Chodí po světě vaše kopie? Jaká je pravděpodobnost, že najdete svého dvojníka?
Jaká existuje šance, že narazíme na dvě stejně vypadající osoby, které přitom nejsou dvojčata? Překvapivě vyšší, než by se mohlo zdát. Stovky lidí po celé planetě zjišťují, že někde na druhém konci světa žije jejich téměř dokonalý dvojník
Otisky prstů představují jednu z mála jistot, na kterou se mohou kriminalisté spolehnout: Podle zákonů pravděpodobnosti nežijí na Zemi dva lidé s totožným daktyloskopickým profilem, a liší se dokonce i papilární linie jednovaječných dvojčat. Na zmíněném principu ostatně funguje řada bezpečnostních zařízení, kupříkladu čtečky prstů pro odemykání vstupu. Přesto se nejedná o stoprocentní metodu – podle technologické společnosti Apple hrozí u jejích výrobků riziko zhruba 1 : 50 000, že dojde k náhodnému prolomení zabezpečení.
Oproti tomu u skenování obličeje se pravděpodobnost zneužití pohybuje údajně kolem jedné k milionu, a podle výrobce jde tudíž o nejsofistikovanější ověřovací systém na trhu – pokud ovšem dotyčný nemá jednovaječné dvojče. V takovém případě existuje značná šance, že technologie selže a nechá se zmást, jak už se to ostatně několikrát stalo. V roce 2017 navíc takto dokázal jistý americký chlapec náhodně odemknout telefony svých rodičů, patrně díky podobným rysům tváře.
Životní zážitek
Pravděpodobnost, že žena přirozeně počne jednovaječná dvojčata, se odhaduje na 1 : 250. Snad každá taková dvojice sourozenců má pak v zásobě řadu historek, jak se v dětství vydávali jeden za druhého, přičemž dokázali obelstít rodiče i učitele. Coby „obyčejní“ smrtelníci jsme jim zmíněnou výhodu pochopitelně záviděli – a přitom nelze vyloučit, že se podobný kousek podařil mnohým z nás. Jen jsme o tom neměli tušení.
Neil Douglas (napravo) a jeho o tři roky starší dvojník během náhodného setkání v letadle. (foto: Profimedia)
„Nastupoval jsem právě do letadla a na mém místě někdo seděl, tak jsem ho poprosil, aby se posunul. Otočil ke mně hlavu – a dívala se na mě moje vlastní tvář,“ popsal pro BBC svůj životní zážitek Neil Douglas, který tehdy letěl do Irska na svatbu. Navíc oba muži později zjistili, že bydlí ve stejném hotelu. Když se pak druhý den společně vyfotili, snímek obletěl sociální sítě a přes noc se stal virálním.
Ne tak úplně stejní
V roce 2015 využila doktorandka Teghan Lucasová ve své studii databázi antropometrických údajů více než čtyř tisíc osob, ve snaze nalézt mezi nimi shodu. Při uplatnění sedmi různých parametrů – jako například vzdálenosti očí a uší – se u dvou lidí dokonalá shoda nenašla, a velmi přesný algoritmus proto nedokázal identifikovat dva zcela stejné jedince. Pokud by Lucasová k vyhledávání použila ještě jeden znak navíc, šance na úspěšný výsledek by dosahovala zhruba jedné ku bilionu.
Jenže co znamená totožná tvář? V případě elektronického rozpoznávání obličejů hraje roli každý milimetr. I kdyby dva lidé náhodou sdíleli zcela identické rysy a lišili se pouze v rozměru ušního boltce, systém je vyhodnotí jako různé osoby. Pro lidské oko jsou však podobné detaily nepostřehnutelné, a i když je zaregistruje, nepřikládá jim přílišnou váhu. Při rozpoznávání tváří se totiž soustředíme na celek a do naší rozlišovací schopnosti zasahuje řada kulturních vlivů, například jak často jsme zvyklí soubor nějakých rysů vídat a porovnávat. Pokud se tedy příliš nesetkáváme s příslušníky jiných etnik, má náš mozek tendenci je označit nálepkou „všichni vypadají stejně“.
Na rozdíl od počítačů jsme rovněž zvyklí pracovat s časem a proměnami. Protože nevyhodnocujeme konkrétní části jednotlivě, poznáme své blízké, i když se nechají ostříhat nebo se namalují. Také tvář, která zestárla, si zachovává základní rysy, jež stále poznáváme. Pokud zahrneme všechny popsané proměnné, bude šance na nalezení dvou zdánlivě stejných osob daleko vyšší. Dokonce se říká, že každý z nás má někde až sedm takových dvojníků. Pravda je však ještě zajímavější – jsou jich nejspíš desítky.
Jak najít toho svého?
Pokud ovšem někde více či méně „povedeného“ dvojníka skutečně máme, dá se to vůbec zjistit? Pro ty, kterým uvedená otázka nedá spát, se nabízí hned několik možností. Zájemci mohou využít služby mnoha speciálních online portálů, kam lze nahrát svoji profilovou fotografii a počkat, zda algoritmus vyhledá v databázi odpovídající snímek. Podmínkou samozřejmě je, aby na server vložili své podobenky oba potenciální dvojníci. Fakt, že ke kýžené shodě nedojde, tak ještě neznamená, že nikdo takový na světě neexistuje.
TIP: Genetika, nebo doktor Mengele? Jaké je tajemství brazilské vesnice dvojčat?
Vůbec největší šanci na úspěch slibuje web twinstrangers.net, kam každý týden přibývají tisíce nových obličejů a momentálně jich stránka čítá na 9,5 milionu. Někteří uživatelé už mezi nimi našli dokonce ne jednu nápadně podobnou tvář, ale dokonce dvě či tři. Správci webu kromě toho organizují osobní setkání dotyčných. A kdo to s vyhledáváním dvojníka myslí vážně, může využít i služby hned několika mobilních aplikací.
Oblíbený námět
V lidovém folkloru se tzv. doppelgänger čili „dvojník“ obvykle vykládá jako zlé znamení a předzvěst smrti. Podobným zážitkem přitom řada lidí skutečně prošla. Kupříkladu Johann Wolfgang Goethe ve své autobiografii Z mého života vzpomínal, že cestou do francouzského Drusenheimu náhle spatřil sebe sama, jak si jede naproti.
V uměleckém zpracování se fenomén dvojníka zřejmě poprvé objevil ve stejnojmenné novele Fjodora Dostojevského. Příběh úředníka Holatkina, který se náhle musí vypořádat s existencí muže naprosto identického vzezření, ale zcela opačné povahy, se později dočkal i filmového zpracování. Ostatně právě na stříbrném plátně jde o velmi vděčné téma: Podle filmové databáze IMDb se scéna, kde nějakým způsobem figuruje doppelgänger, objevuje v 669 snímcích.
