Dobrovolníci v řadách SS

Snímek z německého válečného zpravodajství ukazuje vojáky z divize SS Wallonien při boji na východní frontě v lednu 1944. Původní nacistická propaganda hlásala: “Dobrovolnící divize Wallonien na východní forntě. Dobrovolníci z Wallonien bojují  na východní frontě proti světovému bolševickému nebezpečí bok po boku se svými druhy z téměř všech evropských zemí. Zde používají minomet.”

Prvních německých tažení druhé světové války se vedle řadových jednotek Wehrmachtu zúčastnilo také několik útvarů SS – například Leibstandarte SS Adolf Hitler. Tyto jednotky se v boji osvědčily natolik, že velení se záhy rozhodlo počet divizí SS navýšit. Budování bojové (Waffen-SS) i nebojové (Allgemeine-SS) složky, a to u německých i zahraničně-dobrovolnických jednotek, od počátku ovlivňovaly politické a ideologické pohnutky. Již před válkou se objevovaly hlasy, které zdůrazňovaly nutnost posilovat SS zahraničními dobrovolníky. Hermann Göring v roce 1938 prohlásil, že je třeba „germánskou krev snášet, loupit a krást z celého světa“. Plány na naverbování příslušníků neněmeckých, avšak národnostně germánských národů do řad SS tak vznikly dlouho před prvními výstřely na polských hranicích. Adolf Hitler růst SS podporoval – chtěl rozšířit vojenské kompetence Waffen-SS a vytvořit jejich prostřednictvím nacisticky orientované jádro ozbrojených sil. To mělo představovat alternativu k armádě, ale Waffen-SS však neměly armádu početně převyšovat, aby si Hitler neodcizil generalitu Wehrmachtu.

Údaje o počtech neněmeckých dobrovolníků v řadách SS se v různých zdrojích liší. Celkové stavy se pohybovaly mezi 320 000 a 500 000 muži. Podíl jednotlivých národností na těchto číslech lze velmi obtížně stanovit. Ze západoevropských národností byli nejpočetněji zastoupeni Holanďané a Francouzi, z balkánských Rumuni, z východoevropských a asijských Lotyši, Estonci, Maďaři, Ukrajinci či různá etnika z oblasti Kavkazu. V řadách SS je doloženo i několik Američanů, Irů nebo Lichtenštejnců. 

Po válce byli dobrovolníci z Waffen-SS ve svých zemích obvykle zavrženi jako kolaboranti. Mnoho z nich bylo zatčeno a souzeno. Pokud měli štěstí, skončili ve vězení nebo byli zbaveni výrazné části občanských práv. Ti méně šťastní byli popraveni, případně mučeni a někdy dokonce zastřeleni bez soudů. Docházelo i k mezinárodně vyhroceným situacím, kdy například skupina dobrovolníků z Pobaltí uprchla do neutrálního Švédska, avšak v roce 1946 byla vydána do SSSR. Známý je příběh kozáckých příslušníků SS, kteří se na rakouském území vzdali Britům na základě příslibu, že Sovětům nebudou vydáni. Přesto byli nakonec deportováni do SSSR, kde většina skončila za zradu na popravišti.