Dendrochronologie: Tajemství letokruhů starých stromů

Letokruhy vznikají díky pravidelnému dorůstání „stavebního“ materiálu – cévnatiny (kambia), rychlost růstu přitom závisí na ročním období. Letokruhy jsou většinou podstatně výraznější v mírných klimatických oblastech (včetně naší republiky), kde jsou běžné velké rozdíly mezi teplými a chladnými částmi roku.

I dva letokruhy za rok

Světleji zbarvená vnitřní část letokruhu vzniká na jaře, kdy je růst po zimním období klidu rychlejší a dřevní hmota je díky tomu méně hustá. Tmavší (a více hutná) část na vnější straně letokruhu zase odpovídá pomalejšímu růstu v letním období. Celková rychlost růstu je přímo závislá na klimatických podmínkách daného roku: dlouhé teplé a vlhké růstové období se obvykle projevuje širokými letokruhy, v suchém roce zase vznikají vždy letokruhy úzké. Pokud se v jednom roce střídá příznivé a nepříznivé počasí (například příliš suché období uprostřed léta), může se stát, že během jednoho roku naroste více než jediná vrstva letokruhů. Stromy, které rostou současně ve stejné oblasti a v obdobných klimatických podmínkách, mívají značně blízkou posloupnost letokruhů. Díky tomu lze sestavit chronologické řady propříslušné oblasti světa. Dřevo použité ve starých stavbách pak lze pomocí těchto řad poměrně přesně datovat.

Přesné datum, nebo nic

Dendrochronologie je tedy vědecká metoda datování (určování stáří dřevinného materiálu) založená na podrobném analyzování letokruhů dřeva (především šířky letokruhů). Umožňuje v ideálním případě určit stáří dřeva s přesností na jediný kalendářní rok, což může být velmi důležité při pokusech určit stáří mnoha archeologických nálezů doprovázených tímto materiálem (včetně uhlíků, starého nábytku apod.).

Na speciálním měřicím stole je nejprve změřen vzorek dřeva, přičemž údaje jsou pak přenášeny přímo do počítače. Program následně zobrazí data ve formě jakési křivky, kterou počítač dále porovnává s dříve zvolenou standardní křivkou vytvořenou pro každou dřevinu. Pro přesnější dataci určitého objektu nebo lokality je vhodné změřit větší množství vzorků. Cílem je vyhledat průměrnou korelační střední křivku, která zvýrazní společné výkyvy způsobené klimatickými změnami. Je tedy zřejmé, že dendrochronologie je čistě exaktní metodou, u které prakticky neexistuje žádná tolerance. Tím je míněn fakt, že se vzorek vždy buď podaří datovat do konkrétního roku (ve kterém bylo měřené dřevo ještě součástí živého stromu), nebo se datování vůbec nepodaří.

Záludná paměť dřeva

Pro samotné datování dřeva je nejdůležitější poslední letokruh, vytvořený před skácením stromu, tzv. letokruh podkorní. Je-li identifikován, můžeme snadno určit, ve kterém roce (případně i ve kterém ročním období) byl strom skácen. Tento letokruh však bohužel často schází, protože byl ze vzorku odstraněn při opracování. Pak určujeme alespoň rok, po kterém ke kácení došlo, tzv. terminus post quem. Rok skácení stromu nicméně nemusí odpovídat roku, ve kterém byl použit jako stavební materiál. Vždy je tedy třeba připočíst nějaký čas potřebný pro uzpůsobení dřeva (např. vysoušení). Může navíc nastat i zajímavý stav druhotného použití dřeva, kdy z rozebrané stavby je dřevo opracováno a znovu použito. Jedním z hlavních pravidel je tedy odběr většího počtu vzorků z každého zkoumaného objektu. Dostatečně velký počet vzorků je nezbytný pro obdržení objektivních a nezkreslených údajů. Dalším pravidlem je odběr vzorků, které by měly obsahovat alespoň 40 nebo 50 letokruhů, a to v závislosti na četnosti vzorků v souboru. Silně omezujícím faktorem je tedy stav zachování zkoumaného dřeva a míra rozeznatelnosti letokruhů. „Nepřítelem“ dendrochronologů jsou také některé druhy mravenců a jiného dřevokazného hmyzu, jejichž chodby mohou vzorek významně poničit a pro datovací účely tak znehodnotit.