Dobrodruh Jan Smudek (1915-1999): Nepolapitelný odbojář

27.01.2016 - Jiří Suchánek

Mezi prvními, kteří po březnu 1939 vstoupili do ozbrojeného odporu proti německým okupantům, byl i Jan Smudek, jehož legendární skutky se později staly předlohou pro filmaře


Reklama

Jan Smudek se narodil 8. září 1915 v Bělé nad Radbuzou, avšak krátce na to se s rodinou přestěhoval do Domažlic, kde také prožil své dětství a mládí. Chodský kraj dokonale znal, což se později stalo jeho velkou výhodou. Po vyučení elektroinstalatérem začal v roce 1936 navštěvovat dvouletou strojařskou průmyslovku v Plzni, na kterou navázal studiem na vyšší průmyslové škole strojnické na Kladně. Zde ho také zastihla okupace zbytku republiky v březnu 1939.

Zrození odbojáře

Svůj volný čas trávil Jan Smudek v domažlickém Skautu, kde byl podle vzpomínek kamarádů vůdčí a iniciativní osobností, za kterou šli i jeho kamarádi. S kamarády vyrůstali ve vlastenectvím protknutém období první republiky, a proto její ohrožení a okupaci nesli velmi těžce. Je třeba podotknout, že se Jan Smudek již v květnu 1938 dobrovolně přihlásil do československé armády, ačkoliv ze studijních důvodů měl na vojenskou službu odklad. 

Už večer 15. března 1939 se členové Smudkova skautského oddílu, který vedl Karel Mathes, sešli v bytě jednoho z jeho členů a před portréty Beneše a Masaryka přísahali, že budou bojovat proti nacismu, dokud nebude poražen, nebo oni sami nezemřou. Smudek se tak stal členem domažlického ilegálního hnutí a zajišťoval pro něj spojení s pražským ústředím.

Primárním cílem a zároveň i nezbytnou potřebou pro odbojovou činnost však byly pokusy o obstarání si zbraní. To se Janu Smudkovi podařilo při taneční zábavě v jednom z pražských lokálů, kde neopatrný německý poddůstojník zanechal bez dozoru na židli opasek i s pouzdrem a pistolí Luger P.08, známou „Parabellou“. Pak již nebylo obtížné se pistole zmocnit. Podobnou akci, jejímž cílem bylo obstarat si další zbraň, si Smudek naplánoval společně se svým kamarádem Františkem Petrem na začátek prázdnin roku 1939.

Případ Kniest

7. června popíjel Hauptwachtmeister pořádkové policie Wilhelm Kniest dlouho do noci v kladenské hospodě U Šimsů. Po půlnoci se v již v notně podnapilém stavu vydal na cestu do nedalekých kasáren. Když jej po cestě předcházeli dva mladíci, nevěnoval tomu zřejmě zvláštní pozornost. V tom se však oba otočili a jeden z nich zvolal „Hände Hoch!“ Proti Kniestovi v tu chvíli stál Jan Smudek ozbrojený „Parabellou“ a František Petr s bubínkovým revolverem ráže 6,35 mm. Německý policista se však rozhodl bránit a snažil se vytrhnout z pouzdra svou pistoli. Sled dalších událostí není dodnes zcela zřejmý, jisté je však to, že studenti byli rychlejší a na Kniesta třikrát vystřelili. Jedna rána ho minula, druhá pouze lehce poranila na ruce, avšak třetí výstřel ho zasáhl do horního rtu a okamžitě jej usmrtil. Právě tato smrtelná rána vyšla údajně již nechtěně, neboť před ní se Smudkovi podařilo Kniesta omráčit úderem pěstí do obličeje. Když oba mladíci s úlekem zjistili, že je Němec mrtvý, zpanikařili a dali se na útěk. 8. června ráno pak nepozorovaně Kladno opustili. 

Kniestova smrt ovšem rozzuřila okupační správu, která incident považovala za útok na nové protektorátní uspořádání. Do Kladna dorazil osobně K. H. Frank a bylo vyhlášeno stanné právo. Celkem v koncentračních táborech či věznicích skončilo 111 osob, životem zaplatil mimo jiné i kladenský starosta František Pavel. Pachatele se však i přes všechna drastická opatření odhalit nepodařilo. 

Smudek mezitím trávil prázdniny střídavě v Praze a v Domažlicích a nadále působil jako spojka mezi domažlickým odbojem a pražskými odbojáři v čele s JUDr. Jaroslavem Valentou. Dalším plánem domažlického odboje byl útok na železniční tunel, kterým měl projíždět muniční vlak. Pro tento účel měl snad právě Jan Smudek dopravit z Prahy kufr s výbušninou. Tento plán však odstartoval události, na jejichž základě si Smudek vysloužil přezdívku „Nepolapitelný Jan“.

Útěk začíná

Dne 20. března 1940 stavěl Jan Smudek a jeho dva kamarádi pro domažlické skauty na dvoře u Smudků dvě kanoe. V té době již byl domluven s Karlem Mathesem na útěku do zahraničí, avšak také gestapo nelenilo a jeho příslušníkům se již podařilo proniknout do struktury domažlického odbojového hnutí, po čemž následovala vlna zatýkání.

Právě onoho březnového dne si trojice gestapáků ve složení Richard Linddner, Franz Wotawa a Jakob Neubauer přišla i pro Jana Smudka. Společně s jeho kamarády jej odvedli do kuchyně, kde se ho začali vyptávat na kufr, který přivezl z Prahy. Smudek zachoval duchapřítomnost a odpověděl, že kufr je na půdě, jelikož věděl, že na trámu střešní konstrukce má ukrytou pistoli. Gestapáci jej vyzvali, ať kufr přinese, Smudek tedy vystoupal po schodech na půdu, s Neubauerem v zádech.

Jelikož příslušníci gestapa nebyli zvyklí na ozbrojený odbor, musel být zřejmě Neubauer řádně překvapený, když uviděl namířenou pistoli a uslyšel slova „Hände Hoch!“. Přesto se však na Smudka vrhl ve snaze jej odzbrojit. Ten však vystřelil a gestapák se skácel k zemi, ačkoli se později ukázalo, že střela ho jen škrábla na čele. Střelec na nic nečekal, vyskočil oknem a dal se přes zahradu na útěk. Tak začal jeho strastiplný útěk. 

V protektorátu bylo okamžitě zmobilizováno gestapo, Sicherheitsdienst i protektorátní policie a četnictvo a začala největší pátrací akce od obsazení republiky. Smudek se snažil dostat za hranice přes Prahu, v noci z 22. na 23. března však u obce Březí, kde bylo v té době již hraniční pásmo protektorátu, narazil na dvoučlennou hlídku německé pohraniční finanční stráže. Jelikož neměl průkaz, kterým by se prokázal, byl hlídkou zadržen a odváděn na stanici. Smudek vytáhl z kapsy pistoli a oba členy hlídky zastřelil. Krátce na to jej však začala pronásledovat další hlídka, tentokrát složená ze dvou českých četníků, z nichž jednoho měl Smudek také postřelit. Útěk „Nepolapitelného Jana“ tak pokračoval a 25. března se mu podařilo najít úkryt u legionáře Josefa Sedláčka, který mu pomohl změnit vzhled obarvením vlasů a brýlemi. Do Prahy se uprchlík nakonec dostal 27. března 1940. 

Německé represe

Krátce po Smudkově útěku z Domažlic byly spuštěny nacistické represálie. V samotných Domažlicích bylo pozatýkáno na 150 občanů a dále došlo na výslechy Smudkových spolužáků včetně Františka Petra, který se spolupodílel na zastřelení Wilhelma Kniesta. Petr po asi šestihodinovém výslechu již týrání nevydržel a prozradil okolnosti události z června minulého roku. Za spoluúčast byl v Berlíně odsouzen k smrti a v září 1940 popraven. Všechna domažlická rukojmí byla převezena do koncentračního tábora Flossenbürg, a ačkoli část z nich byla později propuštěna, většina zde byla vězněna až do konce války. 

Protektorátní tisk byl plný výzev obyvatelstvu k pomoci na dopadení „nebezpečného a násilného zločince Jana Smudka“, stejně tak i ulice byly plné plakátů, podle nichž za pomoc při dopadení náležela vysoká odměna v celkové výši 120 tisíc korun – 100 tisíc nabízela protektorátní vláda, zbytek město Domažlice. Většina plakátů a novinových článků končila těmito slovy: „Pozor! Pachatel jest bezohledný násilník, který proti každému ihned použije střelné zbraně.“ Právě tyto plakáty přispěly k vytvoření legendy o „Nepolapitelném Janovi“. 

Zahraniční odboj

Tři dny poté, co se Jan Smudek dostal do Prahy, zamířil s dalšími příslušníky odboje vlakem na Moravu s cílem dostat se do zahraničí. Tuto cestu pro něj zařídil opět Jaroslav Valenta a  jistě není bez zajímavosti, že mu v útěku osobně pomáhal i legendární člen skupiny „Tří králů“ škpt. Václav Morávek. Dostal se až do Francie, kde vstoupil do čs. zahraničního vojska a přijal nezbytné krycí jméno Jan Doubek. Smudek prodělal jako příslušník pozemního vojska ústupové boje proti německé armádě a těsně před francouzskou kapitulací byl také raněn.

Jelikož se mu nepodařilo dostat na poslední loď, která z Francie evakuovala Čechoslováky do Anglie, musel absolvovat dlouhou cestu, na jejímž počátku byl útěk ze zajatecké nemocnice. Opět se přejmenoval, tentokráte na Charlese Legranda a dostal se přes Casablancu do Kanady, odkud konečně doputoval do Velké Británie. Zde byl opět přidělen k pozemnímu vojsku, kde se mimo jiné při jedné z prezidentských návštěv osobně setkal s Dr. Edvardem Benešem.

Krátce na to však absolvoval navigátorský kurz a byl přidělen československé letce 68. noční stíhací perutě RAF, neboť kvůli riziku sestřelení nad okupovaným územím nemohl létat například jako příslušník bombardovací perutě. Společně s pilotem Jaroslavem Taudym nalétal plných 140 operačních hodin, poté byl převelen jako styčný důstojník k Inspektorátu čs. letectva. Do konce války se v Anglii Smudek stihl i oženit a do osvobozené vlasti se vracel jako odbojová legenda a válečný hrdina. 

Poslední útěk „Nepolapitelného Jana“

Po návratu ukončil Jan Smudek vojenskou kariéru a konečně se začal věnovat oboru, který studoval – stal se totiž správcem strojírenského podniku v Hranicích u Aše. Jeho příběh plnil stránky novin a časopisů a jeho sláva jej přivedla i ke kandidatuře v parlamentních volbách roku 1946. Nebyl však zvolen a v nastávajících poměrech bylo zřejmé, že se schyluje k jeho dalšímu útěku. Na Smudka byla dokonce nasazena konfidentka bezpečnosti, kterou měl převést přes hranice, šťastnou náhodou byl „pouze“ zatčen a odsouzen na 14 dnů vězení. Na jaře 1947 z Československa legálně odešla Smudkova manželka i obě dcery a několik měsíců po nástupu komunistů k moci prchl přes Šumavu i Jan Smudek, který se jako západní letec stal ve své vlasti nepohodlným.

V exilu působil v Německu a později ve Francii jako konstruktér a domů se opět i s manželkou vracel až po sametové revoluci. Zemřel takřka zapomenut v Dílech u Domažlic 17. listopadu 1999. Zajímavou kapitolou celého Smudkova příběhu je jeho převod na filmové plátno. Již v roce 1943 se jeho osudem inspiroval gruzínský režisér Vladimír Petrov, jenž natočil středometrážní film s názvem Uchinari Jani, tedy v překladu Nepolapitelný Jan. Jestliže tento film u nás není nikterak známý a nikdy se v našich kinech nepromítal, film Casablanca z roku 1942 s Humphrey Bogartem v hlavní roli je nepoměrně známějším počinem. Také on se prý postavou Jana Smudka nechal inspirovat. 

Reklama

  • Zdroj textu:

    Válka REVUE říjen 2012

  • Zdroj fotografií: zasvobodu-plz.cz, wikipedia

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Pekelná studna – návštěva tohoto mýty opředeného místa musela být pro jeskyňáře dechberoucím a do jisté míry i mysteriózním zážitkem. 

Věda

Navrátilci končili v karanténě, kde jim zabavili věci a agenti StB je tlačili ke spolupráci.

Historie

Střelnice, či holubník?

The Wonderful Barn
kde: Irsko | kdy: 1743

„Nádherná stodola“ stojí v irském Leixlipu od roku 1743: Projekt financovala Katherine Conollyová a jde o jeden z následků velkého hladomoru, který zemi sužoval v letech 1740–1741. Filantropka chtěla zaměstnat dělníky v nouzi, a tak je najala na vybudování prapodivné stavby ve tvaru vývrtky. Dodnes není zcela zřejmé, zda měla stodola také nějaké praktické využití. Podle některých teorií její špička sloužila jako holubník, jiné zas hovoří o ideálním prostoru pro sportovní střelbu. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Kolo od vozu tvoří součást skupiny galaxií vzdálené asi 400 milionů světelných let. Obvod Kola představuje ohromná prstencovitá struktura o průměru 100 tisíc světelných roků, složená z hvězdotvorných oblastí plných extrémně jasných a hmotných stálic.

Vesmír

Nelze pochybovat o tom, že lesů závratně rychle ubývá. Takto vypadá odlesňování v Brazílii - dobytek se pase na místě, kde ještě nedávno byl prales.

Příroda

<p>V Buddhově rodišti - chrám zasvěcený královně Máje ukrývá i kámen označující přesné místo Buddhova narození.</p>

Cestování

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907