honosí Salto Ángel v Jižní Americe. Na paty mu však šlapou jihoafrické Tugela Falls. Rozhodli jsme se, že jejich odvěký spor o prvenství musíme jednou provždy rozsoudit


Reklama

Dračí hory se táhnou 1 000 km napříč jižní Afrikou. V jejich centrální části leží vodopád Tugela napájený stejnojmennou říčkou. Padá z náhorní plošiny u skalního masivu nazývaného Amfiteátr. A podle oficiálních statistik je druhý nejvyšší na světě – měl by měřit 948 m. Primát pak drží venezuelský Salto Ángel s 979 m. Jisté indicie však napovídají, že by si zmínění dva velikáni mohli vyměnit místa. A tak jsme si řekli, že Tugela Falls přeměříme. Co kdyby byl doopravdy číslem jedna? Proto jsme spolu s několika zkušenými cestovateli dali dohromady expedici, která se na úkol s nadšením vrhla.

Výprava k vodopádu Tugela se od většiny našich afrických „misí“ lišila. Pokud vyrazíte na klasickou cestu za zvířaty, strávíte většinu času v autě. Do parku vás pěšky nikdo nepustí – je to příliš nebezpečné. Takže hlavní kvalifikací pro podobnou výpravu je schopnost vydržet dlouho „na zadku“. Tugela, to je ovšem jiný příběh. Žádné sezení v autě – tenhle vodopád si musíte poctivě vyšlapat. 

Hledá se pata

Nejdříve jsme si museli stanovit, kde se nachází pata vodopádu, a kde se tedy Tugela mění v řeku. Referenční bod je totiž alfou a omegou všech měření. U Salto Ángel – podobně jako u jiných velkých vodopádů – však právě tento bod představuje kámen úrazu a zdroj kontroverzí. My jsme jej u Tugela Falls stanovili na začátku tzv. Tunelu, místa ležícího pod posledním, asi 10m skokem vodopádu.

Čekal nás 7km trek proti proudu řeky. Nejdřív nás přivítala zubatá a vysoká tvář masivu Amfiteátr, z jehož náhorní plošiny řeka padá. Svahy okolních kaňonů tvoří jakýsi trychtýř, který se zužuje směrem k patě vodopádu. Brodění korytem a škrábání po strmých stěnách bylo vysilující, ale po celodenním plahočení jsme nakonec stanuli na vytouženém místě u Tunelu. A naměřili jsme 1 867 m n. m. Dostali jsme tak výchozí hodnotu, kterou budeme odečítat od výšky na hraně vodopádu. A zpátky do tábora. 

Následující ráno bylo mlhavé. V šest hodin jsme vyrazili k vrcholu vodopádu. Jen přejezd k výchozímu bodu pod Sentinel Peak trval dvě hodiny. Na špičkách kopců i v průsmycích, kterými jsme projeli, ležela mlha a foukal silný vítr. Při kalibraci výškoměru v průsmyku Oliviershoek řádil takový vichr, až jsme měli strach, že nás nahoru k vodopádu nepustí. V nízké trávě bičovaly poryvy žluté květy narcisů a narůžovělé netřesky. Když jsme si chtěli něco říct, přes hluk větru jsme se neslyšeli.

Dobrodružství na žebřících

Od Sentinel Peak stoupá cesta prudce vzhůru po několik hodin a v její poslední části se jde po náhorní plošině – předtím ovšem musíte překonat asi 40 m po řetězových žebřících. Nejedná se o snadný výstup, ale turisty, kteří se sem vydají, to většinou neodradí. Potkáte zde zkušené horaly, ale také naprosté amatéry. K těm druhým patřily i dvě mladé Íránky, jež se krčily v závětří a bály se zvednout navzdory přesvědčování přátel.

Nakonec jsme zdolali žebříky vedoucí na náhorní plošinu. Bylo to trochu o život, prudké nárazy větru strhávaly šátky na hlavách, a jakmile jsem vyšplhal přes okraj, zalomcoval se mnou prudký poryv. Ale dokázali jsme to! Kolem dokola se rozkládala náhorní planina porostlá trávou a posetá stovkami lagun. Vichr nepolevil, ale obloha zmodrala a v azuru rychle pluly bílé beránky. Půda byla jako houba nasáklá vodou, která napájí řeku Tugela. Už to nebylo daleko.

Zbytek cesty trval asi jen dvacet minut. Šli jsme podél koryta řeky až na hranu, odkud voda přepadává dolů. Podle oficiální mapy se hrana nachází ve výšce 2 979 m. Pokud naměříme podobné číslo, bude to znamenat, že naše dohady o opravdové výšce Tugela Falls byly oprávněné. Zatím však nevíme nic. Poslední desítky metrů před okrajem skály připomíná koryto řeky tobogan. Voda klouže po hladkém kameni a pak mizí v hlubině. Přiblížit se k hraně masivu bylo trochu nebezpečné, protože poryvy byly opravdu silné a nikdo z nás neměl chuť vyzkoušet si pád do kilometrové hloubky.

Skutečně nejvyšší!

Konečně jsme začali měřit a přiznávám, měl jsem trochu strach, jak to všechno dopadne. Použili jsme kombinaci GPS a barometrického výškoměru. Při konzultacích sice geodeti namítali, že taková metoda není nejpřesnější, ale v podstatě vyjádřili pochybnosti prakticky o jakékoliv jiné alternativě, takže jsme zůstali u původního plánu. Na displeji přístroje se nakonec objevila cifra 2 968, přesnost měření plus minus 3 m. Znamená to, že voda padá celých 1 101 m! Nad vodopádem se objevila duha. Trochu kýčovitá chvíle, ale nám to vůbec nevadilo. Měli jsme co slavit, protože Tugela Falls jsou pravděpodobně nejvyšším vodopádem světa.

Změřit vodopád není legrace a jde o značně kontroverzní záležitost. Jen těžce se totiž určuje zmíněná pata a „konec padání“. A navíc – neděláme si ambice být experty, chceme hlavně otevřít diskusi o sjednocení metodiky. I když započítáme odchylku našich měření, dostaneme se k mezním hodnotám výšky Tugela Falls mezi 1 068 m a 1 134 m – což je pořád nejvýš na světě. Alespoň pro nás, protože tohle je jen začátek. Všechno to brodění, šplhání, žebříky, balvany, hučení vody a větru představovalo pouhou předehru. Opravdový zápas teprve začne, až se budeme snažit změnit tabulky. 

Jak vysoké jsou ve skutečnosti?

O skutečné výšce Salto Ángel i Tugela Falls existují dohady. V případě prvního z nich se udává výška 979 m, což téměř přesně odpovídá rozdílu mezi hranou vodopádu a hladinou řeky Río Churun, jenže až více než 1,5 km vzdušnou čarou od části, kterou by bylo ještě možné označit za vodopád. Uvádí se také, že Salto Ángel padá z výšky 1 500 m skokem dlouhým 807 m; pak pokračuje kaskádami až k místu zvanému Talus Rapids, kde se vrhá přes poslední, asi 30m „schod“, blízko slavné vyhlídky Mirador Laime. Odtud už nepokračuje nic, co by bylo možné označit jako vodopád, či dokonce kaskádu. Zmíněná vyhlídka však leží ve výšce 701 m, což znamená, že ve skutečnosti by mohl Salto Ángel měřit jen něco přes 800 m. Naproti tomu Tugela Falls, poté co spadne pěti skoky pod masiv tzv. Amfiteátru, pokračuje několik set metrů příkrými kaskádami; asi po 1 km se pak objevuje poslední, 10m pád, pod nímž jsme provedli měření.

Nejvyšší vodopády světa
(dosud oficiálně uznávaná měření)

1. Salto Ángel, Venezuela – 979 m
2. Tugela, Jihoafrická republika – 947 m
3. Cataratas las Tres Hermanas, Peru – 914 m
4. Olo’upena Falls, Havaj, USA – 900 m
5. Yumbilla, Peru – 896 m
6. Vinnufossen, Norsko – 860 m
7. Baläifossen, Norsko – 850 m
8.–9. Pu’uka’oku Falls, Havaj, USA – 840 m
8.–9. James Bruce Falls, Kanada – 840 m
10. Browne Falls, Nový Zéland – 836 m

  • Zdroj textu:

    Martin Šíl, 100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: Martin Šíl

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Spisovatel pečlivě budoval svou image dobrodruha. Vpravo Karel May (1842–1912) jako Old Shatterhand, vlevo na snímku z roku 1905.

Zajímavosti

Červené světlo pomáhá stárnoucím očím

Věda

Ledoví obři Uran a Neptun

Vesmír

Na sklonku života pobýval Václav Eusebius v Roudnici nad Labem.

Historie

Původně Messerschmitt Bf 109, později Avia S-199, která se v roce 1948 dostala do Izraele a bojovala v izraelsko-arabských válkách

Válka

Horal každým coulem

Symbolem horolezectví a života ve vyšších nadmořských výškách by mohl být jak divoký (Bos mutus) a jeho domestikovaná forma jak domácí (Bos grunniens)Tento mohutný sudokopytník s dlouhou srstí obývá oblasti střední Asie a žije v nadmořských výškách až kolem 5 500 metrů nad mořem (nepotvrzené údaje uvádí i 6 100 m n. m.). Díky velmi dobře tepelně izolující srsti a mnoha dalším adaptacím pro život na vysokohorských loukách a náhorních plošinách byl tento druh skotu ceněn již ve starověku. Dodnes je domestikovaná forma jaka využívána šerpy k vynášení zavazadel horolezcům v Himálaji. Jak přitom není žádný střízlík – velcí samci přesahují hmotnost jedné tuny a v plecích mohou dosáhnout výšky 2,2 metru. Samice jsou v porovnání se samci asi o třetinu menší. Také domestikovaní jaci zdaleka nedosahují velikosti svých divokých předků, samci váží maximálně 580 kilogramů.

„Nízkohorská“ nemoc

Mezi adaptace, které jakům umožňují obývat nehostinné prostředí vysokých horstev, patří celkově větší plíce a srdce, než jaké má skot žijící v nížinách. Tito kopytníci mají také lepší schopnost přenosu kyslíku v krvi díky fetálnímu hemoglobinu, který u nich zůstává aktivní po celý život. Jaci jsou tak dobře přizpůsobeni svému prostředí, že v nížinách poměrně rychle hynou! Ohrožují je zde běžné nemoci a teploty nad 15 °C.

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907