Díra do pekla: Neuvěřitelný příběh nejhlubšího vrtu světa

22.07.2016 - Martin Beħko

Vyvrtali nejhlubší díru, jaká kdy pronikla zemskou kůrou. Měl to být čistě geologický průzkum se střízlivými výsledky. Místo toho hloubkové mikrofony přinesly neuvěřitelné zvuky pekla. Pravda, nebo jen povídačka?


Reklama

V reproduktorech chvíli praská pouze statika, poté se z pozadí vynoří hlasy. Stovky, tisíce hlasů kvílí a řvou bolestí. Pak naráz umlknou. „To, co jste slyšeli, jsou hlasy mrtvých,“ po chvíli pronese do napjatého ticha reportér, očividně sám značně otřesen. „Tyto nahrávky pořídili ruští geologové v hloubce dvanáct kilometrů poté, co spustili mikrofony do nejhlubšího vrtu planety.“ 

Když se dnes vydáte na procházku kolem jezera pod „Vlčími horami“, jak to zde místní nazývají, narazíte na podivné stavení. Opuštěný areál velikosti fotbalového stadionu je zastavěn betonovými budovami, vysklenými okny se prohání vítr, a když se náhodou opře do některého z rezavějících plechů, roznese se po okolní ztichlé tajze skřípot, který jako by vycházel přímo z bran pekla. Přeci jen nejpůsobivější ze všeho je ale vysoká kovová věž, jež nad celým krajem vládne. Jako všechno kolem nese i ona známky rozkladu. Její vrchní část navíc působí dojmem, jako by ji jakási neznámá síla či exploze rozervala na kusy. Ty stejné kusy, které rezaví na zemi všude kolem. 

Z vesmíru pod zem

SG-3, jak se areál nazývá, přitom pamatuje i slavnější časy. Jeho historie sahá zpět až do let sedmdesátých. V mezinárodním prostředí právě vrcholí studená válka, velmoci USA a SSSR teprve nedávno dobyly vesmír a nyní se rozhodly pokračovat v soutěžení po vertikále dál. Tentokrát však jejich pohledy nesměřují k nebi. Právě naopak. Svou pozornost soustředí na Zem. Američané začínají v Oklahomě s vrtáním díry Bertha Rogers, která se má již zanedlouho stát nejhlubším vrtem na světě. 

Ani Rusové však nezahálejí. Za místo, kde chtějí začít svou expedici směrem k zemskému jádru, si zvolí část kontinentální desky nedaleko finských hranic – Kolský poloostrov. Soupeření obou supervelmocí se tak přesouvá z vesmíru i pod zem. V nejbližších letech zhltnou projekty na obou stranách miliony dolarů, připraví vědcům a inženýrům pár tvrdých oříšků k rozlousknutí – no a přinesou i nečekaně zajímavé objevy.

Na cestě k zemskému jádru

Vrtání na Kolském poloostrově začalo 24. května 1970 a jeho cílem bylo dosažení hloubky patnáct tisíc metrů. Od zmíněného květnového dne pracovaly v zařízení dennodenně desítky techniků, inženýrů a geologů, které sem většinou z nedalekého městečka Zapoljarnyj přivážely pruhované červeno-bílé autobusy. Do služeb vědy byla zapřáhnuta nejmodernější technika té doby na čele se speciálním, pro tyto účely zkonstruovaným vrtákem Uralmaš coby srdcem celého projektu. Společné úsilí lidských mozků a tvrzených vrtacích hlavic brzy přineslo své ovoce.

V hloubce 3 000 metrů vědci objevili minerál, který byl svým složením téměř identický s měsíční horninou. V hloubce 6 000 metrů pak nečekaně narazili na zlato. Skutečně významnou metou však bylo pro osazenstvo SG-3 až dosažení hloubky 9 584 metrů. V ten den, 6. června 1979, totiž Kolský vrt překonal americkou Berthu Rogers a stal se tak nejhlubším vrtem planety. Sovětský režim mohl slavit vítězství. Se světovým prvenstvím se však nehodlal spokojit. Prestižní projekt měl pokračovat dál až do navrtání avizovaných patnácti kilometrů. Hloubky, kterou neměl nikdy dosáhnout.

Prokletá dvanáctka 

Zpočátku šlo všechno ještě podle plánu. V roce 1983 dosáhli Rusové hranice dvanácti kilometrů a při této příležitosti práce na projektu na rok zastavili. To pravděpodobně přispělo určitou měrou i k nehodě, k níž došlo po opětovném nastartování vrtacích prací. Téměř pětikilometrový úsek vrtací soustavy se ulomil a zůstal vzpříčen v díře. Nové vrtání pak muselo začít zase od hloubky 7 000 m. K již jednou dosaženým dvanácti kilometrům se pak Rusové opět dopracovali až v roce 1989. 

Po šesti letech mohli opět pokračovat dál za hranici známého. Pásmo dvanáctého kilometru se však ukázalo být zakleté. Čím hlouběji vrtáky pronikaly, tím větší odpor zemská kůra kladla. Největším problémem se ukázala nesprávná projekce nárůstu teploty v závislosti na hloubce. Zatímco původně vypočtená teplota měla být kolem 100 °C, reálná již vystoupala téměř k dvojnásobku. Podle nového odhadu tak měla teplota v cílové hloubce dosáhnout asi 300 °C. To bylo mnohem víc, než mohlo zařízení vydržet – práce na vrtu proto nakonec musely být předčasně ukončeny. V hloubce 12 262 metry, tj. asi ve třetině litosférické desky, ve vrstvě hornin starých 2,5 miliardy let, se vrtací hlavice definitivně zastavily

Jedním z nejpodstatnějších objevů, které vrtání přineslo, byly vzorky dokazující, že život na naší planetě se datuje zpátky až do období vzniku nejspodnějších ze zkoumaných geologických vrstev – je tedy o miliardu let starší, než se původně myslelo.

Hlasy z podzemí

I když šlo o objev s nezanedbatelným dopadem, byla to nakonec docela jiná zpráva, která obletěla média a proslavila Kolský vrt po celém světě. Z výzkumného projektu ukotveného ve střízlivém vědeckém diskurzu se ze dne na den stala záležitost hluboce náboženského významu. Přibližně ve stejném čase, kdy došlo k ukončení prací na vrtu, se totiž ve finských médiích objevila zpráva následujícího znění: „Ruští vědci pracující na vrtu narazili v hloubce 12 km pod povrchem na rozsáhlou dutinu, v té samé chvíli zaznamenaly jejich přístroje nárůst teploty na 1 100 °C. Vědci, odhodlaní přijít záhadě na kloub, se nakonec rozhodli spustit do žáru odolné mikrofony a analýzou zvuků určit, zda se jedná skutečně o prázdný prostor. Nahrávka, kterou získali, však ani zdaleka neodpovídala jejich očekávání. Po vyčištění záznamu s překvapením zjistili, že to, co původně považovali za rušivý šum, jsou ve skutečnosti tisíce lidských hlasů. Hlasů mrtvých hříšníků.“ 

Čertovsky nakažlivá zpráva

Jak a odkud se tato zpráva vzala, je dodnes záhadou. Pravdou je, že ruští výzkumníci skutečně tu a tam do vrtu spouštěli vysoce citlivé mikrofony. Analýzou zachycených zvuků pak dokázali s obdivuhodnou přesností předpovídat zemětřesení a jinou seizmickou aktivitu.

Protože se zpráva poprvé objevila právě ve Finsku, nedaleko Kolského poloostrova, dá se předpokládat, že se některý z vědců či techniků důvěrně svěřil někomu ze svých blízkých o tom, že mu nahrávky z nitra Země připomínají lidské hlasy. Informace pak nějaký čas putovala ústním podáním, než se nakonec v podobě čtenářského dopisu dostala až na stránky finského deníku Etela Soumen. Odsud ji potom coby ověřenou zprávu převzal náboženský list Ammenusastia a po něm i americká TBN, největší křesťanská televizní síť ve Spojených státech. Ta o celém incidentu natočila krátkou reportáž.

Skutečná lavina událostí se však dala do pohybu až s přispěním norského učitele Åge Rendalena. Rendalen, přesvědčený ateista, byl právě na návštěvě v USA, když uviděl zmíněnou reportáž běžet na obrazovce. Poté, co se dostatečně pobavil na absurditě celého příběhu, se v něm zrodil plán: „Rozhodl jsem se zjistit, kolik toho lidská důvěřivost ještě unese. Byl to takový experiment. Chtěl jsem vědět, jestli jsou tihle lidé ochotni přijmout všechno, co nějak zapadá do jejich obrazu světa.”  

Na křídlech netopýra

Po návratu do Norska tedy Rendalen poslal do TBN list. Představil se v něm jako speciální poradce norského ministerstva spravedlnosti a kromě jiného televizní síti poděkoval za odvysílání reportáže, která změnila jeho smýšlení a přivedla ho zpět k pravé víře. Považuje také za svou povinnost, píše Rendalen v listu dále, informovat stanici o dalším vývoji událostí tak, jak o nich podávají zprávy norská média. Přikládá proto k listu výstřižek článku z deníku Asker Baerums Budstikke zároveň s vlastnoručním překladem. 

Přestože přiložený text v norštině ve skutečnosti pojednával o stavebním inspektorovi, který obviňuje svého zaměstnavatele z omezování svobody vyjadřování, Rendalenův překlad informoval o následujících událostech: „Zanedlouho poté, co Rusové zaznamenali pod zemí hlasy mrtvých, se na Kolském poloostrovu odehrál další podivný incident. Z ústí díry SG-3 ke zděšení všech přítomných nečekaně vyletěla zářící postava s netopýřími křídly a vznesla se vzhůru k nebi, na kterém se zároveň objevila slova „Ovládl jsem“. Ruská vláda nyní pomocí hrozeb a úplatků udržuje osazenstvo SG-3 v mlčení.“ Text dále informuje i o tom, jak byly v celé oblasti nasazeny zdravotnické týmy, jejichž úlohou je rozdělovat mezi obyvatelstvem léky sloužící k vymazání krátkodobé paměti.

Jakkoliv se to zdá neuvěřitelné, TBN tuto informaci zveřejnila bez toho, aby si jakýkoliv z uvedených faktů ověřila. Po ní pak začaly zprávu přebírat deníky, rádia a televize, objevila se dokonce „autentická“ nahrávka hlasů z nitra vrtu, která byla až mnohem později identifikována jako část audio stopy hororu ze sedmdesátých let. Titulky jako „Převrtali jsme se přes pekelnou bránu“ či „Peklo nalezené pod Sibiří“ se množily jako houby po dešti ještě dlouho po tom, co samotný Rendalen otevřeně přiznal, že jde pouze o jím vykonstruovanou mystifikaci.

Zřícení brány

Zatímco světový tisk, rádia a televize udržovaly v chodu výše popsaný mediální humbuk, samotný areál výzkumné stanice SG-3 pomalu utichal. Jeden po druhém ho postupně opouštěli vědci a členové obsluhy, v roce 2008 jej nakonec opustil i poslední technik. Ruská vrchnost nařídila věž s vrtným zařízením před odchodem strhnout. Ani po nasazení tažného lana a náklaďáku se však nepodařilo víc než urvat její vrchní část. A tak tam věž stojí i dnes. Nahnutá a rezivějící stráží dvanáct kilometrů hlubokou a jen jednadvacet centimetrů širokou díru zející do nitra Země. Díru, o které se jednu chvíli věřilo, že je bránou do pekla.

  • Zdroj textu:

    100+1 Speciál: Divy světa

  • Zdroj fotografií: Wikipedia

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Start Saturnu V s Apollem 11.

Vesmír

Starší ženy často nepovažují nošení kruhů za nic mimořádného. Za dlouhá léta si na těžkou ozdobu zvykly.

Zajímavosti

Pistole na drony DroneGun MkIII

Věda

Geostacionární komunikační satelit SES-15

Reklama
Historie

Párek supermasivních černých děr před srážkou

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907