David Těšínský: Marihuanu na Jamajce kouří úplně všichni. Přesto je tam nelegální

Vytvořil jste cyklus portrétů z Jamajky, který jste pojmenoval „Jah people“, tedy „Jahův lid“. Proč právě toto slovo?

Vyslovuje se „dža“, znamená „bůh“ a odkazuje na Jaha Rastafariho, etiopského císaře, vlastním jménem Haileho Selassieho. 

A proč právě Jamajka?

Od svých osmnácti let mám rád reggae a vždycky mě inspirovalo, hudebně i k životu. Říkal jsem si, proč tuhle zemi nenavštívit? Tak jednoduché to vlastně bylo. A samozřejmě šlo i o to, že je Jamajka pro fotky naprosto skvělá, speciálně pro street foto. A já dělám fotky na ulici fakt rád. Nechtěl jsem hudebníky zachycovat na koncertech a vystoupeních, chtěl jsem ukázat jejich každodenní život. O té sérii říkám, že je to portrét žijících legend, doplněný o všechny ty lidi okolo. A několik skutečných legend reggae jsem potkal – třeba chlápka, který vystupuje pod jménem Eek-A-Mouse, nebo dalšího, známého jako Horsemouth. A taky jsem se setkal s potomky největšího giganta ze všech, Augusta Pabla. 

Bylo těžké mezi muzikanty proniknout?

Strávil jsem tam dva měsíce, prostě to chvilku trvalo. Nakonec mě vzali, ale trochu mě překvapilo, že to nebylo tak přátelské, jak bych čekal. Mám srovnání. Fotil jsem třeba americké rappery – podobná street fotka, taky hudební subkultura. A ti mě vzali víc, rappeři jsou takoví přiznaní „sígři“. Jamajčani obecně jsou sluníčkáři, ale ve skutečnosti si vás moc k tělu nepustí. Nevím, možná je to tím, že jde o zemi třetího světa. Teda, ne že by se Detroit zemi třetího světa nepodobal, ale tam ti kluci byli v pohodě, zatímco rastafariáni moc ne. Vlastně úplně nejlepší byli samotní muzikanti, na nic si nehráli. 

Co přesně na Jamajce znamená „nebýt v pohodě“?

Jamajčani vlastně za všechno čekají peníze. Cokoliv udělají, tak pořád nějak směřuje k jejich vlastnímu prospěchu. Zrovna upřímný vztah si tím k lidem nevytvoříte. Třeba právě Eek-A-Mouse je mezi muzikanty trochu výjimka, toho peníze zajímají hodně, u mě si tím úplně zničil reputaci. Už ho radši ani neposlouchám. Ale částečně jsem to čekal, nejsem naivní. Mám za sebou spoustu cest po Africe, v Etiopii, kde se pořád očekává, že za něco platíte. 

Měl jste naopak nějakou představu, s níž jste na Jamajku jel a která se dokonale potvrdila? 

Potvrdila se asi ta nejvíc očekávaná – že tam každý hulí trávu. To nemá s rastafariány nic společného, marihuanu prostě užívá každá paní v obchodě, joint mají v puse všichni na ulici, vyhulují tam i taxikáři za jízdy – což je v pohodě, protože po trávě se člověk soustředí rozhodně líp než po alkoholu. Jen pro rastafariány to ale není výhradně relax, jde o posvátnou bylinu, což ovšem není ničím podložené, protože Haile Selassie ji prý nikdy nekouřil. Prostě to vyrůstá z místní tradice. 

Podle dostupných zdrojů je rastafariánů asi jen jedno procento z celkové populace Jamajky. Nepřijde vám zvláštní, že v očích Evropanů ostrov reprezentují téměř výhradně rastafariáni?

Může za to především reggae. Ačkoliv se na ostrově jedná o úplně minoritní záležitost, je to jediný produkt, který se odsud kdy podařilo úspěšně vyvézt. Hudebníci v tom udělali ohromný kus práce. Nejdřív šlo hlavně o původní, takzvané roots reggae, patřilo do rasta kultury, texty se hodně věnovaly náboženství. Když si poslechnete ty originální songy, zjistíte, že to vůbec není nějaká šťastná pohodová muzika. Jde o hudbu otroků, strašně smutnou, ale v rytmu tlukotu srdce. Máte pocit, jako by žila s vámi. Dnešní, takzvané nové reggae už hrají mladí, kteří často nemají s rastafariány nic společného. Líbí se jim hudba, náboženství je nezajímá. 

Postřehl jste v životě rastafariánů něco typického? 

Žijí většinou hrozně skromně. Právě ti tradiční, roots rastafariáni, mají rádi klid, kousek od města, směrem do hor. Komunita je pak někde na okraji džungle. Mají tam pár chatek, jeden obchod a spoustu kamarádů hudebníků. Nemají elektřinu, nebo všechno funguje na nějaký agregát. Většinou nedělají nic, a když náhodou ano, nejde o žádný velký byznys. Šijí čepice nebo vyrábějí drobnosti, které pak prodávají místním i turistům. 

Jednu velkou komunitu jsem navštívil v horách nad Kingstonem, kde žijí především ortodoxní rastové. Mají tam vlastní školu i sobě přizpůsobenou výuku. Bylo to hodně vysoko nad městem, jel jsem tam asi hodinu a půl. Půl dne příšerně pršelo, všude okolo bouřka, šlo skoro o náboženskou zkušenost. Když se pak počasí uklidnilo, měl jsem možnost je trochu poznat. Ty děti žijí úplně volně, jsou daleko od všech policajtů a dělají si, co chtějí. A samozřejmě nedělají nic špatného. 

Dá se v takových podmínkách vůbec přežít?

Víte, oni nemají žádné vysoké náklady. Trávu si tajně pěstují někde v džungli, protože – a to se držte – pěstování je na Jamajce nelegální. A v době, kdy jsem tam byl, stálo mimo zákon i kouření. Nejabsurdnější bylo, že jediný člověk, kterého jsem kdy viděl mít na ostrově problém, jsem byl já sám. Jediný běloch široko daleko, všichni okolo zhulení a policajti šacují zrovna mě. Našli u mě pár gramů trávy a chtěli mě pokutovat. A já jsem si z nich dělal srandu. Tu pokutu by mi nakonec asi i dali, ale zachránil mě kamarád, který jim strčil nějaké peníze s tím, že ho pak na oplátku pozvu na dvě piva. Za celé ty dva měsíce – a to jsem bydlel i u bohatých lidí, kteří si dvakrát za rok zaletí do New Yorku na nákupy – jsem napočítal celkem čtyři osoby, které řekly, že marihuanu nekouří. A jeden z nich ji sice netahá do plic, ale zas si ji každý den dává uvařenou jako součást jídla. 

Pokud je marihuana ilegální, jak ji můžou rastas používat při náboženských rituálech? To všichni zavírají oči? 

Kouřit už se dneska smí. Navíc ty rituály mají jen roots rastafariáni. Ale i kdybychom tvrdili, že kouří jenom při rituálech, byl by každý den jeden velký rituál. Za čtyřiadvacet hodin si dá jeden rasta odhadem tak patnáct marihuanových cigaret, takzvaných spliffů. Není to ale jako u nás, že by šlo o velký joint, je spíš menší. A nikdy trávu nekouří čistou, míchají ji s troškou tabáku. Joint se navíc neposílá dokola, každý má svůj vlastní, protože ten materiál je hrozně levný. Gram trávy stojí na Jamajce asi jako kusová cigareta. Obyčejná krabička cigaret tam v přepočtu vyjde na sto třicet korun, takže proč byste kouřili tabák? 

Jak si rastové stojí v jamajské společnosti? Podle toho, co říkáte, budou nejspíš někde u dna… 

Ekonomicky asi ano, ale nikdo je nepovažuje za podřadné. I bohatší Jamajčani je naprosto respektují a nevidí je jako spodinu, ačkoliv jsou minorita. Rastafariáni na Jamajku prostě patří.