Reklama


Chilské Altipláno: Na dosah jihoamerického nebe

19.07.2013 - Jan Miklín

Chile je neuvěřitelně rozmanitá země. Od severu k jihu měří 4 300 kilometrů a převýšení mezi tichomořským pobřežím a nejvyšším bodem země je 6 880 metrů. Mezi nejpozoruhodnější místa tohoto státu patří náhorní plošina Altiplano


Reklama

Po necelých dvaceti hodinách cestování z Prahy do Santiaga de Chile, hlavního chilského města, jsme se přenesli ze začínajícího léta na konec podzimu. Údolí obklopené lehce pocukrovanými horami, v němž metropole se sedmi miliony obyvatel leží, nás přivítalo drobným mrholením a studeným větrem. Hned jsme se začali těšit na cestu na sever, za teplým počasím.

Údolí vína a kouzel

Naším hlavním cílem byla vesnice San Pedro de Atacama, turistické centrum s výhodnou polohou pro objevování zákoutí nejsušší pouště světa i náhorní plošiny Altiplano. Přestože se do něj dá z hlavního města dostat prakticky nonstop během několika desítek hodin jízdy autobusem, zvolili jsme variantu se zastávkami po cestě, abychom poznali i jiné lokality.

Prvním místem, které naznačovalo, že deštivým dnům by mohl být na delší dobu konec, bylo Ovalle. Město nás vítalo jasně modrou oblohou bez mráčku a slunce se opíralo do vinohradů a zavlažovaných políček.

Brzy ráno jsme vyrazili do Valle del Encanto – Údolí kouzel. V jedné z mnoha soutěsek vyhloubených přítoky řeky Limarí byly objeveny pozůstatky čtyři tisíce let staré kultury. Takzvané petroglyfy, obrazce vyryté do skal, se při správném světle vyloupnou ze skalního reliéfu přímo kouzelně.

Údolí má ale co nabídnout i milovníkům přírody. Na jeho úbočích se ježí husté porosty mnoha druhů kaktusů a díky velkým rozdílům denní a noční teploty je téměř pravidlem, že před východem slunce je celé údolí zalité mlhou. Pohled z hrany kaňonu na mlhu, oranžově nasvícenou vycházejícím sluncem, patří k silným zážitkům. Pěkný je i výhled z některého z okolních kopečků na zemědělskou krajinu, posetou pravidelnými řádky vinohradů.

Hlavní město Atacamy

Další stovky kilometrů po chilské části panamerické dálnice, vinoucí se převážně podél nekonečného pobřeží Pacifiku, nás po několika dnech konečně dovedly do San Pedra. Malá vesnička s hliněnými, prašnými ulicemi se pyšní titulem „astronomické hlavní město světa“. Je tady totiž více než 300 slunečných dní v roce a průzračně čistý vzduch. Izolovanost místa navíc v noci zajišťuje minimální rušení světelnými zdroji.

San Pedro by si ovšem mohlo přibrat ještě jeden titul – hlavní turistické město pouště Atacama. Několik hlavních ulic v centru je tvořeno prakticky jen cestovními kancelářemi, které nabízejí výlety k slaným lagunám, na Altiplano či ke gejzírům El Tatio. To vše je „na dosah“, což ovšem v poměrech Atacamy často znamená desítky či stovky kilometrů chaotickou změtí vyježděných kolejí a pochybných „necest“. I z těchto důvodů často nezbývá, než služeb cestovek využít.

Křehké dílo z písku

Jednou z možností, jak se davům turistů vyhnout, je půjčit si kolo, náčrtek okolí vydávaný za mapu, a vyrazit. Díky rozlehlosti okolí a pohodlnosti většiny turistů je pravděpodobné, že se vám podaří za celý den nikoho nepotkat.

Podél říčky San Pedro vyrážíme k pozůstatkům vesnice Pukará de Quitor, odkud je krásný výhled na okolní oázu a dál k bolivijským hranicím, tvořených pásmem sopek a hranou náhorní plošiny Altiplano. Neuvěřitelně čistý vzduch a absence jakýchkoli měřítek v krajině působí dojmem, že k mohutné sopce Licancabur je to pár kilometrů.

Přes brod se dostáváme do Quebrada del Diablo (Ďáblovy soutěsky), kam vyrážíme pěšky bez bicyklů. Celý labyrint soutěsek a kaňonů vznikl v sedimentech jezera, které zde existovalo před zhruba 23 miliony let. V hlinitém písku jsou kromě ostrých hřebínků vytvořeny i mikrotvary, třeba mřížky z minerálů. Celá soutěska působí dojmem, že by ji kompletně spláchl jeden větší liják.

Vodní a větrná eroze zde utvářela ráz celé krajiny. Drobný písek se slepil ve vysoké kamenné monumenty připomínající sochy a na závětrných stranách skalnatých hřbetů vytvořil hluboké duny. Dávné potoky a říčky zase vytvořily labyrinty ostrých hřbítků a hlubokých soutěsek ve všech měřítkách. Díky v různých dobách usazovaným horninám se tady střídají barvy od světle žluté po tmavě červenou. Spolu se stále modrým nebem je to parádní podívaná.

Slaná paleta

O kus dál leží solné pohoří Cordillera del Sal. Mozaika barevných i tvarových kombinací písku je tady doplněna solemi v nejrůznějších odstínech bílé. Měsíční údolí (Valle de la Luna), jak je tato oblast také nazývána, je populární zejména díky západům slunce, které vytvářejí ještě neuvěřitelnější barevné nálady.

Opravdové solné království najdete u laguny Chaxa, vzdálené od Cordillera del Sal několik desítek kilometrů. Laguna je součástí rezervace Salar de Atacama, která chrání unikátní faunu a flóru slaných jezer pouště Atacama. Voda se sem dostává z deštivých svahů nedalekých And systémem podzemních kanálů a tvoří velké jezerní oblasti: příhorskou Puncar s několika většími jezery, a Sonor, jejíž součástí je právě laguna Chaxa nebo jezera Tebenquiche a Ojos del Salar.

Solné krusty vznikají vzlínáním solí podzemní vody a podle svých fyzikálních i chemických vlastností vytvářejí různé tvary, od plochých polygonových povrchů po až 70 cm vysoké solné výkvěty. Minerály těchto vod také způsobují pestré zbarvení vod jezera, v Chaxa převládají odstíny červené a oranžové.

Altiplano – střecha Ameriky

Výletem, který je rozhodně nutné podniknout s místní cestovkou, je jízda ke gejzírům El Tatio. Leží ve výšce 4 320 metrů nad mořem a jsou zřejmě právem propagovány jako nejvýše položené na světě. Horká voda o teplotě 85 °C zde vystřikuje do výšky až deseti metrů. Gejzíry jsou ovšem nejaktivnější před východem slunce, což znamená ranní strastiplnou jízdu rozhrkaným autobusem. Noční teploty bývají v tuto dobu i – 20° C, a dovnitř autobusu fičí mnoha otvory ledový vzduch.

Náhorní plošina v okolí gejzírů pro nás byla vhodnou přípravou na altiplánský národní park Lauca. Altiplano, někdy nazývané také Puna, je po Tibetu druhou největší náhorní plošinou na světě. Plošina je na obou stranách ohraničena pásmem hor – na západě často aktivními vulkány, jako je Licancabur, Miscanti nebo Oleague, na východě pohořími východní Kordillery Real a Apolobamba.

Náročný život ve výšinách

Život na Altiplanu je drsný. Vedle řídkého vzduchu vyzkouší odolnost návštěvníků obrovské rozdíly mezi denními a nočními teplotami. Ty běžně dosahují 40 °C, přičemž zejména noční mrazy bývají opravdu kruté. K tomu připočtěte nedostatek srážek (průměrný roční úhrn dosahuje pouhých 280 mm) a téměř neustále pražící slunce.

Z výše uvedeného je zřejmé, že živočichové a rostliny, které se těmto nepříznivým podmínkám dokázaly přizpůsobit, jsou vyhranění specialisté a často je na jiných místech ani nenajdete. Ze zástupců fauny je možno zmínit lišku patagonskou (Pseudalopex culpaeus) a hlavně několik druhů lam. Srst lamy vikuňa (Vicugna vicugna) je údajně nejjemnější na světě. Kvůli tomuto primátu byly lamy po staletí vybíjeny, jelikož například svetry z jejich vlny jsou vysoce ceněny a částky za jeden kus oděvu dosahují i tisíců dolarů. V druhé polovině minulého století byly vikuně téměř vyhubeny, po zavedení přísné ochrany a omezení obchodu se jejich stavy stabilizovaly. Dnes to vypadá, že jsou pro budoucnost zachráněny.

Země ojedinělých zážitků

Jedním z národních parků, kde je možné spatřit alespoň některá ze zvířat Altiplana, je NP Lauca. Park leží u chilsko-bolivijských hranic, na dohled hory Sajama – nejvyššího vrcholu Bolívie (6 542 m).

Dominantou oblasti jsou sopky Parinacota a Pomerape spolu s jezerem Chungara. To má rozlohu 21,5 km2 a leží ve výšce 4 568 metrů. Díky dobré dostupnosti z pobřežního města Arica jde o oblíbený cíl jednodenních výletů. Mnoho lidí však takto výraznou a rychlou změnu nadmořské výšky špatně zvládá a jejich dojmy se pak soustředí na zcela jiné prožitky, než je potěšení z přírodních krás.

My byli ovšem aklimatizováni dobře, takže jsme si mohli v kempu na břehu jezera postavit stan a užívat si západ i východ slunce. Zatímco pohled na jezero, zrcadlící se bílé sopky a zelenou rostlinu llareta v popředí je poměrně běžný zážitek, rudě nasvícené horské hřebeny nebo první ranní paprsky slunce, schovaného za Sajamou, patří k vjemům ojedinělým. Stačí však jen trocha dobré vůle, aby bylo možné aplikovat toto rčení na celé Chile a zejména jeho horské partie.

  • Zdroj textu:
  • Zdroj fotografií: Jan Miklín

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Na veřejnosti působil Hitler energicky, v soukromí polykal hrsti prášků a ruce měl rozpíchané od injekcí.

Zajímavosti

Seismické vlny na Slunci připomínají kruhové vlnky na vodní hladině.

Vesmír

Polyxena z Lobkovic ochraňuje ve svém domě místodržící Slavatu a Martinice

Historie

Orlí pár se za hlasitého křiku vznese vysoko do vzduchu a pak se dravci střemhlav spouštějí směrem na sebe… 

Příroda

Kosatka zblízka v Loro Parque

Věda
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907